Když se porcovala Evropa aneb Ohlédnutí za Vídeňským kongresem, milníkem světových dějin
Svatá říše římská národa německého neexistuje! Císař František II. se 6. srpna 1806 vzdává římské koruny a prohlašuje říši po tisíci letech za rozpuštěnou. Bez souhlasu Napoleona se na kontinentu nehne ani list, tím méně panovnický trůn. Ale on není ještě u konce. Zbývá Rusko, když Anglie suverenitu uhájila díky admirálu Nelsonovi v námořní bitvě u Trafalgaru.
Na suchu to jde Napoleonovi o poznání líp, jak se ukáže o měsíc později 2.prosince 1805 v masakru u Slavkova, nazvaném bitva tří císařů. Napoleon ví, že jedna věc je úspěch, důležitější ale je umět jej prodat. A velká hra potřebuje velké kulisy i komparz. Kulisami je na podzim 1808 Erfurt, komparzem sjezd knížat, v obsazení čtyři králové a 34 knížat kořících se diktátorovi! Na sjezdu ponížených ale chybí nejžádanější skalp. Císař František I. v tomto kuse odmítl hrát. Rozčilený Napoleon mu píše: Bylo v mé moci rakouskou monarchii zničit. Čím Vaše Veličenstvo je, je z mé vůle. František I. mu namísto odpovědi vyhlásí v květnu 1809 válku.
První bitva u Aspern přinese sladké ovoce vítězství, které vzápětí zkysne v odvetě u Wagramu, kde Rakousko utrží novou velkou porážku. Napoleon vzpoury nepromíjí a František I. musí potupný mír podepsat přímo v Schönbrunnu. Nicméně výhra u Aspernu ukázala, že diktátor je k poražení, což je poznání, které se bude hodit. Vesla rakouské zahraničí politiky se ujímá hrabě Václav Metternich, Bohem nadaný politik.
O co méně má navenek hrdosti, tím více je trpělivý a mazaný. Ví, že nejlepším spojencem je čas. V šachové partii moci obětuje dámu a císařovu dceru Marii Luisu nabídne Napoleonovi jako manželku. Ten po obřadu utrousí: „Daruji si předky – žením se s břichem,“ ale ani babička nevěsty Marie Ludovika nezůstane pozadu, když poznamená: „Všechno, co mi v neštěstí ještě chybělo, bylo stát se ďáblovou babičkou.“ Zmíněný malý ďábel dostane jméno Napoleon II. František a od taťky titul římský král.
Rodina je rodina, ale práce je práce, a tak vzhůru na Rusko! Napoleonův útok je drtivý a na podzim 1812 Napoleon vstupuje do Moskvy, ale spíš do hořícího města duchů. Po šoku ze zářijových třicetistupňových mrazů následuje rychlý ústup. Mráz a hlad přivede Francouze do katastrofy a přes řeku Berezinu přechází pouhých 40 000 mužů, vše, co zbylo z půlmilionové armády. Metternich formuje koalici podle rakouské koncepce a francouzská armáda se zachraňuje jen za cenu velkých ztrát. Za pochodu se pokouší Napoleon postavit novou armádu a během několika týdnů se mu to podaří. Ani Metternich nezahálí a do čela nové koalice prosadil maršála Schwarzenberga a generála Radeckého. Ejhle, česká stopa!
Potomci prvního se v budoucnu doma dočkají konfiskace všeho majetku a pomník druhého ustoupí v Praze parkovišti. Nádhera!
Společný nepřítel je nejlepší tmel. Všichni, co v Evropě něco vojensky znamenají, jsou v protinapoleonovské koalici. Rakousko, Rusko, Prusko, Holandsko, Švédsko a z izolace vystoupila i Anglie. Francouzi 16. října 1813 překračují Labe u Dessau a míří k Lipsku. Od severu mašíruje Bernadotte a z jihu kníže Schwarzenberg. Tři dny trvají jatka zvaná bitva národů, než se dá Napoleon na ústup. V noci 18. října se ale francouzští sapéři dopustí tragické chyby a vyhodí do povětří most, který je pro ně jedinou ústupovou cestou. Tisíce mužů jsou zabity, utopí se či padnou do zajetí. La comédie cest´ fin. Opona padá.
Kníže Metternich znovu myslí pár tahů napřed. Nejde mu o rozdrcení Napoleona, byť ho má na podnose. Jeho vize je Evropa rovnovážně silných států jako protiváha Prusku a Rusku. Jak geniální! Nabídka neponižuje ani Francii, ale Napoleon odmítá. Tak jdeme dál! Na Vánoce 1813 si spojenci nadělí dárek tím, že překročí Rýn, ale Metternich odmítá pruský návrh dobytí Paříže a vyčkává.
