Hitlerův věrný epigon aneb Geneze Putinových zločinů
Civilizovaný svět je šokován událostmi na Ukrajině a veřejný prostor zahlcen výrazy agrese, anexe, okupace, válečný akt, vždy s přívlastkem ruský, jako by šlo o něco překvapivého. Co je ale nečekaného na kroku ruského imperialismu, jehož kořeny i cíle jsou stovky let neměnné, ať v carské, sovětské či dnešní postbolševické mutaci.
Na cílech a směřování agrese se nic nezměnilo ani po zhroucení Sovětského svazu, když jej Ronald Reagan ve studené válce „uzbrojil do trenýrek“. Uplynulo ale jen osmnáct let než 8. května 2008 slavila Moskva konec 2. světové války opět obří militaristickou parádou. Znovu na Rudém náměstí pásy tanků a kola raketových nosičů taktických střel budily vynálezce bídy Lenina a za Putinovými výkřiky: „Nikoho neohrožujeme!“, zněl jasný vzkaz: „Jsme zpět jako světová vojenská velmoc!“
Evropa i svět se však i nadále utěšovaly pohádkou o postupné demokratizaci Ruska pod vedením Vladimira Vladimiroviče a otevřené náruči euroatlantického prostoru, po jejímž objetí ruský medvěd touží. Tři měsíce na to začala rusko-gruzínská válka…
Cílem Putina je návrat Ruska mezi respektované, čti obávané, velmoci ve velikosti někdejšího sovětského impéria včetně hranic zemí bývalých satelitů, dosažený silou a expanzí. Diplomatická jednání vnímá Putin svou filozofií orientálního myšlení jako projev zbabělosti a slabosti –své i druhých! Jeho postup je vždy neměnně stejný – vytvoření ohniska napětí, jeho eskalace na nejvyšší míru a pak zdánlivý kompromis či dokonce couvnutí zpět, ale ve formátu „tři kroky vpřed, jeden krok zpět“. Jde o pokusy predátora, kam až lze zajít a co je euroatlantický svět ochoten obětovat a spolknout. Někdy to jde hladce, viz Bělorusko, jindy je nutný risk, že se nikomu nechce válčit. Ale osmdesát let míru, až na exces Balkánu, se zdá být dobrou cenou za „smrádek a teplíčko“ u evropského krbu. Výsledek? Pozvolný postup Ruska směrem na západ pomocí „salámové metody“. Putinova metodika slaví úspěch!
Ohlédněme se jen od oné přehlídky!
Rok 2008: rychlá válka s Gruzií po jejím vyprovokování a následné odtržení Jižní Osetie a Abcházie „v zájmu ochrany ruských občanů“, kterými se stali krátce předtím. Vítěz brutální druhé čečenské války nesmlouvá a slaví znovuobnovení ruského vlivu na Kavkaze. Svět je zděšen a otřesen!
Rok 2014: po neúspěšném použití „běloruského scénáře“ na Ukrajině, odvráceného „Euromajdanem“ přichází jako blesk referendum na Krymu „v zájmu ochrany ruských občanů“, vzápětí ozbrojená intervence, okupace a anexe Krymu do struktur ruské federace. Svět je zděšen, otřesen!
Rok 2014: Vladimir Vladimirovič neví kam dřív skočit, jeho zelení človíčci podpoří vojensky vzpouru ruské páté kolony Luhanské a Doněcké oblasti, jejich odtržení a polookupaci. Jako bonus Rusko sestřelí malajsijské letadlo MH17 s 298 cestujícími. Svět je zděšen i otřesen!
Přidejme ještě jen několik hlavních tvůrčích aktivit Putinova režimu na cestě Ruska mezi respektované velmoci:
2004 Viktor Juščenko, prezidentský kandidát, otráven dioxiny, nevratně poškozen
2006 Anna Politkovská, novinářka, zastřelena ve výtahu
2006 Alexandr Litviněnko, agent GB a FSB, otráven radioaktivním poloniem
2015 Boris Němcov, opoziční politik, zastřelen na ulici
2017 Alexandr Navalnyj, opoziční aktivista, napaden jedem na ulici
2018 Sergej Skripal, dvojitý agent, otráven novičokem
2018 Julia Skripalova, dcera, otrávena novičokem
2019 Alexandr Navalnyj, opoziční aktivista, otráven neznámým jedem
2020 Alexandr Navalnyj, opoziční aktivista, otráven novičokem v letadle
Vždy byl svět zděšen a otřesen!
Rok 2022: existence Doněcké i Luhanské samozvané republiky je po osmi letech vhodnou záminkou k jejich uznání a přímé okupaci. Svět je otřesen a šokován!
Ale není to lepší než válka…?
Za dveřmi je ruská „mírová mise“ během níž budou obsazeny i zbývající, větší, části obou oblastí, dosud pod ukrajinskou správou. Tím bude zahájena finální likvidace Ukrajiny. Svět bude otřesen a šokován! Ale bude to lepší než válka…!
