Vladimír Mertlík: Poslanecký soubor písní a kanců? Tradice je základ státu!
Pozorovat výstupy domácí politické reprezentace je zážitek srovnatelný s návštěvou na show Cirk Mamlas. Místo mořské panny v něm žasnoucí divák zhlédne zpívající a tančící velrybu a před očima publika promění kouzelník Fotošop polibkem mastnou kuchtičku v myším kožíšku v krásnou princeznu. Šokujícím číslem je i medvěd řídící motocykl dvěma předními tlapami a klaun řídící levou zadní dvě ministerstva. Kdo kdy viděl koně lyžovat, letadlo couvat a žábu pěstí skálu rozbíjet? Vrcholným číslem je ale výstup starého krále země Agrofert, který poté, co mu lid sežral hada, rozumí řeči všech zvířat i kohouta Silvera.
Za výše uvedenými umělci Cirku Mamlas však nemíní zůstat pozadu ani ostatní komedianti na pódiu Poslanecké sněmovny. Důkaz je, že vzápětí po soutěži o The largest bladder, v níž zvítězil Korejec českého původu Tomio, přišla další bomba. Dramaturgie Poslanecké sněmovny nabídla v minulých dnech voličům údajně dosud nevídanou show PSPK – Poslanecký soubor písní a kanců. Z neznámých důvodů se část poslanců a poslankyň oblékla na zasedání do roztodivných prostonárodních krojů. Většina si zachovala civilní oblečení a zdravý rozum, případně v obvyklé výši.
Domnívají-li se dotyční komedianti, že přišli s něčím unikátním, co tu ještě nebylo, pak je Zpětné zrcátko zklame. Pokud by věnovali více pozornosti vzdělání a dějinám parlamentní demokracie v zemích Koruny české, věděli by, že šašků měl parlament této země dostatek již v roce 1924.
Politická atmosféra v zemi v té době každopádně houstla. Se vzdalující se dobou boje se společným nepřítelem, habsburskou monarchií, se den za dnem vytrácela dřívější jednota české politiky i jejích protagonistů. Ovoce svobody nechutnalo všem stejně a zdálo se, že ani nevisí všem stejně vysoko. Slepenec nesourodých národních prvků nového státu – Čechů, Moravanů, Slezanů, Němců, Slováků, Maďarů a Rusínů, který zpočátku sloužil jako důvod obhájení práva na sebeurčení a na únik z habsburského žaláře národů, přivodil zvláštní situaci. V republice byli zástupci všech protirakousky a protimaďarsky naladěných národnostních skupin včetně Čechů. A všichni – až na Čechy – si jsou v roce 1925 jisti, že opět žijí v žaláři národů, jen klíče od okovů a cel drží někdo jiný – Češi! Podle toho vypadá i politická scéna a jednání československého parlamentu.
Hned na prvním zasedání nové poslanecké komory 18. prosince se ukázalo, že v sále Rudolfina, kam zástupci lidu přišli vyšňořeni, jak na šibřinkový bál, bude veselo jak v kabaretu. Sociální demokraté na klopách s rudými karafiáty, lidovci s bílými, socialisté„nedemokraté“ nešetřili a mají v klopách karafiáty obou barev! Pozadu nezůstávají ani živnostníci, kteří vsadili na fialky, zatímco komunisté vyhrožují rudou hvězdou! Také Němci byli jak papoušci. Nacionalisté v klopě s chrpou, již členové DNSAP vylepšili svastikou a zástupci agrárního Bund der Landwirte dubovými lístky. Slováci jsou také k nepřehlédnutí, ľuďáci se ozdobili slovenským dvouramenným křížem, zatímco zástupce strany rolníků neponechal nic náhodě a přišel rovnou v zemplínském kroji. Agrárníci aby dokázali, že český sedlák není holá řiť, metali blesky do očí politických protivníků čtyřlístky z pravého zlata.
S prvním zvoncem mohlo jednání zástupců již sedm let svobodného československého lidu konečně začít. Řvaní, třískání do lavic, bušení do čehokoli včetně vlastních i cizích hýždí, tváří pak jen cizích. Na řadu přicházejí nadávky, plivance, píšťalky a bombardování protivníků spisy. Jen těžko může někdo v ohlušujícím kravále slyšet předsedu nové vlády Antonína Švehlu, jak apeluje, aby se: „…strany oprostily od vzájemné zášti. Je třeba potírati šovinismus – politický, kulturní nebo nacionální. Lid chce práci, chce mír, chce chleba. Tohoto míru můžeme dosíci jen snášenlivostí.“
Není slyšet ani slovo, ale koho to zajímá, když zároveň probíhá tak krásný program, stačí se zaposlouchat. Ľudáci procítěně notují píseň Hej Slováci s upraveným refrénem, který útočí na předsedu českých lidovců Aloise Švehlu. Němci jako jeden muž pějí, že Deutschland über alles, zatímco komunisté varují, že poslední bitva vzplála. Jen poslanci vládní koalice si alespoň přibližně pamatují, kde sedí, a marně se pokouší všechny přeřvat lyrikou Kde domov můj.
Už první vystoupení má velký úspěch! Za řečnický pultík se staví agrárník Antonín Švehla, snad prý premiér, ale kdo to v tom kraválu má vědět?! Komunisté ruku v ruce s německými nácky z hitlerovského křídla DNSAP a slovenští ľuďáci jej uvítají mlácením do pultíků vším, co najdou, ale ani ostatní účinkující nepřijdou zkrátka. Němci vypískají bývalého předsedu Pozemkového úřadu Viškovského i bývalého ministra pošt a železnic Frankeho, že z práce drasticky vyhánějí Němce. Poslankyně německých nacionalistů Weberová si po poslaneckém slibu Švehlovi a vzájemném podání ruky tu svou s teatrálním odporem otřela kapesníkem. Má to očekávaný úspěch, čeští poslanci vybuchnou a (na)dávají jí co proto.
Následná výtka zástupce německé DNP: „Ale pánové, mírněte se, mluvíte o dámě!“ je z českých poslaneckých lavic odmítnuta voláním: „To není žádná dáma, stará čarodějnice je to! Špinavá čarodějnice!“
Srdce mocnáře Františka Josefa I., uložené dle tradice v kapucínské kapli ve Vídni, se v těch chvílích zachvělo. Jedním ze skandálů bylo i chování předchozí vlády pouhý den před konáním voleb, kdy si ministři rozdělili z fondu Ministerstva zásobování mezi sebe třiadvacet milionů korun, pašáci! Jako bychom četli včerejší noviny.
Inu, tradice je základ státu!
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
