Vladimír Mertlík: O čem vlastenci sní, když zrovna nedemonstrují
Minulý týden se Zpětné zrcátko v ohlédnutí „Vlastenci všech zemí, spojte se!“ zabývalo cíli a prostředky jejich dosažení v případě českých vlastenců. Tedy těch, kteří pod zástěrkou obav z okupace země EU, NATO a USA, nesvobody projevu a hladomoru seniorů usilují o návrat před listopad 1989. Vzápětí přistál na stole Zpětného zrcátka esej spisovatele Vlastimila Vondrušky „O vlastenectví“.
Úvahy respektovaného autora dávají chcimírovské scéně odér historické pravdy a sílu sv. Václava. Rádi se tak k němu přichylují ti vůdci vlastenců, kteří – nemajíce talent – tuší, že jim díky adoraci zůstane na tváři lesk autora. Touha patřit k intelektuálnímu vrcholku ledovce vlastenců vede k nadšenému sdílení např. eseje „O vlastenectví“ s komentářem Zuzany Majerové: „Jako člověk milující svou vlast a jako máma milující své děti bych krásný text historika Vlastimila Vondrušky „O vlastenectví” vždy s radostí podepsala. A jako učitel bych ho zarámovala do své třídy, aby si ho děti mohly číst třeba každý den…“ (cit.)
Provolání, jež má za cíl být manifestem vlastenců, otevírá autor větou hodnou Mistra Jana Husa: „Odmítám vlastizradu a budu se dál chovat tak, abych se mohl v budoucnu podívat do očí svým dětem a vnukům!“ Následuje exaltovaný popis dětství: „Vyrůstal jsem v rodině, kde jsme si vážili jeden druhého, a moji rodiče pečovali o stárnoucí prarodiče s láskou. Ve škole mi vštěpovali úctu k našim předkům a lásku k národu a k naší zemi. Učil jsem se rád národní dějiny a bavila mne česká literatura. Na výlety jsme jezdili na hrady a zámky a památky spojené s českou minulostí. Měl jsem to ohromné štěstí, že jsem chodil do divadla v době, kdy z úst herců zněla správná a slušná čeština bez vulgarismů. Už jako dítě jsem měl ohromnou radost, když naši sportovci vítězili, československá vlajka stoupala na stožár a zněla naše hymna, která opěvuje naši nádhernou a požehnanou zem.“
Vyprávění podobné popisu dětství Kim Ir-Sena přimělo i Zpětné zrcátko k vlastním vzpomínkám. Kupodivu i ono vyrůstalo v rodině, kde rodiče pečovali o prarodiče a jezdili s dětmi na výlety. Snad proto že přišlo na svět o deset let dřív (1945) než malý Vlastík, vzpomíná si Zpětné zrcátko, že ve škole mu byla vštěpována úcta především ke Klementu Gottwaldovi, Juliu Fučíkovi až do oběšení i k Rudolfu Slánskému a k úspěchům Alexeje Stachanova. Lásku mělo dle osnov věnovat Sovětskému svazu a učiteli národů Stalinovi. I ono mělo rádo dějepis a bavila ho česká literatura. Po učivu o dělnickém hnutí a boji husitů s německými křižáky si mohlo číst v knihách povinné četby, k níž patřila Odvážná školačka, Čuk a Gek, Daleko od Moskvy, Mladá garda a Jak se kalila ocel. Večer bylo šeptem doučováno vzpomínkami dědy na prezidenta TGM, jeho účast v bojích legií s bolševiky, na letce RAF a čtením Rychlých šípů, Robinsona Crusoa či Ostrova pokladů. Také mělo ohromnou radost z úspěchů sportovců, když československá vlajka stoupala na stožár a zněla naše hymna. Na rozdíl od Vlastíka však Zpětné zrcátko vědělo, že k obvinění z protistátní činnosti a mnoha letům žaláře stačí ve větě „…a zněla naše hymna, která opěvuje naši nádhernou a požehnanou zem.“ (cit.), použít jeho vlastenecký výraz „požehnanou“.
