Diverzanti s rudou hvězdou jsou mezi námi aneb Blízká setkání lidského poddruhu
„Ty jim dáváš!“, podotkl kamarád Petr a dodal: „Někdy je to fakt silná káva!“ Ano, ohlédnutí Zpětného zrcátka bývají nemilosrdná tím víc, čím nebezpečnější jsou útoky nepřátel na naši zemi, její svobodu a cestu, byť někdy klopýtavou, za demokracií. Jsou sarkastická tím víc, čím drzejší je kolaborace tuzemské páté kolony ve snaze o zabrzdění polistopadového vývoje a o budoucí státní převrat.
Do roku 2003 probíhal tento proces způsobem, jenž by komouši nazvali plíživou kontrarevolucí, ale poté, co zjistili, že „nejsme jako oni“ a demokracie je hloupá a nepoučitelná stejně jako v roce 1933, jim otrnulo. Čečensko, Gruzie, Krym, Luhansko a Donbas, to byly stupně, po nichž potkani začali vylézat ze stok. Dnes jich je u popelnic morálky a cti plno a svá ouška zvědavě nastavují po zvuku, zda rámus za rohem byl jen pád popelnice nebo zda to již jsou krysaři, co „přijeli v hranatých železných maringotkách“.
Již víckrát Zpětné zrcátko připomnělo, že prvním, kdo jim dal naději, byl Václav Klaus st., když vyměnil jejich hlasy na svou prezidentskou volbu za jejich vytažení z kanalizace dějin. Ve světle činů jeho nástupce, Miloše Zemana, se ale dnes tehdejší Klausova kolaborace jeví jako pouhý pšouk. Nicméně je známo, že Klaus nemá rád druhá místa a je otázkou, kdo v soutěži o pohár Emanuela Moravce z dvojice Zeman – Klaus vlastně vede.
Je vůbec podivuhodné, co spojuje Klause st., Zemana, Foldynu, Konvičku, Paroubka, Landu, Okamuru, Vodičku, Ondráčka, Filipa, Volného, Davida, Ševčíka a další, jejichž slova nenechají chladným nikoho, kdo má tuto zemi za část střední Evropy a západní civilizace. Rozdílné kořeny, míra vzdělanosti a inteligence, orientace politická i sexuální, různě nastavené hranice a bariéry morálky – nic z toho nebrání, aby je nespojovalo totéž. Komplex méněcennosti, plynoucí z pocitu, že jsou neprávem opomíjeni, že se jim nedostává odpovídajících rolí v dění světa, a že jejich velké myšlenky dopadají na zeď nezájmu jak příslovečný hrách.
Tento pocit je pak nejúrodnější půdou pro semínka opovržení a nenávisti vůči všem, kteří je dostatečně neadorují. Proto se tito veleduchové s kýmkoliv, kdo jim dá, byť jen na chvíli, falešný pocit důležitosti a respektu, spojí za hřejivé okamžiky těchto krátkých orgasmů, bez ohledu na jeho cíle.
Často se ve veřejném prostoru setkáváme s výsměchem slovům: „Ať pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.“ Dlouho Zpětné zrcátko přemítalo, co je na nich směšného. Proč si lidé mají lhát a proč je lepší nenávidět? Až jednoho dne našlo v knihovně odpověď, a tak mu dovolte citovat text, s nímž bytostně souhlasí: „Lidé nenávidějící jsou lidmi s trvalým a stavu věcí hluboce nepřiměřeným pocitem křivdy. Jako by chtěli být bezbřeze ctěni a milováni a jako by byli nepřetržitě sužováni bolestivým zjištěním, že ostatní jsou nevděční a neodpustitelně k nim nespravedliví, protože nejen, že je nectí bezbřeze, jak by měli, ale dokonce je přehlížejí. V jejich povědomí dřímá zvrácený pocit, že jsou jedinými držiteli pravdy, tedy nadlidmi či Bohy, a že z toho titulu zasluhují kompletní uznání světa, povolnost a loajalitu, ne-li slepou poslušnost. Chtějí být středem světa a jsou permanentně frustrováni tím, že svět je jako střed neuznává, že si jich dokonce snad ani nevšímá, ba, že se jim možná i posmívá.
