Vladimír Mertlík: Nic na světě se nemění – válka (a Putin) je vůl!
Čas od času vkládá Zpětné zrcátko do textu svých knih historicky dokumentárního charakteru rčení „Nic na světě se nemění – jen kostýmy a kulisy“ a dějiny potvrzují jeho oprávněnost s železnou pravidelností. Platí to i v případě ruské agrese vůči Ukrajině zahájené 24. února 2022. To to letí! Stačí pár set tisíc mrtvých, násobky zraněných, ti i ti převážně z řad civilistů, území několikanásobně větší než Česko srovnané se zemí a rok je pryč! Těmito větami se dá shrnout největší vojenská agrese proti sousední zemi od konce 2. světové války v Evropě, často omylem uváděná jako první agrese takového charakteru od 9. května 1945.
To bychom ale museli zapomenout na povstání tzv. Východních Němců 17. června 1953, utopené v krvi během několika dnů tanky sovětské armády. Vymazat z paměti polské Poznaňské povstání 28. června 1956 s desítkami mrtvých a zraněných, během nějž se sovětská moc omezila na velení polské policii a armádě proti demonstrujícím dělníkům.
Nevěřícně vzápětí celá Evropa hleděla od 23. října 1956 na Maďarsko, kde měsíční masakr za užití sovětských tanků a nejmodernějších stíhaček MIG-15 udělal z maďarských měst ruiny hodné poválečného Berlína. Sovětská armáda rozdrtila povstání 15. listopadu 1956 s výsledným účtem cca 5 000 mrtvých, 20 000 raněných, 300 000 uprchlíků, 22 000 odsouzených a 400 popravených vč. premiéra Imre Nagye.
Výčet úspěchů sovětského (čti ruského) boje za mír, socialismus a lepší budoucnost lidstva můžeme s trochou nostalgie uzavřít změnou pražského jara na normalizační podzim. Vzhledem k téměř nulovému odporu obyvatelstva „jen“ se 137 mrtvými, cca 500 těžce a stovkami lehce zraněných. Puč a válečný stav vyhlášený 13. prosince 1981 polskou vojenskou juntou za sovětskou armádu byl evropským unikátem, na druhé straně pak labutí písní výbojů Sovětského svazu.
Ale starého psa novým kouskům nenaučíš. Uplynul pouhý rok od rozpadu ruského bolševického impéria, když za útoku sovětských vojáků na televizní věž v litevském Vilniusu zahynulo 14 lidí. V reakci na zahájení procesu s útočníky vzkázal z Moskvy na obhajobu obžalovaných teroristů tehdejší prezident SSSR Michail Gorbačov – pro naivní trouby Západu vzor všech demokratických cností – velmi stručně: „Stačilo jen odvolat (rozuměj litevské) prohlášení o nezávislosti.“
A pak už to šlo jak na drátku – Čečensko, Moldávie, Gruzie, východní Ukrajina, Krym a máme tu 24. únor 2022 – po vyprovokování separatistických nálad v oblasti Luhanska a Donbasu s převážně rusky mluvícím a cítícím se obyvatelstvem vojenský útok na ochranu ruských občanů. Inu, nic na světě se nemění – jen kostýmy a kulisy.
Skutečně to laskavému čtenáři nic nepřipomíná? Napovíme písní: Luhansko, Donbas a Sudety, jak se to rýmuje? Minsk a Mnichov – Taus je to německy, Domažlice česky! Sebeurčení nebo Selbstbestimmung? Napsalo žádost o záchranu Rusů na Ukrajině 99 místních kováků? Požádal o ochranu a přijetí do svazku ruské říše prezident Leonid Pasečnik? Je luhanská Lidová milice (čti Freikorps) dostatečně připravená na útok nacistů z Kyjeva?
Uvedený soupis událostí snad dostatečně prokazuje úmysl Západu a Ukrajiny Rusko zničit. Putinovo Rusko se prý ale nedopustí stejné chyby jako před 2. světovou válkou (čti Velkou vlasteneckou), kdy se snažilo o politiku appeasementu – pomocí smlouvy Molotov-Ribbentrop s nacistickou třetí říší z roku 1939. Mírová politika appeasementu Sovětského svazu pokračovala zahájením 2. světové války s třetí říší přepadem Polska, obsazením pobaltských zemí a slavnostní vojenskou přehlídkou Rudé armády s wehrmachtem. Rovnou z přehlídky pochodovali Sověti bojovat za světový mír 30. listopadu 1939 do Finska, za což byl Sovětský svaz světovou klikou fašistů vyloučen 14. prosince 1940 ze Společnosti národů. Ach, to byly krásné časy!
