Bardovi asi přeskočilo. „Hrdina SSSR“ Nohavica nesmyslně srovnává komunismus s dneškem
Tak jsme si po dvouleté pauze zase užili rozdávání hradních metálů, které bývají zvláště v případě medailistů žánru zábavného umění vskutku málo zábavné a výběr prezidenta Miloše Zemana v této oblasti většinou uráží víc než jeho „bonmoty“.
Mimo frenetického prezidentova plácání rukama nad hlavou a radostného hýkání při příchodu Jiřiny Bohdalové se letos nic zvláštního nestalo. Dramatičtější byla situace v roce 2018, kdy vše zkomplikovali v Kremlu tím, že provedli vlastní nominaci českého umělce. Michal David tak dostal v Praze medaili Za zásluhy a Jarek Nohavica Putinovu, pardon, Puškinovu cenu v Moskvě! A český „showbyznys“ plný zlatých a platinových desek za prodeje v číslech, kdy se kupující vejdou do výtahu, měl své téma. Polemika o charakterových kvalitách obou umělců vypadala zkraje na pšouk ve sklenici vody. Podle jakobínů hudební kritiky na jedné straně „normalizační“ Michal David a třígeneračně úspěšné „pop srágory“, na druhé „náš bard“ Jarek Nohavica a tvorba překračující hranice žánru.
Budiž, ale přesto lze jen těžko chápat, v čem je Davidův smrtelný hřích přinášející pravidelné vlny jeho denunciací jako protekčního režimního spratka. V čem byl více normalizační než zbývající pop scéna, než všichni herci, kteří hráli i Leninovu zubní plombu, než sochaři a malíři tvořící díla „na věčné časy“. Pop srágory? Možná, ale agitka žádná! Nebyli jsme dle měřítek jakobínů nakonec „normalizační“ my všichni, kdo jsme chodili do práce a nevedli s režimem přímý boj – pekaři, lékaři, frézaři a inženýři. Nebyl to „normalizační“ Michal David, kdo na rozdíl od jiných pop kolegů byl členem KSČ. A také na rozdíl od Jarka Nohavici i několika jiných nenosil ve funkci spolupracovníka StB udání na kolegy hudebníky.
Pokud je adorována Nohavicova písňová tvorba, nelze s tím než souhlasit! Jiná píseň ale zazní, když se má díky jeho dílu jen tak mávnout rukou nad kolaborací s tajnou policií a aktivním donášením. V tu chvíli ono zmiňované sdílené spiklenectví na jeho koncertech za minulého režimu zhořkne. Vyšší stupeň spiklenectví navázal totiž Jarek s StB a v tomto světle vše, co si na rozdíl od nás dovolil odvážně vyslovit, se ukazuje být povolenou splátkou za informace.
V roce 2018 byl Jarek Nohavica dotázán, zda se nestydí tulit se k Vladimíru Putinovi, který už měl za sebou masakry v Čečensku, agresi v Gruzii, vytvoření protektorátů Abcházie, Jižní Osetie, Podněstří, Luhanské a Donbaské oblasti i okupaci Krymu! Odpověděl tehdy, že „z Ostravy některé věci vypadají jinak“. Když byl letos po útoku Ruska na Ukrajinu dotázán, zda neuvažuje o vrácení medaile Putinovi, odpověděl, že „nedostal medaile za válčení, ale za zpívání.“ (sic!)
Při vší úctě k jeho dílu nelze tyto odpovědi přijmout! Ano, za válčení Jarek medaili od Putina nedostal, snad jen za podporu válčení. Nabízí se však myšlenka, zda ony medaile nedostal nejdřív za práskání kolegů komoušům, pak za lísání se kašparovi a nyní kolaboraci s válečným zločincem. Pokud dnes pořadatelé u nás i v zahraničí ruší či odmítají jeho koncerty a humanitární organizace odmítají i jeho finanční dary, neměl by se Jarek Nohavica divit. K pochopení jejich motivů i sílícího odporu vůči němu by prospělo Nohavicovi seznámení s románem Klause Manna „Mefisto – román jedné kariéry“ (1936), ev. se stejnojmenným vynikajícím filmem Istvána Szabó (1981). Děj se odehrává v meziválečném Německu, zvláště po vzniku Třetí říše1933. Postavy mají své předlohy v reálném světě. Hrdinou je herec Hendrik Höfgen (ve skutečnosti režisér a herec Gustav Gründgensen), který projde proměnou z bolševicky smýšlejícího rebela na miláčka nacistického režimu a následně velmi úspěšného umělce. Motiv hry Faust, tj. podpis smlouvy s ďáblem kvůli úspěchu, zde umožní hlavnímu hrdinovi stát se významným umělcem v roli Mefista. Hrdina cítí rozpor v amorálnosti svého jednání a snaží se o konání dobra – kvůli svému svědomí. Zároveň však naivně přeceňuje obdiv nacistického diktátora a z něj plynoucí svůj vliv na něj. Střet s realitou je v závěru díla nelítostný a krutý.
Autor díla spáchal sebevraždu (1949), aniž by se dožil vydání svého díla v Německu, když připravované poválečné vydání zablokoval právě Gustav Gründgensen, podle nějž Klaus Mann svého Mefista stvořil. Román vyšel (1956) až sedm let po Mannově sebevraždě. Téměř mysticky působí skutečnost, že o dalších sedm let později (1963) spáchal sebevraždu i Gustav Gründgensen – Mefisto.
Temné stíny charakterů a duší své nositele vždy dostihnou. Karel Sabina byl skvělý básník i spisovatel, Emanuel Moravec vynikající publicista a teoretik vojenství, přesto však nebyli a nejsou o to menšími kolaboranty či zrádci.
Jaromír Nohavica jako skvělý básník a skladatel by měl vědět, že „pravda, lež a zrada vypadají vždy stejně – i z Ostravy!“
Těmito slovy mělo Zpětné zrcátko v úmyslu končit v sobotu v 01:30 text pondělního ohlédnutí, ale pak na serveru Super.cz objevilo tento titulek: „O koncerty přichází kvůli medaili od Putina. Co vzkázal fanouškům Jaromír Nohavica po další zrušené akci?“
Napětí, zda se „náš Jarek“ omlouvá národu a těm, které udával, se záhy ukázalo liché: „Svůj postoj jsem vyjádřil velmi pregnantně na svých stránkách. Tam jsem řekl všechnoa není k tomu moc co dodat,“ odpověděl skromně serveru Super.cz.
Přesto si dodatek neodpustil, když na svém webu dal pod titulem „Narozen v komunismu, umřu v komunismu“ s arogantní drzostí do jedné lajny zákazy koncertování – červen 1984, červen 1987 a současné odmítání ze strany pořadatelů v březnu 2022! Srovnávat období komunismu, kdy vrcholila udavačská kariéra Bretschneidera Nohavici s dneškem? Chucpe se tomu říká – nebo taky hnus!
A to je dnes vše, co jsem zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík.