I s dalším odstavcem Vondruškova textu lze svým způsobem až na detaily souhlasit:
Učili mne, že tohle jsou Čechy a žije tu český národ. Je to naše vlast, za kterou jsme odpovědní, a budeme se mít dobře jen tehdy, pokud o ni budeme pečovat svědomitě, s úctou a láskou. Učili mne, že si musím brát příklad z předků, kteří pro svou vlast umírali, bojovali s nepřáteli a postavili se i přesile, neboť cítili odpovědnost za svůj domov, za svoje děti, manželky, rodiče, prarodiče. Nehrbili se před nepřítelem a pohrdali vlastizrádci. Za vlastizradu byl trest smrti. Vlastizradou je míněno to, když by někdo chtěl vydat tuto zem a její lid nepříteli. Pro celé generace byla vlastizrada tím nejhorším, čeho se mohl Čech na Čechovi dopustit. Bylo to stejné jako vrazit bratrovi dýku do zad.“
Ale nechme stranou detaily! Oproti školní výuce se Zpětné zrcátko doma dozvídalo, že v Čechách až do jeho narození žil i národ českých Němců. Ano, za vlastizradu byl trest smrti – Heliodor Píka, Milada Horáková, Václav Švejda, Zbyněk Janata, Josef Toufar a stovky jiných by mohly vyprávět. Ano, vlastizradou bylo míněno to, když by někdo chtěl vydat tuto zem a její lid nepříteli. Ale pozval-li někdo cizí vojenskou moc, aby zabránil kontrarevoluci, nebyl vlastizrádce, ale internacionální vlastenec. Však Vasil Biľak, Alois Indra, Drahomír Kolder, Oldřich Švestka, Antonín Kapek a 99 kováků z Pragovky by mohlo vyprávět.
Jak plynul čas, Zpětné zrcátko i Vlastík deset let poté – oba na výbornou – ukončili školní docházku. Zatímco Zpětné zrcátko smělo prací odčinit hřích otce, který odmítl stát se členem předvoje dělnické třídy, Vlastík v době, kdy už si Češi ujasnili, kdo je vlastizrádce a kdo vlastenec, a přestali si vrážet jako bratři dýky do zad, šel studovat filozofii. Tam si mnohé ujasnil i on a jeho kariéra letěla strmě vzhůru i v době, kdy se život normalizoval a Vlastík prozřel.
„Bylo toho hodně, co mě učili a čemu jsem věřil. Asi mě vychovali divně, protože všechno to, co jsem miloval a v co jsem věřil, je dnes špatně…“
Dvěma větami se tímto obdobím Vlastíkova života zabývá Wikipedie: „…V roce 1984 byl Vlastimil Vondruška ředitelem Historického muzea Národního muzea. Na této pozici působil až do konce roku 1989, kdy Občanské fórum muzea odvolalo z vedoucích pozic všechny členy KSČ…“
Inu, šídlo v pytli neutajíš a filozofie Vlastíkova manifestu odhaluje své kořeny:
„Za zločin vlastizrady je dnes naopak pokládáno vlastenectví. Dozvídám se, že tato země nepatří nám Čechům, ale patří všem, celému světu. Dozvídám se, že o svém osudu nesmíme rozhodovat my, ale lidskoprávní organizace a mezinárodní soudy. Dozvídám se, že národy, které dobře hospodařily, mají své bohatství odevzdat těm, kteří hospodařili špatně.