Jako rozmazlené, špatně vychované děti si myslí, že matka je na světě jen proto, aby je zbožňovala, a zazlívají jí, že občas dělá i něco jiného. Že se věnuje sourozencům, manželovi, knize či nějaké práci. To vše cítí jako křivdu, zranění, útok proti sobě i zpochybnění vlastní hodnoty. A vnitřní náboj, který mohl být láskou, se zvrací v nenávist k domnělému zdroji ublížení.
O lidech nenávidějících se říká, že jsou to lidé s komplexem méněcennosti. Možná to není charakteristika přesná. Spíš jsou to lidé s komplexem osudového nedocenění vlastní hodnoty. Nenávidějící člověk také nezná úsměv, jen škleb. Není schopen ironie, protože není schopen sebeironie. Autenticky se totiž dokáže smát jen ten, kdo se umí smát i sám sobě. Pro nenávidějícího je tak příznačná vážná tvář, velká urážlivost, silná slova i naprostý nedostatek schopnosti odstoupit sám od sebe a nazřít vlastní směšnost“, řekl na konferenci o nenávisti v Oslo 1990 prezident Václav Havel.
Rozhlédněte se a budete koukat, co uvidíte!
Jiný kamarád, Milan, vyprávěl Zpětnému zrcátku příběh s dobrou pointou. Milan si již roky užívá věku penzisty cestováním a seznamováním se s místy, na něž dříve neměl čas, peníze, případně výjezdní doložku. Své „rajzy“ musel nedávno přerušit kvůli operačnímu zákroku, který jej upoutal na lůžko JIP jedné z pražských klinik. Samotu na pokoji přerušil po dvou dnech příchod druhého pacienta. S povděkem Milan přivítal parťáka stejného věku a den se odvíjel v družném hovoru na témata – rodina, přátelé, bydliště, penze – až do chvíle sledování debaty na ČT 24 o válce na Ukrajině: „Tak tohle by ten hajzl na mým kurzu říct nemoh´“, vzkřikl se vztekem dosud družný kumpán!
„Myslíš kurz VUMLu?“, zažertoval, nic zlého netuše Milan, domnívající se, že jde ze strany souseda v posteli o žert.
„Na vokovické Sorbonně, kde jsem roky učil“, označil kupodivu profesor VŠP ÚV KSČ (Vysoké školy politické Ústředního výboru Komunistické strany Československa) ironickou lidovou přezdívkou svou „alma mater“ z níž absolventi vycházeli s titulem RSDr. (Doktor sociálně-politických věd), jenž zmíněná lidová tvořivost četla jako „Rozhodnutím Strany Doktor“! Následoval záchvat protiukrajinské nenávisti, chvála gospodina Putina, věšení antikomunistů, pláč nad rozpadem SSSR, chvála ostnatých drátů a střelby diverzantů, pýcha na členství v Klubu českého pohraničí, za nímž ve válečné rétorice fans jednotek SS o kolo zpět…
Samozřejmě po zbývající společné dny se na pokoji rozhostilo hluboké a těžké ticho.
„V rámci poslední cesty před hospitalizací“, navázal Milan na nemocniční příběh, „jsem navštívil i muzeum v Rosswelu v Novém Mexiku (nejznámější místo údajného pádu a nálezu UFO a těl mimozemšťanů, 4. 7. 1947). Mají skvělou muzejní expozici, ale dokola opakované tvrzení, že „jsou mezi námi“ na mne žádný dojem neudělalo. Ale výbuch nenávisti na tom nemocničním pokoji ano! Netušil jsem, že takoví lidé ještě existují. Teď vím, že je čeho se bát. Opravdu – jsou mezi námi!“, dokončil Milan své vyprávění.
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
