Vladimír Mertlík: Zkusme jednou řídit stát jako stát. Třeba se nám uleví
Až do čtvrtka 4. listopadu 2021 se zdálo být jisté, že prezidentská kampaň vypukne až po ustavení Poslanecké sněmovny a nové vlády. Hladinu domácího politického žabáku tak čeřilo jen stěhování prezidenta podzemní chodbou ÚVN na jiný pokoj, což přineslo logistické manévry takového rozsahu, že bylo jednodušší přestěhovat nemocnici a jeho nechat tam, kde byl.
Také na otázky, zda je hlava státu při vědomí a schopna vykonávat funkci či jak dlouho toho schopna není, existovala jasná odpověď – není toho schopna více méně po celé druhé funkční období. Nejsmutnější je na tom ale skutečnost, že prezidentovo nekonání je to nejužitečnější, co mohl Miloš Zeman v poslední době pro stát učinit – pokud by za něj nevládl Gang tří.
Zpětné zrcátko do zmíněného čtvrtka nemělo pochybnosti ani o tom, že kampaně některých budoucích prezidentských kandidátů budou stát jako obvykle na palbě hnojometů do tváří konkurence místo ohňostrojů vlastních kandidátských programů. Přesto nečekalo hnojometskou granátovou přípravu tak brzo, navíc ze zákopů, odkud nečekaně přišla.
I mistr tesař se utne, muselo si Zpětné zrcátko samo nad sebou povzdechnout, když dočetlo na webu E15.cz rozhovor s rektorkou brněnské Mendelovy univerzity a daňovou expertkou Danuší Nerudovou pod titulkem „Danuše Nerudová: Stát se nedá řídit jako firma, ani jako vojenská jednotka“ (sic!) S ohledem na datum otištění textu se dal titulek rozhovoru srovnat s někdejším slepým výstřelem z Aurory, tentokrát zahajujícím útok na Pražský hrad. Pozoruhodná je ta polovina rozhovoru, v níž se rektorka Nerudová vyjadřuje ke své, médii často zmiňované, možné prezidentské kandidatuře poněkud stereotypním komentářem: „Bez komentáře!“
V odpovědi na poslední otázku ale ovzduší debaty zhoustne: „Napadá vás nějaká hlava státu v zahraničí, která by mohla být vzorem pro budoucího českého prezidenta? Často je dávána částí společnosti i politikům za vzor například slovenská prezidentka Zuzana Čaputová,“ ptá se redaktor a Drahuše Nerudová přiznává: „…Ano, jsou mi sympatické země, kde jsou prezidentky a premiérky – jako Slovensko, Švédsko či Nový Zéland. Naše společnost byla osm let řízena jako firma. Naše země se ale nedá řídit jako firma a mimochodem ani jako vojenská jednotka.“ (sic!)
Poslední věta a pointa rozhovoru je tak srovnatelná se šrapnelem inspektora Václava Trachty ve spektáklu Vražda v salonním kupé. Je nad slunce jasné, kdo je terčem tohoto prvního osobního útoku kampaně prezidentské volby 2023, navíc překvapivě ze strany ženské části možných kandidátů. Zpětnému zrcátku zřejmě cosi zásadního uniklo, když marně vzpomíná, že by terč útoku paní rektorky, jeden z favoritů v řadě potencionálních protikandidát, někdy podobnou pitomost resp. floskuli vyslovil.
Nebo snad někde v podzemí vrcholí přípravy vojenského puče, o kterém zatím ví jen rektorka Nerudová a její poradci? Není důležité hádat, kdo z nich paní rektorce vložil do úst pejorativní narážku na profesi možného konkurenta, jen si znovu onu větu zopakujme: „Naše země se ale nedá řídit…ani jako vojenská jednotka.“ Z řady důvodů v ní lze seznat, že autorova slova byla rychlejší myšlenek, protože jinak by věděl, že onen „zupák“, který údajně míní řídit naši zemi jako vojenskou jednotku, řídil již od roku 2011 v zájmu obrany státu dokonce celou naši armádu. Od roku 2015 se pak volbou vrchního velení NATO stal předsedou vojenského výboru NATO, tj. jedním z nejvýše postavených diplomatů světa, bez ohledu na uniformu!
Možná by stálo za úvahu, zda by se poradce rektorky Nerudové vůbec neměl na chvíli vrátit do školních lavic a projít si znovu historii. Zvědavec by zjistil, že profesní vojenskou minulost za sebou měla dlouhá řada prezidentů či premiérů mnohem významnějších zemí, než je naše. Přesto nikdo z nich svou zemi jako vojenskou jednotku neřídil a způsob jejich vedení státu byl jejich zemím i světu ku prospěchu. Abychom příliš nezatěžovali myšlenkové portfolio pana poradce, připomeňme jen namátkou jména Georg Washington (USA), Dwight Eisenhower (USA), Winston Churchill (GB), Charles de Gaulle (RF) a celé řady dalších. Svého času český národem adorovanou kontroverzní osobnost Ludvíka Svobody raději nechme stranou.
Tím však celý příběh nekončí. Vzápětí po inkriminovaném útoku si paní rektorka Nerudová naběhla v pokusu o významovou zkratku na vidle sama, když dokončila celou myšlenku svých představ o tom, jak řídit stát: „…Naši zemi je třeba spravovat jako rodinu. V rodině se totiž vždy o ty nejzranitelnější a nejslabší postaráte.“
Nabízí se na srovnatelné mentální úrovni i stejně pejorativní poznámka, jakou měla rektorka jen větu předtím o řízení státu jako vojenskou jednotku a ptát se, zda tedy míní řídit stát vařečkou od kuchyňské linky či v narážce na její profesi ironizovat, že stát nelze řídit ani jako účtárnu či školní třídu. Koneckonců, již v listopadu 1989 se jistý politik dočkal od kováků ČKD skandování: „My nejme děti!“
Byl by to ale příliš levný protiútok, který si rektorka Nerudová nezaslouží. Vzhledem ke svým profesním úspěchům si naopak zaslouží od pečlivější přípravu v oblastech, které nejsou její doménou. Tvrzení, že nejlepší je řídit stát jako rodinu, protože v ní se vždy o ty nejzranitelnější a nejslabší postaráte, je stejně plytké, jako to, že nejlepší je řídit stát jako vojenskou jednotku, proto, že ta vždy chrání všechny své členy.
Stát lze řídit jen jako stát! Tedy jako množinu jednotlivců, kteří sobeckou přirozenost korigují v sociální kooperaci díky výchově i zjištění, že příspěvek společnosti se každému jejímu členu v různých formách nakonec vrací. Platí to pro všechny fáze existence i pohybu společnosti včetně její nejvyšší formy kooperace mezi státem a dobrovolně v něm účastným jedincům. Dobrovolnost a kooperace však nevylučuje možnou konkurenční soutěživost, která přináší úspěch nejlepším jednotlivcům a prosperitu celku. Platí to i pro společenství budoucích kandidátů na prezidenta naší země. Měli by se pokusit o vítězství silou svých myšlenek a vizí, nikoliv plivanci na myšlenky a vize ostatních. Tím méně by měli vkládat do úst druhých lži, které z úst konkurence nikdy nevyšly. Po třiceti letech od vítězství myšlenky, „Pravda a láska ať zvítězí nad lží a nenávistí“ máme věřit tvrzení, že „Pravda je vlevo dole“?! Výsledky této filozofie vidíme kolem sebe. Je listopad, nejvyšší čas se vrátit zpět.
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
