Na doma i na venek, zpátky do trenek. Komoušská destrukce bohudík spěje k sebedestrukci
V úterý 22. června se prý již podeváté slavil Světový den bez kalhotek a dlužno přiznat, že tu významnou událost Zpětné zrcátko prošvihlo zapařeno ve vlastních trenclích. Ale není divu! Světový den bez kalhotek! To je ta genderová vyváženost a korektnost? Kde je Světový den bez trenýrek – ptá se Zpětné zrcátko!
Na fotbalovém mistrovství Evropy byly odehrány desítky utkání, aniž by někdo protestoval proti diskriminaci mužů, kteří chodí naostro. Jedinkrát při zahájení utkání nepoklekli hráči naostro či rovnou dole bez – štulpny nepočítaje – na důkaz solidarity s těmi, kteří žádají Světový den bez trenýrek. Jak chce G7 zajistit lidská práva, dělá-li rozdíl mezi kalhotkami a trenýrkami. Neměla by boji za rovnoprávnost odpovídat i protokolární fotografie? Není snad diskriminační, když si Ursula von der Leyen i Angela Merkel hoví naostro pod pánskými nohavicemi kalhot, ač pánové se zapařenými kulisami úsměvů trpí?
Jen připomeňme sílu poselství Zemanových trenclí nad Pražským hradem!
Zkrátka, „Black Lives Matter! je haraburdím minulosti! Budoucností je hnutí „Boxer Shorts Matter – Na trenýrkách záleží!“, případně ještě revolučnější verze pro všechny nezávislé bez rozdílu pohlaví – „Farts Shorts Matter – Na prďánkách záleží!“
Kecy stranou, volá Zpětné zrcátko – „Shown applies! – Ukázaná platí!“ A že české ministryně mají co!
Událostí minulých dnů byla rozpustilá hradní party k oslavě 80. narozenin bývalého prezidenta Václava Klause. Budiž mu přány další roky zdraví a chuti předvádět se. Václav Klaus si k narozeninám nadělil několik dárků sám, neboť hezčí než od sebe samého stejně žádný nedostane. Několik pokut za nošení roušky pod bradou, aby bylo vidět, že ji nenosí. Útěk ze studia, kde mu novinář kladl jiné dotazy, než si s sebou exprezident přinesl. Léta si tak stejně přivážel na tenisové turnaje i soupeře, kteří museli před utkáním podepsat, že jim to dnes nějak nepůjde. Velký lékařský slovník definuje narcismus jako přehnanou sebelásku. Narcistická porucha osobnosti se projevuje přehnanými představami jedince o vlastní důležitosti a privilegovanosti bez ohledu na realitu. Častým projevem je i nabubřelé, tj. arogantní chování a nedostatek empatie… potud slovník.
„Nebohý Narcis. Bohové ho odsoudili k životu bez schopnosti lásky k druhému člověku. Zamiloval se do vlastního odrazu na vodní hladině a zemřel, marně dychtící po jeho lásce,“ používá metaforu vztahová expertka Darleane Lancerová. Ano, stejně jako Narcis i lidé s narcistní poruchou osobnosti prahnou po lásce, kterou jim může poskytnout jen vlastní dokonalá představa o sobě samém. Na rozdíl od Narcise ji nehledají na vodní hladině, ale v odrazu očí ostatních. Protože ani Klausův úhlavní přítel Miloš Zeman nezůstává v sebeukájení se sebou samým nijak pozadu, vede to k zamyšlení, jestli na Pražském hradě nemají blbou vodu nebo průvan. U obou Narcisů lze tedy původ jejich chování vysvětlit snadno, jen je tu jeden háček: Zrcadlo jednoho z nich lže! Nejkrásnější na světě přece nemohou být oba!
Nedávno Zpětné zrcátko připomnělo, že po puči v roce 1948 nenechali komouši nic opravdu náhodě a první justiční vraždu po vítězství pracujícího lidu spáchali hned 21. června 1949 (!) oběšením válečného hrdiny generála Heliodora Píky.
Rok poté 27. června bylo znát, že vrahům „narostla křídla“! Jeden oběšený generál? Nebuďme, soudruzi, tak při zemi! Proces se „skupinou Milady Horákové“, to je jiná třída. Na hlavní proces navazují desítky (!) dalších po celé republice a výsledek je znát! Počet obžalovaných a odsouzených dosáhl monstrózního čísla 639 lidí! Hlavní proces nabídne dokonce hned čtyři justiční vraždy! Oběšeni jsou Milada Horáková, Záviš Kalandra, Jan Buchal a Oldřich Pecl, v navazujících procesech padlo 10 trestů smrti, 48 doživotních trestů plus tresty odnětí svobody v celkové délce 7 830 let! Čest vaší práci, soudruzi! Fakt není za co se stydět, jak říká Falmer Filip.
