Vladimír Mertlík: Vlastenci všech zemí, spojte se!
Zpětné zrcátko před dnešním ohlédnutím váhalo, jak pojmenovat množinu občanů, kteří se v posledních měsících scházejí „pod ocasem“, jak zní odjakživa označení horní části pražského Václavského náměstí v jazyce domorodců. Na významu srotitelům neubírá nic ani fakt, že se scházejí stále častěji v počtu menším než malém. Zato po dosažení jejich cílů bude život úžasný! Na světě zavládne mír, protože oběti agrese bude zakázáno podporovat. Po zvýšení mezd, penzí, slev a všech ostatních benefitů zmizí státní dluh, stejně jako bída a hlad poté, co chudí bohatým všechno seberou. Tím nastane čas nirvány, a je-li dnes vykořisťování člověka člověkem všední realitou, po vítězství našich nositelů pokroku tomu bude naopak!
Jak je však pojmenovat, když označení Chcimír Bída vnímají za dehonestující i přes jeho přesnost? Nakonec Zpětné zrcátko zjistilo, že nejkomfortněji se cítí jako vlastenci. Milují svou zem, což dokazují máváním českými vlajkami a křikem, že nepřipustí, aby – vyjma přátel na věčné časy – patřila někomu jinému. Mít je za nácky by byl ale omyl, protože nácky naši vlastenci nenávidí, stejně jako Ukrajince, Židy a černochy. Není však vlastenec jako vlastenec, a chce-li nevlastenec prokouknout hierarchii tohoto vlastenectví, pak podle parafráze biblického „po ovoci poznáte je“ platí „po praporech poznáte je“. Stačí se rozhlédnout, co že nad hlavami spasitelů vlaje.
Základním stupněm vlastenectví jsou prapory české. Dělají dobrý dojem, vlastenci se s nimi nestydí jít po ulici na demonstraci a hodí se i k hymně. Navíc při volání: „Už jsme tady!“ cítí vlastenci pod prapory předků brnění v tříslech a v uších volání jejich jména: „Hufnágl na Hrad!“ Nevadí, že jde o vlastenectví trochu staromódní, nemající pel internacionalismu, který je vždy násobkem nacionalismu.
Vyšší stupeň vlastenectví držitelů štanglí naznačují čistě rudé prapory s poselstvím textu stejnojmenné písně: Dále jen, dále jen, vznesme zpěv! / Náš prapor nade trůny vlaje / Nese on pomsty hrom, lidu hněv / Volnosti seje zjev / A rudě do krvava plaje / Je na něm pracovníků krev! / Je na něm pracovníků krev!
Jiné rudé prapory, se zlatými písmeny KSČM, třímají jen příslušníci vlastenecké elity řádu komoušů. Skupina těchto bezobratlých vyznává učení internacionalismu, socialismu a komunismu, nejvyšších forem internacionálního vlastenectví, což je obsahově stejně logické jako abstinenční alkoholismus.
Od těchto vlajek je jen krůček k účasti na vlastenecké demonstraci s vlajkou Ruska či Sovětského svazu a odpovídajícím heslům: „Stát jsme my!“ a „My jsme tady doma!“
Pokud se ovšem ozývají na srocení lidu výkřiky „Čechy Čechům!“ a „Bílé Čechy!“, je třeba zpozornět, ač obsahem jsou stejné jako výše uvedené. V tomto případě se již nejedná o vlastenectví, ale o neonacismus. Nic na tom, že příslušné vlajky, které se zbabělí neonacisté bojí vytasit – na rozdíl od statečných komunistů – jsou také rudé, jen s bílým terčem a svastikou. Monitoring vlastenecké demonstrace v zemích Koruny české je vůbec věcí složitou. Pokud se po únoru 1948 dal rozdíl mezi demokracií a lidovou demokracií vysvětlit jako rozdíl mezi kazajkou a svěrací kazajkou, pochopit dnes tajenku termínů socialismus, národní socialismus, socialismus s lidskou tváří, vlastenectví a nacionalismus je téměř nemožné.