Nejsem ekonom, jsem historik a spisovatel, ale přiznám se, že neznám v lidských dějinách analogickou situaci, aby se bohatý národ dobrovolně vzdal svého bohatství ve prospěch parazitů a lenochů.“
Vondruškovo „dozvídám se“, svědčí o tom, že při studiu filozofie věnoval víc času marxismu-leninismu na úkor nauky o pochopení smyslu vět. Aby bylo tedy jasno! Naše země nepatří světu, jen patří do světa euroatlantické civilizace. Po sovětských poradcích rozhodujících o tom, kdo bude viset, je Vondruškova obava, kdo nyní rozhoduje o našem osudu, jen málo zábavná. Ano, národy, které dobře hospodařily, přenechávají část svého bohatství těm, které hospodařily špatně. Proto je již třiatřicet let Česko čistým příjemcem miliard od těch, kteří hospodařili dobře. Je smutné, že historik a spisovatel nezná v lidských dějinách analogickou situaci, aby se bohatý národ dobrovolně vzdal bohatství ve prospěch parazitů a lenochů. Možná mu takový případ připomene jméno Jáchymov…
„Mnohým z nás padli rodiče, prarodiče, příbuzní ve světových válkách 20. století. Bojovali za svobodu a bojovali proto, aby jejich rodiny mohly žít ve svobodných Čechách. Dnes se dozvídám, že není správné bránit vlast, je lepší se sebrat a odejít vyklidit prostor pro (přemnožené) nově příchozí. To samozřejmě neznamená, že nechci pomoci potřebným lidem!
Učili mě, že mám být velkorysý, laskavý a štědrý. Pokud někdo o pomoc požádá a já mohu pomoci, mám to rozhodně udělat. A udělám to, i když mne to stojí vlastní síly, peníze, čas a třeba musím i trochu riskovat. Děláme to všichni, pokud ovšem ten, kdo pomoc potřebuje, si ji nevynucuje silou a nechce víc, než mu můžeme dát. A nerozhodují o tom byrokrati, ale naše srdce. Nelze pomáhat všem, může se stát, že na to naše síly nestačí. Neplavec nemůže skočit pro topícího se, ani kdyby nakrásně chtěl. Pomoc někomu je záležitost našeho svědomí. Pokud někomu z jakéhokoli důvodu pomáhat nechci, neudělám to. Je to mé nezadatelné právo.
Od dávnověku do téhle země přicházeli cizinci a usazovali se tu v klidu míru a pohodě. Bylo k tomu potřeba dodržet tři základní podmínky: Přijmout naši víru, ctít zákony českého království a živit se poctivě. A nevnucovat nám umanutě cizí víru... cizí zvyky... cizí jazyk.
České království bylo pohostinnou zemí a ten, kdo chtěl s námi žít v míru, byl vítán. Nejsme národ, který by byl sobecký. Jsme národ, který se vždycky choval rozumně, a pokud možno spravedlivě,“ burcuje na poplach Vlastimil Vondruška.
Neprozrazuje nám kdo a hlavně kam ho poslal. Jako filozof by měl tušit, že „přemnožit“ se mohou sarančata, hraboši a potkani, nikoliv lidé! Sám se dojme svou laskavostí, štědrostí a velkorysostí, jejíž rozsah vocamcaď pocamcaď neurčuje akutní potřeba prosebníka, ale jen ochota a rozmar osloveného dárce. Nejzábavnější peckou vlasteneckého manifestu je pak věta: „Jsme národ, který se vždycky choval rozumně, a pokud možno spravedlivě.“ (sic!)
Závěrečný slib Vlastimila Vondrušky: „Mohou mi spílat, že jsem xenofobní, ale já zůstanu Čechem a vlastencem. Budu dál milovat tuhle zem, budu psát knihy o českých dějinách a budu chválit naše předky za to, že tuhle zem uchránili proti nepřátelům, že ji budovali k obrazu svému, že z neúrodné krajiny sevřené horami vybudovali zemi medem a strdím oplývající. Odmítám vlastizradu a budu se dál chovat tak, abych se mohl v budoucnu podívat do očí svým dětem a vnukům,” už připomíná Zpětnému zrcátku pionýrský slib z doby, o níž malý Vlastík dosud s láskou sní: „Já, mladý pionýr Lidově demokratické republiky československé, slibuji před svými druhy, že se budu učit a jednat tak, abych byl platným členem své milované vlasti.“
P.S.: Jako historik by měl Vlastimil Vondruška vědět, že tato země oplývala mlékem a strdím dřív, než do ní jeho předci dorazili.
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
