Vladimír Mertlík: Rajchlovi Přežvýkavci – vlci v rouše beránčím čekající na svou příležitost
Chvíli poté, co Zpětné zrcátko odevzdalo svá poslední předešlá ohlédnutí věnovaná Mnichovské dohodě, odjelo si po xté odpočinout na místa s těmito dějinnými událostmi spojená. Po téměř povinné návštěvě hotelu na vrcholu hory Kehlstein ve výšce 1834 metrů, známého pod názvem Hitlerovo Orlí hnízdo, ač přítomnost Adolfa Hitlera v něm je více než sporná, následovalo několik dnů toulání. Okouzlující údolí, štíty a jezera oblasti Berchtesgagenu a architektura tamních chalup jsou dokonalým kýčem krásy. Samozřejmost, s níž většina místních mužů nosí kožené kalhoty s padacím mostem s vestičkami a ženy krojované široké sukně s výstřihem stejně hlubokým jako okolní údolí či civilnější variace těchto krojů, je natolik věrohodná, že by nebylo překvapením, pokud by příchozího návštěvníka nečekaně pozdravil dobrotivý lékař Thomas Burgner jinak Doktor z hor.
Pohádková vizáž údolí oslnila v třicátých letech i nacistickou smetánku, jež vyhnala místní obyvatelstvo a na svazích vybudovala svá sídla s areály podzemních bunkrů, silnic i výtahů pro nákladní auta chráněná umístěnými elitními jednotkami SS. Na to vše Zpětné zrcátko myslelo při kávě v lázních Bad Reichenhall, odkud je hlavní produkce alpských solí, prodávaných s úspěchem i u nás.
Z pozorování roztomilých, přátelských a slušných místních občanů penzijního věku na korze kolonády vyrušilo Zpětné zrcátko cinknutí mobilu oznamující, že text „Večírek na Arcis Strasse 12 aneb Příběh o spojenectví a zradě, lhostejnosti a sobectví“ právě vyšel. Historické konotace oblasti s 85. výročím Mnichovské dohody a následnými sedmi lety válečných hrůz vnukly Zpětnému zrcátku při pohledu na usměvavé korzující neodbytné otázky: Kdy svět ztratil víru a kdy dostala Svatá trojice jména Bída, Chaos a Beznaděj? Kdy začal čas falešných proroků a mesiášů nabízejících snadná řešení, jejichž tváře se tak podobají tvářím ostatních, ať s knírkem či bez? Kdy začala doba, jež se zdála strašná a o níž nikdo netušil, že může být ještě horší? Kdy začalo století vyhánění čerta ďáblem?
Jak mohli stejně milí, slušní, usměvaví, vzdělaní a kulturní předci těchto lidí dopustit ty nepředstavitelné hrůzy, ptalo se Zpětné zrcátko. Jak mohli tolerovat vraždění spoluobčanů i sousedů jen proto, že patřili k národu či rase zločinci označenými za nižší lidskou třídu? Jak mohli snést sadisty a morální mrzáky, jak je pustili do čela svých životních poutí. Jak si tyto zločince mohli vybrat volbou za své představitele? Jak se to těmto slušným lidem mohlo stát?
Stejně jako nám – udeřila zdánlivě neřešitelná odpověď jako blesk – stejně jako nám!
Zprvu díky zdánlivé směšnosti těchto latentních zločinců a vrahů i díky lhostejnosti a nezájmu o jedince již označené, později ze studu nad existujícím stavem a nakonec z hrůzy a strachu o vlastní život.
Kdysi během práce na jedné z jeho knih zaujal Zpětné zrcátko komentář tehdy ještě žijícího německého pamětníka zrodu síly nacismu: „Když začali zavírat komunisty, řekl jsem si: však si koledovali, nebudu si toho všímat a budu mít klid. Když zavírali socialisty, řekl jsem si, proč bych se jich zastával, jsem křesťanský demokrat. Jsem snad homosexuál či mentálně postižený, proč bych se jich zastával, říkal jsem si, když začali zavírat homosexuály a mentálně postižené. Stejně tak jsem se rozhodl zůstat neutrální a nikoho se nezastávat, když začali zavírat židy! A když si jednoho dne přišli pro mě, nebyl už nikdo, kdo by se mne mohl zastat…“
Ano, stalo se jim to stejně jako nám v letech třicátých, padesátých i sedmdesátých. Nebyli jsme to my, kdo byl lhostejný, když lůza po válce vraždila nevinné Němce, kteří zde zůstali proto, že neměli důvod utíkat? Nebyli jsme to snad my, kdo v padesátých letech proklamacemi žádal pro psy psí smrt, kdo jásal nad věšením žen a žalářováním nevinných? Nebyli jsme to snad my, kdo v sedmdesátých letech donášel na sousedy i členy vlastních rodin? Nebyli jsme to my, kdo sice nic z toho nečinil, ale byl k tomu všemu lhostejný?
Nebudeme-li pozornější a důslednější, pak se toho všeho můžeme nadít kdykoliv znovu. Přemýšlejme! Zvedl se před lety zásadní odpor po skandálu se zasypaným ukrajinským dělníkem, který zemřel při práci v nezabezpečeném výkopu? Nebyl to případ jediný, jen jediný odhalený! Jak daleko je od označování pracujících Ukrajinců za Ukáčka k židovské hvězdě na kabátě? Jak daleko je od útoku na Národní muzeum s cílem strhnout ukrajinskou vlajku k útokům na židovské synagogy a obchody? Od kopání do auta s UK espézetkou ke kopání do dvou ukrajinských žen? Jak daleko je od mávání ruskou či komoušskou vlajkou k mávání vlajkou s hákovým křížem? Zatím směšné stádo lůzy, kolaborantů a komoušů všech barev, které Zpětné zrcátko označuje jako stádo přežvýkavců, se nezastaví před určitou hranicí. Demokracie je pro tyto existence jen salámem, z nějž se kolečko za kolečkem dá ukrajovat. A masa lidí, která před časem zaplnila úsměvy Letnou, aby dala jasně najevo, že hranice byla překročena, nyní mlčí. Není divu, že se Přežvýkavci slabší i v matematice domnívají, že přišel jejich čas. Není naopak nejvyšší čas dát najevo, kolik je těch, kteří si myslí něco zcela jiného?
Slovensko stejným mlčením svůj boj právě prohrává a stejný psychopat, jaké známe i z naší politické scény, je na nejlepší cestě uficnout Slovákům i námi ještě nedávno jim záviděné bonusy svobody a demokracie. Čechy donedávna Slovákům záviděná prezidentka Zuzana Čaputová zastavila s okamžitou platností podporu Ukrajiny zbraněmi, protože prý si to nejspíš nebude přát budoucí premiér Fico – aby byl mír. Pokud je paní prezidentka náhle stejného názoru, pak zradila sama sebe. Pokud je názoru opačného a nemá sílu ani chuť k odporu, pak by měla rezignovat, a nikoliv ještě rok kysnout v úřadě jak užitečný idiot a razítko moci nového středoevropského nácíčka.
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