Hledat příčiny demonstrací těchto vlastenců je ztráta času. Vlastenectví volající po vyvrácení politické scény z kořenů a vystoupení země ze struktur zajišťujících jí prosperitu, svobodu a bezpečí, to vše výměnou za anální průnik do řitě mocného souseda, není v dějinách naší země nic nového. Dnešní vlastenci navazují na tradici svých předchůdců v čele s Emanuelem Moravcem. Nebyl snad legendární legionář původně zastáncem názorů TGM a člověk s blízkým vztahem k Edvardu Benešovi? Což lze zapomenout na Jana Rysa Rozsévače, politika, novináře a funkcionáře hnutí Vlajka? Necítili se opravdovými vlastenci podporujícími klidný protektorátní život v náruči Říše i jeho kolegové Emanuel Vajtauer, Karel Werner, Vladimír Krychtálek, Jaroslav Křemen, Vladimír Rybu a Václav Crha? Stále živý zůstává i odkaz vlastence Karla Lažnovského, původně člena komunistické strany a redaktora Rudého práva! Vlastence později vítajícího stejně upřímně a vřele nacionální – čti vlastenecký – plán Nové Evropy a vyzývajícího Čechy k oddanosti nacionálnímu socialismu. Vlastence, který v boji za lepší budoucnost českého národa a jeho nacionálně vlastenecké ideály položil život, když sežral otrávené chlebíčky. Jeho kolegové jen se štěstím unikli bakteriím tyfu, TBC a botulotoxinu, které jim lstivě nabídla tehdejší vládní koalice, kolaborující s prohnilými západními demokraciemi.
Ale vlastenectví už holt dnes není, co bývalo! Kdeže jsou časy hrdinů vlastenců, kteří uléhali na koleje a silnice pod kola transportů ohrožujících světový mír. Převezmou dnešní matky štafetu statečných žen, které týdny o hladu a zimě obléhaly ve stanech americké základny? Jen díky nim, vlastenkám, se dařilo bránit americkým žoldákům v útoku na mírové jednotky Varšavské smlouvy! Marně se Našilidé ptají po tajných skladech zbraní soudruhů vlastenců k nápravě země. Kde udělali soudruzi z KSČM chybu? Kdo po zradě vlastence všech azimutů Miloše Zemana pevně sevře kormidlo internacionálního vlastenectví? Zklamal nejen Václav Klaus, do nějž vlastenecká fronta vkládala naděje, ale i jeho Institut. Kde hledat mesiáše zapomenutých, hladovějících a ve tmě mrznoucích? Zpětné zrcátko soudí, že žádná z ikon vlastenecké scény – ať již se k vlastenecké frontě hlásí na tribuně v zimě nebo v chladu či z pelíšku stranického sekretariátu – to nebude. Povalování jednu noc ve spacácích proti Strakově akademii vládu nepoloží, zvlášť pokud tam neleží se svými věrnými jejich vůdci.
Evoluce má své zákony, podle nichž neúspěšné druhy zanikají nebo se přizpůsobují novým podmínkám. Stejným vývojem prochází od voleb 2013 i řád bezobratlých, jimž je dnešní ohlédnutí věnováno. V průběhu času se změnili z křesťanů na antivaxery, energetiky, Našelidi, Chcimíry a bůh si pamatuj, co ještě.
„Jaké jsou vůbec jejich priority?“ zeptal se nedávno Zpětného zrcátka kamarád.
Otázku: „Myslí své vlastenectví prapory Ruska a Sovětského svazu vážně? Jsou blbí, nebo jim jde o koryto?“ již Zpětné zrcátko nemohlo nechat bez odpovědi: „Obojí je správně! Avšak třetí a největší položkou množiny těchto existencí jsou prostě komouši, kteří se dodnes nesmířili s výpraskem v listopadu 1989 a při každém poranění demokracie cítí příležitost a krev.“
Vlastenectví nacionálního socialismu vyústilo v teror nacismu. Skončilo po 2. světové válce jeho kapitulací a nucenou okupační správou. Němci to pochopili a přijali. Vlastenectví socialistického internacionalismu vyústilo v okupaci 1968. Skončilo po studené válce jeho porážkou a domluvou, že: „Nejsme jako oni!“ Komouši všech azimutů to dodnes nepochopili a nepřijmou to nikdy! Měli by tedy vědět, že sice „nejsme jako oni“, ale že také „nejsme úplně blbí“!
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