Spojenci město obkličují, čímž dávají Napoleonovi šanci k jednání a přes rozpory spojenců má taktika úspěch. Na nátlak francouzských maršálů Napoleon 6. dubna 1814 abdikuje ve prospěch syna a Habsburkové jsou všemi deseti pro. Aby ne! Není snad Napoleon II. synem Marie Luisy, dcery Františka I.? Ostatní samozřejmě odmítnou a vítězí myšlenka návratu monarchie do Francie. Složitá jednání o držiteli trůnu končí vítězstvím Ludvíka XVIII., hraběte z Provence, bratra popraveného Ludvíka XVI. Kdo ho navrhl? Napoleonův ministr zahraničí Talleyrand, který dlouho před pádem svého chlebodárce tajně kolaboroval s koalicí a nyní je odměněn postem ministra zahraničí v nové, královské vládě. No, i převlékaný kabát sluší!
Napoleonovi je ponechán titul, císařská garda a bohatá apanáž, ale jen na ostrůvku Elba. Slušná odměna za třicet let válek a miliony mrtvol. Pár stovkám zmrzačených nechal pařížskou Invalidovnu k dožití jejich mizerných životů a ke své slávě. Statisícům dalších musí stačit hromadné hroby. Metternich ví, že mír lze udržet jen rovnováhou. Trvá proto na restauraci Francie a odmítá volání Prusů po jejím totálním zničení. Francie není nucena platit ani frank reparací. Díky tomu nedochází k žádným majetkovým restitucím a případné nároky jsou řešeny z kdysi konfiskovaného, ale neprodaného státního majetku. Škoda, že nic z toho si Francie nevzala k srdci v roce 1918. Svět si mohl možná ušetřit 2. světovou válku.
Vídeňský kongres zahájený 18. září 1814 má uzavřít 25 let válek. Je ale především velkou party, na níž je třeba být pozván. Součástí programu bude nové dělení Evropy, u toho nelze chybět. Největšími celebritami jsou ruský car Alexandr, pruský král Fridrich Vilém III. a rakouský císař František I. Pro více jak 250 hostů jsou tu slavnosti a plesy, jež střídají lovy, divadla a koncerty. Všechny baví bonmot knížete Charlese Josepha de Ligne: „Kongres tančí, ale nepostupuje,“ stejně jako úsloví: Ruský car za všechny lže, dánský král za všechny mluví, pruský za všechny myslí, württemberský za všechny jí, bavorský za všechny pije a rakouský císař za všechny platí!
Zvnějšku je kongres událostí velkého významu, ale politických intrik v něm je stejně jako milostných afér. Zábava je ale jen špičkou ledovce diplomatických jednání řízených Metternichem. Jedním z nejdůležitějších kroků kongresu je ustavení Německého spolku, státního útvaru v původním územním uspořádání Svaté říše římské národa německého pod vedením Rakouska. Nejvíc práci kongresu komplikují nepřijatelné a často se měnící požadavky ruského cara. Francouzský ministr Charles-Mauric de Talleyrand brilantně využívá rozporů mezi spojenci i své osobní známosti s Metternichem. Oba spolu s anglickou delegací, vedenou lordem Castlereaghem, deklarují zájem na rovnováze velmocí a mimo protokol projevují obavy z příliš velkého vlivu Pruska a Ruska. Jak věštecké tyto vize byly, ukázal čas.
Závěrečné dokumenty jsou podepsány 9. června 1815, devět dní před likvidací útěku Napoleona z Elby. Jeho iluze o restartu měla jepičí život. Napoleon císařem? Ten kočár už jel, pane! Jméno vesnice Waterloo, kde je 18. června 1815 Napoleon Bonaparte vymazán z politické mapy světa, se stane provždy synonymem totální porážky. Dřívější vládce Evropy končí na opuštěné skále jménem svatá Helena uprostřed Atlantiku, kde v roce 1821 celkem bez povšimnutí umírá.
Rozhodující kroky se odehrají v následujících měsících v tichu diplomatických salonů. Rusko, Prusko a Rakousko zakládají Svatou alianci, k níž se připojí všichni panovníci Evropy. Výjimkou je splendid isolation anglický král, papež a osmanský sultán. Prusko učiní další krok k pozici prvořadé mocnosti, když prosadí tzv. Německý spolek, v němž Rakousko má jen předsednickou úlohu. Přerozdělení kontinentu přineslo Evropě dlouho nevídaný mír. Zdá se, že všichni jsou změnami hranic a územními zisky nasyceni, ale někteří jsou jen unaveni, jak ukáže čas a vývoj.
Dál rezonují pojmy národ, stát, republika, svoboda a rovnost, jež působí jak opium. V linii Bůh – panovník – šlechta – lid jsou trhliny a probouzejí se zárodky nových společenských tříd. Džin vypuštěný z lahve za francouzské revoluce jako pojmové spojení „Národ = jazyk“ je hrozivou silou budoucnosti. Přesto Metternichovo geniální dílo – Vídeňský kongres – je především jeho vítězstvím, jímž začíná jeho éra. Roku 1821 se stává rakouským státním kancléřem i kancléřem habsburského dvora. Za zásadní považuje likvidaci zárodků revolučních hnutí a liberalismus i nacionalismus považuje pro mnohonárodnostní rakouský stát za likvidační. Císař František I. mu v řízení zahraniční politiky nechává volnou ruku. Metternich vidí budoucnost ve federaci, ale v tom u císaře neuspěl. I tak však jím nastolený systém ukončily až o sto let později (!) výstřely v Sarajevu 28. června 1914.
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
