Vladimír Mertlík: Hnědá okupace 15. března 1939 jen vytvářela půdu té rudé
Datum 15. března (1939) patří k těm nejtragičtějším v moderních dějinách Československa. Fakt, že je vnímáno prizmatem národní, leč národem nezaviněné katastrofy, je dalším z českých mýtů. Nic na světě se nemění, jen kostýmy a kulisy, tvrdí Zpětné zrcátko a stejně tak nic v politice se neděje náhodou. Tragédie 15. března 1939 byla důsledkem rozhodnutí mužů, které si národ, resp. národy tohoto státu vybraly volbou. Tím sice jednotlivec přenesl zodpovědnost za příští rozhodnutí na zvolené představitele, ale nezbavil se tím své zodpovědnosti za jejich volbu. Vina za příští katastrofy zůstává plně na něm. Pamatujme na to i dnes a zítra!
Posledním minutám konce Československa se Zpětné zrcátko věnovalo podrobně ve svém ohlédnutí ze dne 16. 3. 2020. Víme, že pouhé dvě hodiny poté, co ve 2:45 ráno dne 15. března 1939 podepsal Emil Hácha text: „…že klade osud českého národa a země s plnou důvěrou do rukou vůdce Německé říše“ – již rozhlas vysílal zprávu o vstupu wehrmachtu na území Čech a Moravy. Československo přestalo po dvaceti letech a čtyřech měsících existovat!
Tentokrát považuje Zpětné zrcátko za důležité ohlédnout se za osudy protagonistů a uvést pravou míru jejich vlivu, viny, míry obětí, které přinesli, i hanebných intrik, kterých se v zájmu prospěchu dopustili. Po přijetí Mnichovské dohody 5. října 1938 Edvard Beneš abdikoval a 22. října 1938 odletěl do Velké Británie. Starého psa ale novým kouskům nenaučíš! Platí to i pro Beneše, jehož nový politický život opíše stejnou křivku! Výsledkem bude opět jeho ponížení a fňukání, že byl podveden – tentokrát přítelem Stalinem. V březnu 1939 se ale znovu vrhá do politiky a brzy je opět představitelem zahraničního odboje. Brzy ano, samozřejmě ne, neboť jako vždy budí emoce, které nejsou vždy pozitivní. Žije v přesvědčení, že konkurence nepřináší lepší výsledky, ale jen konflikty. Jeho drobná postava a gentlemanské vystupování jsou jen krycí maskou nesmírné ctižádosti, v jejímž vleku je pro dosažení svých cílů ochoten obětovat cokoliv a koneckonců i kohokoliv. Šlo to jednou, proč by to nešlo i podruhé?
Milan Hodža, který v roce 1935 Benešovi pomohl k prezidentství, odjel po Mnichovu do Paříže, kde v roce 1939 zakládá Slovenskou národní radu. Vzájemně se oba muži rozhodně nemusí a Hodžova pozice ve Francii je pevnější. Netrvá ale dlouho, Beneš Hodžův vliv potlačí. Pomůže i porážka Francie, po níž Hodža odjíždí do Londýna, kde je „Benešovo“! Hodža sice je místopředsedou Státní rady československé, Beneš ale nestrpí konkurenci, a tak již v létě 1941 Hodža odchází do USA. Jejich vztahy se ještě zhorší, neboť Hodža odmítá sílící orientaci Beneše na spolupráci se SSSR, kterou Beneš demonstruje, že může mít i jiné kamarády než Francii a Anglii – třeba Stalina! Hodža na to má opačný názor, stejně jako na roli agrárníků v ČSR a trvá na koncepci integrace střední Evropy. V roce 1942 publikuje na toto téma v USA text Federation in Central Europe, ale v roce 1944 umírá na Floridě, v pouhých 66 letech.
Mnohem hlubší spor vede Beneš s Wenzelem Jakschem z německé protinacistické opozice – mj. o odsun Němců a platnost Mnichovské dohody. Konflikty jsou i při jednáních s ostatními odboji protinacistické koalice. Snaze o poválečnou čs.-polskou federaci Beneš nefandí – tam by těžko šéfoval – ale největší překážkou je negativní postoj Poláků k SSSR i spory mezi Polskem a ČSR. Také Benešova smlouva se SSSR (1943) se stává předmětem odporu i kritiky, že posouvá ČSR do sovětské sféry vlivu. Na jejím základě začal Beneš v Moskvě dokonce jednat s KSČ o poválečné podobě země a po volbě 1935 mu KSČ znovu slíbí podporu v boji o křeslo prezidenta. Je to ale také již druhá Benešova bianco směnka, kterou zaplatíme již za pět let my (1945)!
Protektorátní vláda se snaží Německu vyhovět dřív, než přání vysloví. Jsou rušeny politické strany, zakázány noviny, časopisy, divadelní hry i filmy a zavedena tvrdá cenzura. Útoky na TGM a okruh lidí s ním spojených mají svou první velkou v Karlu Čapkovi. Židé jsou označeni za příčinu národní katastrofy. Přesto protektorátní vláda koná zkraje v souladu s Londýnem i pochopením Beneše. Ten ji v tajné depeši umí i pochválit za odvahu, že to „za nás doma vzali“. A není také špatné si od jistého Bati brát na provoz exilu peníze v řádech stovek milionů.
Po válce z Háchy udělá symbol kolaborace a nechá ho shnít v base. Měl jít před soud, hnusný zrádce, ale nikdy na něj nebylo spolehnutí! Klidně si umře sám! Peníze od Bati, toho zrádce, co zbohatl na holínkách pro wehrmacht?! To se nepočítá, byl kolaborant, protože neutekl! Tedy vlastně, že utekl, ale až po roce 1948!