Kam půjde ruská armáda pod velením generalissima Putina chránit ruské občany příště? Do stále mohutnějších ruských enkláv ve vilové čtvrti v pražské Bubenči či do nové bytové zástavby pražských Vysočan, přezdívané Malá Moskva? Kdy vstoupí ruské mírové sbory do Karlových Varů? Bude svět znovu zděšen a šokován? Bude nám to platné stejně jako je naše dnešní zděšení a šok platné Ukrajině?
Na otázku, kde bere Putin odvahu a inspiraci k takové politice, je snadná odpověď – v politice Hitlerova nacistického Německa. Ohlédnutí ukáže jako shodné s německou politikou po roce 1933 nejen současné ruské realizační postupy, ale i ideové modely.
Pokud Vladimir Putin považuje rozpad Sovětského svazu za největší geopolitickou katastrofu 20. století, která přinesla Rusku ponížení a ztrátu vlivu, moci i prestiže, pak Hitlerovo Německo vyrostlo na základech hanby, vzteku a národního ponížení z nutnosti respektovat Versaillskou smlouvu 1919, kterou Německu vnutily vítězné mocnosti po 1. světové válce.
Smlouva rozhodla o zodpovědnosti Němců za válku a následcích v podobě trvalé ztráty či demilitarizace některých území. Také rozpad Sovětského svazu znamenal pro Rusko ztráty zemí, které byly půlstoletí jeho satelity stejně jako těch zemí, které byly někdejší přímou částí Sovětského svazu. Putinova idea návratu velkého Ruska má jasnou inspiraci v nacistické ideologii po roce 1933, spočívající v posilování nacionalismu a myšlenky budování Velkoněmecké říše. Změna ekonomiky a složitost demokracie pro politické analfabety, to všechno vedlo tehdy v Německé říši, tak jako dnes v Rusku k tomu, že frustrovaní voliči začali víc volit extrémisty politického spektra – v Německu 1933 NSDAP a dnes v Rusku Jednotné Rusko. Silná autoritativní vláda místo „parlamentních žvanilů“, občanský klid a mír, socialismus, radikální ekonomická politika, návrat „tradičních hodnot“ a hrdosti. To vše ve jménu národní jednoty a solidarity namísto rozdrobené demokratické společnosti, tehdy i dnes. V čem je rozdíl mezi nacisty, žádajícími po německé vyzbrojení i znovuobsazení území ztracených Versailleskou smlouvou 1919 a „Jednotnými Rusy“ žádajícími totéž ve jménu smazání hanby roku 1989. Marné jsou pokusy hledat rozdíl mezi Putinovým tvrzením o rozpadu Sovětského svazu jako největší geopolitické katastrofě a Hitlerovým názorem, že smlouva z Versailles byla zradou liberální demokracie, která připravila Němce o národní hrdost.
Jen pouhé dva roky po nástupu nacistů k moci uspořádá znovu silné Německo referendum v Sársku a vzápětí sebevědomě vpochoduje do země. V roce 1935 tak je Sársko opět integrováno do Německé říše a Hitler obnovil německou vojenskou sílu. Byla tím sice flagrantně porušena Versaillská smlouva, ale Francie a Velká Británie se zmohly jen na diplomatické protesty.
Když o několik měsíců později, 7. března 1936, vypovědělo Německo Locarnskou smlouvu a obsadilo demilitarizované území Porýní okupované po 1. světové války vojsky Dohody a později Francouzi, svět proti tomu nijak nezakročil. Naopak nabídl Hitlerovi monstrózní propagaci pořádáním olympijských her v Berlíně 1936.
Je na místě v tuto chvíli připomenout, že v roce 2014 stihl Vladimir Putin uspořádat po mimo obsazení Krymu a odtržení části Ukrajiny také olympiádu v Soči. Maladěc!
Zpět do historie! Po vítězném plebiscitu bylo v březnu 1938 Rakousko anektováno Německem a stalo se součástí Třetí říše.
27. září 1938 pronesl britský premiér Neville Chamberlain v londýnském rozhlase před schůzkou s Adolfem Hitlerem v Mnichově mimo jiné tato slova: „Jak je to hrozné, fantastické, neuvěřitelné, mají-li Britové připravovat zákopy a zkoušet plynové masky v Anglii pro spor v daleké zemi a mezi lidem, o němž my nevíme nic. (...) A i kdybychom měli sebevětší sympatie s malým národem, proti němuž stojí veliký a mocný soused, nemůžeme jednat za všech okolností tak, abychom přivedli celou britskou říši do války prostě jen kvůli němu.“ Výsledkem schůzky byla Mnichovská dohoda a svět se uklidnil. Nebylo to snad lepší než válka…?
15. března 1939 požádal prezident Česko-Slovenska Adolfa Hitlera o ochranu. Vůdce jeho prosbě vyhověl a umožnil Čechům v Protektorátu Böhmen und Mähren klidnou existenci v napjaté době. Světu to bylo u řiti a koneckonců, nebylo to snad lepší než válka…?
Poznámka: Uvedený přístup k agresorovi je nazýván politikou apeassementu, tedy politikou uklidnění – usmiřování. Těm, kteří politiku appeassementu užívají, se říká přizdisráči!
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík.