Skončeme ale s nadsázkou. Co je skutečným důvodem útoku Ruska na Ukrajinu? Ponížení prťavého diktátora, že Rusko už není, co bývalo, a nesnesitelná touha po Velké Rusi. Karel Veliký a Ivan Hrozný, Svatá říše římská a Rusko cara Alexandra, Adolf Hitler a Josef Stalin, Spojené státy a Sovětský svaz… Dnes je Rusko zemí s ekonomikou stěží velikosti Itálie.
Německo bylo poraženo ve dvou válkách na hlavu a dnes řídí Evropu – bez tanků, jen schopnostmi. Rusko, velký vítěz poslední horké války, se po porážce v té studené cítí poníženo a potupeno nezájmem a ztrátou respektu. Naivní mamlasové ze Západu to přirovnávají k situaci Německa po Velké válce a jejich argumenty jen podporují lži, s nimiž Putin obhajuje útok na Ukrajinu.
Ano, v lednu 1990 skutečně prohlásil německý ministr zahraničí Genscher: „Ať už se stane cokoli s Varšavskou smlouvou, nedojde k rozšiřování NATO směrem na východ.“
Ano, později shrnul přijetí Česka, Maďarska a Polska do NATO komentářem: „Rozšíření bylo z hlediska práva v pořádku. Ale nemá smysl zakrývat, že bylo v rozporu s nepsanými dohodami z devadesátých let.“
Ani jedno, ani druhé nemá se situací po Versaillské mírové smlouvě nic společného. Tam Němce zašlapala do země ve svatém nekonečném mindráku Francie. Americká strana příměří, realizované ale jako bezpodmínečná kapitulace, nikdy nepodepsala. Naopak, poučena vývojem po skutečně bezpodmínečné kapitulaci Německa 1945 iniciativu převzala sama a neopakovala francouzskou chybu. Marshallův plán a podpora poraženého Německa z něj udělaly nejdemokratičtější zemi světa a lídra Evropy.
Šance zvednout se z kolen díky vlastnímu nerostnému bohatství a západním technologiím byla nabídnuta po studené válce i poraženému Rusku. Rusko, které na sklonku 19. století přeskočilo svou revolucí bídy a zmaru celou jednu vývojovou éru, chápe jen řeč síly. Jeho problém je v tom, že si plete získání respektu se strachem, že své nerostné bohatství a nabídku nejmodernějších technologií nedokáže využít ke zlepšení své situace. Snad jen dle svého úhlu pohledu – za vytvořený zisk se nesnaží získat respekt rozvojem, ale počtem nových tanků. V tom vidí cíl a v tom je ukryto i jádro ruské agrese na Ukrajině.
Rusko, cítící se být stále supervelmocí, potřebuje k budoucímu imperiálnímu výboji otevřené cesty do světových oceánů, na jejichž hladinách se bude jím očekávaný příští konflikt odehrávat. Do moří a oceánů od severozápadu až po Daleký východ má Rusko přístup volný. Nemá však v moci vstup do toho nejdůležitějšího, kterým je Středozemní moře, které je centrálním bodem pro vstup jak do Indického oceánu a jižních moří přes Suez, tak do Atlantiku přes Gibraltar. Poněkud se situace v jeho prospěch změnila po ruském angažmá v záchraně Bašárova režimu v Sýrii, které bylo odměněno námořní i leteckou základnou. Ovládnutí Černého moře a volný vstup přes něj do moře Středozemního, to by byl splněný sen, ke kterému vede cesta – ano, přes Ukrajinu. Vladimir Putin ale nebyl zřejmě pozorným žákem při hodinách dějin Sovětského svazu. Jinak by věděl, že Ukrajinci desítky let již v 18. a 19. století vedli krvavé boje o nezávislost s Poláky, Litevci, kozáky i Rusy.
Věděl by, že po krvavém převratu v roce 1917 bolševická svoloč dobyla Ukrajinu po dlouhé válce až v roce 1921. Nemohl by nevědět, že Ukrajinci přežili i bolševiky vyvolaný hladomor, který přivedl „obilnici Evropy“ ve dvacátých letech 20. století ke kanibalismu. Věděl by nakonec i to, že po 2. světové válce a znovuobsazení Ukrajiny Rudou armádou v lesích Haliče a Volyně probíhaly protisovětské partyzánské boje ještě v polovině padesátých let! Pokud by tyto znalosti měl, svou speciální vojenskou operaci by si možná rozmyslel. Zdá se totiž, že její provedení vede ke stejnému výsledku jako desetiletá (!) speciální vojenská operace Sovětského svazu v Afgánistánu, která skončila výpraskem v roce 1989.
Celou historii Ruska se medvěd na hliněných nohou pokoušel ovládnout Evropu. Sen zaprděného všeslovanství s obdivem hledícího k ruskému dubisku a snícího o chvíli, kdy se kůň ruského kozáka napije z Vltavy, se může těmto hlupákům splnit dřív, než by řekli švec. I proto se na Ukrajině bojuje i za Prahu!
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