Zrádců není nikdy dost, když je po všem. Jedním z nich je agrárník Rudolf Beran, bývalý předseda vlády. Bývalý prezident byl na útěku, a tak požádal ty, co zůstali, aby přijali oběť v podobě funkcí, co tu po něm zbyly. Beran tak nakrátko učinil. To 15. březen 1939 je v jeho životě zlomem, kdy podává demisi, ale i po ní je nucen nést vládní odpovědnost, než přijede říšský protektor von Neurath. Musí se tak setkávat s představiteli okupantů bez ohledu na osobní libovůli. Později finančně podporuje odboj, a je proto v květnu 1941 zatčen gestapem, odsouzen k 10 letům žaláře, pokutě milionu korun a zabavení majetku. V prosinci 1943 je propuštěn do domácího vězení v Pracejovicích, které 6. května 1945 osvobodí Američané. Zanedlouho je odsouzen k 20 letům žaláře za vlastizradu – jeho manželka k šesti! – ale po mučení umírá Beran v 67 letech 28. února 1954 ve věznici Leopoldov. Jeho tělo je vhozeno do hromadného hrobu za zeď, který je za normalizace srovnán se zemí. Muž, nacisty odsouzený za vlastizradu Říše, umírá za totéž jako vlastizrádce republiky. Jeho vinou bylo jen to, že byl agrárník, neměl rád Beneše a příliš mnoho věděl.
Posledním rozkazem jeho předchůdce gen. Jana Syrového byl povel z 15. března 1939, aby nepříteli nebyl kladen odpor. V dalších letech se Syrový neangažoval, vše považoval za selhání politiků, ale přesto byl 14. května 1945 zatčen a odsouzen na 20 let za vlastizradu! Jeho zločinem bylo to, že si při protokolárním setkání podal ruku s Hitlerem při jeho vstupu na Pražský hrad. Propuštěn při amnestii 1960, umírá o 10 let později – zatrpklý a v zapomenutí.
V období Mnichova se gen. Radola Gajda angažoval ve prospěch obrany ČSR a těžce nesl „zradu“ spojenců. To mu ale nebránilo v přípravě nové kariéry. V březnu 1939 zakládá Český národní výbor s tím, že se výbor stane vládou Protektorátu. Již 15. března navázal kontakt s gen. von Gablenzem a jménem výboru mu slíbil loajalitu i spolupráci. Kolaborant? Jak se to vezme! Nadále finančně pomáhá prchajícím letcům do exilu, intervenuje za perzekuované osoby, odmítá spolupráci s Němci a jistě ví i o odbojových aktivitách syna. Na oslavě svých padesátin v únoru 1942 vyzývá své příznivce k odmítání spolupráce s okupanty! Již 12. května 1945 je uvězněn a 1947 odsouzen na dva roky žaláře. Pikantní je, že prokurátorem případu je Josef Urválek, který se později ukáže jako jinší kabrňák! Po započítání vazby je sice Gajda propuštěn, ale kvůli mučení ve vazbě téměř oslepl a umírá 15. dubna 1948 ve věku 56 let.
V době Mnichova patří Jiří Stříbrný k zastáncům obrany republiky a po kapitulaci jeho noviny spouští kampaň, v níž obohatí slovník výrazem „odbenešit“! Zapomíná, že Beneš nezapomíná! Přestože názor na Beneše nezměnil, odmítá tlak nacistů, aby Beneše za okupace kritizoval veřejně. Husarským kouskem bylo jeho blahopřání k 50. narozeninám Hitlera v novinách, kde na protější stranu vložil inzerát na prášky pro muže po padesátce, neboť v tomto věku již za moc nestojí! Bez jediného důkazu (!) je po válce za spolupráci s nacisty odsouzen k doživotí! Výše trestu je zcela nesmyslná a stejně jako v případě Berana jde jen o vyřizování starých účtů ze strany Beneše. Stříbrný umírá v roce 1955 ve věku 75 let neznámo kde!
Zcela jiný je pád plk. Emanuela Moravce, který patřil k armádní elitě a ve třicátých letech podporoval politiku Hradu. I proto při pohřbu TGM vedl Prahou vojenský průvod a stál u rakve čestnou stráž. Ještě po Mnichovu marně vyzývá Beneše k odmítnutí dohody a poté, co je odmítnut on, Beneše nepokrytě nenávidí. Dokonce má namířeno do emigrace z obav, že bude popraven za své dřívější články proti nacistům. Nacisté ale respektují jeho vojensko-strategické vědomosti, podpoří vydání knihy „V úloze mouřenína – Československá tragédie 1938“ a pozvou jej na cestu po Německu. Z ní se Moravec vrací jako nadšený propagátor nacismu! Po zářné kolaborantské kariéře ukončí svůj život sebevraždou 5. května 1945 v 52 letech a jeho mrtvola je provizorně zahrabána na dvoře velitelství policie.
Pokud platí, že někdo byl ve špatnou chvíli na špatném místě, pak v případě Emila Háchy to platí vrchovatě. Osud skvělého právníka, překladatele a básníka, který se v říjnu 1938 chystal do penze a který pod tlakem přijal roli, o niž nestál, Zpětné zrcátko podrobně popsalo v eseji z 30. 11. 2020. Je smutné končit příběh příslovím „Nechoď, Vašku, s pány na led!“ Smutné, ale příhodné!
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
