Vladimír Mertlík: Taková je pravda o Rusku a válce na Ukrajině!
Po sebevraždě prince Rudolfa a smrti bratra císaře Františka Josefa I., arcivévody Karla Ludvíka se stává následníkem C&K trůnu jeho syn, arcivévoda František Ferdinand d´Este. Jeho úmysl přeměnit říši na federaci komplikují nacionální zájmy některých národů monarchie. Chaos vyvolávají především Srbové, považující se za regionální mocnost a toužící po znovuzrození Velkého Srbska ze 14. století. Pod kotel jim fouká i ruský car, považující Balkán za oblast ruských zájmů a zadní vrátka ruské expanze do Evropy.
Brzy ráno 28. června 1914 přijíždí arcivévoda s chotí Žofií na inspekční návštěvu do Sarajeva, kde nacionalisté, podporovaní Srby, odmítají připojení Bosny a Hercegoviny k Rakousku-Uhersku z roku 1908. Dvě hodiny po příjezdu hledí následnický pár ze tří metrů do očí svému vrahovi. Gavrilo Princip první ranou zasáhne arcivévodu do krční tepny a druhou prostřelí těhotné vévodkyni břicho. Atentát šokoval Evropu a vyvolal sympatie ve prospěch Rakouska-Uherska, které požaduje vyšetřování atentátu za své účasti. Podmínky nejsou likvidační a Srbsko je připraveno je splnit. Zasáhne ale Rusko, které Srbům pod hrozbou ukončení podpory přijetí rakouského ultimáta zatrhne.
V reakci na srbskou odpověď: „Záležitost se netýká Srbské vlády.“, se rozhodne rakouská generalita k definitivnímu řešení srbské otázky.
Ráno 28. července 1914 se na nárožích shromažďují lidé u plakátů a majetnější čtou v kavárnách tituly oblíbených deníků. Text plakátů i titulů deníků začíná provoláním: „Mým národům!“ Další den podunajské loďstvo Rakouska-Uherska ostřeluje Bělehrad a vypuká dominový efekt – Německo, Itálie, Osmanská říše, Rusko, Francie, Anglie. Začíná horké léto roku 1914…
Německo od sjednocení v roce 1871 vyrostlo v mocnost a třetí největší koloniální říši. Usiluje proto o respekt, možnost budování moderní armády i globální expanze. Proti je Anglie, obávající se o pozici námořního hegemona „říše nad kterou slunce nezapadá“. A Francie? Ta ještě nestrávila porážku z francouzsko-pruské války, kterou vyvolala, zajetí císaře Napoleona III., kapitulaci a ponížení, které jí vítězné Prusko uštědřilo, když vyhlásilo Německé císařství v sálech francouzské moci, zámku Versailles. Na stranu Německa a Rakouska-Uherska se přidá Itálie, toužící prosadit se na účet Francie v oblasti afrického Magrebu a uloupnout si perníček sporných území Côte d'Azur. Když nakonec v souladu s tradicemi italského operetního válečnictví cukne k Dohodě, Trojspolek bere za vděk Osmany, strachujícími se o své balkánské a středozemní impérium. Jediný, kdo o válku nestojí a není na ni připraven je Rakousko-Uhersko. Nesmíme ale zapomenout na černého vzadu, Rusko. Vždyť ono bylo tím, kdo škrtl sirkou horkokrevným Srbům u zadku. Teď spoléhá na to, že porážka Trojspolku přinese na stůl vítězného banketu lahůdky v chuti Balkánu, Haliče a východního Pruska, kde mu spojenci z Dohody nechají volnou ruku. Ač jde o události staré sto deset let, jejich kořeny i dopady mají odraz i v současnosti.