Datum 29. června (1945) patří k nejhanebnějším v našich dějinách. Ten den byla mezi Československem a Sovětským svazem, zastoupenými Vjačeslavem Michajlovičem Molotovem a za ČSR Zdeňkem Fierlingerem a Vladimírem Clementisem, podepsána „Smlouva o odstoupení Podkarpatské Rusi – Zakarpatské Ukrajiny Sovětskému svazu.“ Představitelé Podkarpatské Rusi přizváni nebyli. Přesto dalších pětačtyřicet let mává československá reprezentace klackem zrady spojenců v Mnichově 1938 a provařeného hesla: O nás bez nás! Holt, když dva dělají totéž, není to zřejmě totéž. Přesto je Rusíny tato zrada ze strany nikoliv pouze spojenců, ale rovnou vlastního státu (!) označována jako „rusínský Mnichov“. Ani jeden ze signatářů nebyl u toho svinstva náhodou a jejich účast je signifikantní i pro předcházející či příští činy všech tří. Molotov, blízký spolupracovník Lenina i Stalina, měl pro svoji tvrdost přezdívku „Stalinovo kladivo“. Jako jeden z hlavních strůjců masového teroru a represí vynikal svou krutostí. O jeho charakteru a zbabělosti svědčí také to, že se neodvážil ozvat ani proti bezdůvodnému zatčení vlastní ženy v roce 1949. Celoživotně působil v nejvyšších stranických a státních funkcích a jako ministr zahraničí podepsal 23. srpna 1939 s kolegou Joachimem von Ribentropem smlouvu o neútočení a rozdělení sfér vlivu mezi Třetí říší a Sovětským svazem, nechvalně známý Pakt Molotov–Ribentrop. Nejen to!
Byl také jedním ze signatářů rozkazu k masové vraždě cca 25 000 zajatých polských důstojníků a představitelů vrcholné polské inteligence v Katyni. Nejlépe svůj život zhodnotil výrokem: „Svůj úkol jsem jako ministr zahraničí viděl v co možná největším rozšíření hranic naší vlasti. A zdá se, že jsme se společně se Stalinem s tímto úkolem nevypořádali špatně.“
Zdeněk Fierlinger byl vysokým sociálně-demokratickým, později komunistickým funkcionářem a premiérem prvních dvou poválečných vlád (1945–1946). Do dějin se zapsal především zradou vlastní strany a jejím násilným „sloučením“ s KSČ, přesněji řečeno její likvidací po únoru 1948. Původně důstojník čs. legií vyznamenaný řádem rytíře sv. Jiří Za statečnost v boji. Zlom v jeho životě i charakteru nastal během jeho působení ve funkci velvyslance v SSSR (1937–1945), kdy se stal i agentem NKVD. V této době měl již plnou důvěru moskevského vedení KSČ a díky tomu byl spolu s Klementem Gottwaldem v roce 1943 spoluautorem paktu s ďáblem – „Smlouvy o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci mezi Československem a Svazem sovětských socialistických republik“. V dubnu 1945 se v rámci příprav bolševického puče stal v exilu předsedou československé vlády, kterým zůstal až do voleb v roce 1946. Odměnou za likvidaci soc-dem mu bylo v roce 1948 místo v ÚV KSČ, kde zůstal až do svých pětasedmdesáti let (1966).
Vladimír Clementis nahradil po zavraždění v březnu 1948 ve funkci ministra Jana Masaryka.
Již v březnu 1939 emigroval z rozhodnutí strany do Paříže, odkud měl jít do USA a tam šířit komunismus mezi krajany. Za kritiku paktu Molotov–Ribentrop byl v Paříži naoko ze strany vyloučen, aby mohl v letech 1941–1945 působit v Londýně jako žurnalista a hlasatel čs. vysílání pod jménem Peter Hron. V roce 1945 je do KSČ opět přijat a stává se státním tajemníkem na MZV. Až do zatčení pak řídil „repatriace“ neboli vyhnání maďarského obyvatelstva ze Slovenska. Dlouho mu ale pšenka nekvetla. V lednu 1951 byl zatčen, v listopadu 1952 odsouzen v procesu s Rudolfem Slánským k trestu smrti a v prosinci popraven. I tak toho stihl dost!
Na závěr aspoň jeden světlý bod těchto dnů v dějinách naší země. Dne 29. června (1989) byla hnutím Charta 77 zveřejněna Petice „Několik vět“. Hlavními iniciátory byli Václav Havel, Jiří Křižan, Stanislav Devátý a Alexander Vondra. Zveřejnění petice proběhlo ve vysílání Hlasu Ameriky a BBC a tištěné v samizdatu Lidových novin. Hned následující den byl v Rudém právu uveřejněn text „Kdo seje vítr“, který odsoudil autory a signatáře za „konfrontaci se socialistickým státním zřízením“. Tím strana sama o existenci petice uvědomila širokou veřejnost. Přestože text nevybízel ke změně vlády ani nebyla zpochybněna ústavně daná vedoucí úloha KSČ, byl autorům a signatářům vyhlášen boj. Díky tomu bylo na podzim roku 1989 pod peticí podepsáno už cca 40 000 lidí a jména signatářů petice byla denně vysílána stanicemi Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. Strana tehdy přemírou třídní nenávisti zahájila svou vlastní demontáž a bez vyhlášení Světového dne bez kalhotek spustila kalhoty ke kotníkům. Pravda, docela včas, protože „brod již nebyl daleko“!
Současná komoušská parta to provedla z chamtivosti a touhy po moci. Ale elektorát proletariátu chce Stranu chudou, stojící na barikádách, ne zabořenou zadnicí v křesle oligarchy. V tomto případě si soudruzi pořádně nadrobili do kalhot.
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