Vše skončilo 11. listopadu 1918. Skončilo? Nebo začalo? Anglie se vrací do konejšivé splendid isolation, Osmanská říše přestala existovat, zatímco Itálie proklouzla k vítězům. Rakousko-Uhersko je roztrháno na kusy, Německo zadupáno do země a Francie si díky Američanům, jimž jejich pomoc nikdy neodpustí, užívá triumf, na němž má pramalou zásluhu. Zbývá Rusko? To se zprvu zhroutí samo do sebe jak vesmírná černá díra. Bolševismus spolu s tradičním ruským imperialismem ale v dalších letech metastázuje jak rakovina a pokouší se exportovat nejvražednější režim lidské civilizace. Maďarsko 1919, Polsko 1919, Československo 1920, Ukrajina 1921, Německo 1923…
Rusko začalo tažení na Evropu, které trvá dodnes!
Dál už to zná každý, kdo není idiot nebo proruský šváb. Pakt Molotov-Ribbentrop, 1939 Polsko, 1939 Finsko, 1940 Litva, 1940 Estonsko, 1940 Lotyšsko, 1940 Rumunsko, 1945 Polsko, 1945 Řecko…o poválečném kordonu komoušských satelitů NDR, Československa, Polska, Maďarska, Rumunska, Bulharska, Albánie a Jugoslávie nemluvě. Chce-li někdo tvrdit, že útok Ruska na Ukrajinu má příčiny v hrozbě, kterou vytváří NATO přibližováním se Západu k hranici Ruska, není to ani k smíchu. Posun Ruska resp. Sovětského svazu k hranicím Západu od konce 1. světové války, který skončil v prosinci 1989, kdy se krvavé impérium začalo hroutit čítá více než 1.200 km bonusu k původním hranicím. Pokud by se Západ „blížil“ stejně, vedla by dnes hranice mezi Ruskem a Západem východně za Moskvou (!) zhruba po linii Moskva, Rjazaň, Voroněž. (sic!)
Tato válka proto není a nikdy nebyla o bezpečnostní hrozbě Rusku, ať již z Ukrajiny, nebo z NATO. Je o strachu Ruska před něčím, co je silnější než jeho jaderný arzenál. O demokracii! Protože budou-li ji mít Ukrajinci, bude hrozit, že po čase po ní zatouží i Rusové, byť to aktuálně vypadá jako přání z říše pohádek.
Důvodem útoku na Ukrajinu je jen expanze Ruska a remake jeho věčných imperiálních choutek. Poté, co se oklepalo z šoku zhroucení sovětské existence, která na rozdíl od tisícileté nacistické Třetí říše měla trvat věčné časy, začalo mít roupy nejen na revanš. Neopustilo ani vlhké sny o návratu mezi světové supervelmoci. K tomu, aby získalo strategicky větší šanci ovládnout svět, mu ale chybí nezamrzající přístavy. To byl důvod vyvolané řecké občanské války, někdejší stejně neúspěšné podpory Izraele a Egypta i Bašára al-Asada v Sýrii. Případná likvidace Ukrajiny umožňuje ovládnutí Černého moře, které je cestou do Středozemního moře, k Africe a Suezem dál do světových teplých oceánů. První ruské útočné sledy na hranicích Finska, Estonska, Lotyšska, Litvy, Polska, Slovenska, Maďarska, Rumunska, Moldávie a Bulharska jsou bonusem. Že je touha po ovládnutí světa vzhledem k technologické, hospodářské i ekonomické nicotě Ruska nesplnitelná a povede jen k 3. světové válce, je Rusku jedno. Žije znovu s pocitem, že díky rozloze Ruska, počtu obyvatel i jadernému arzenálu, bez ohledu i na vlastní oběti znovu zvítězí, jako ve Stalinově „Velké vlastenecké“, již spolu s Hitlerem rozpoutalo.
Taková je pravda o Rusku a válce na Ukrajině!
Není divu, když soudružka Konečná prohlašuje: „Je lepší nespravedlivý mír, než posílat muže na smrt!“ Kupodivu to nepřináší odpověď na řadu otázek z komoušské historie. Proč československý lid v roce 1938, veden dle osnov z dob školní docházky Zpětného zrcátka Klémou Gottwaldem a KSČ, protestoval proti odvolání mobilizace a skandoval: „Dejte nám zbraně, dali jsme si na ně!“ Byl nad Kléma skrytým agentem válečných štváčů Wall Streetu? Nepomáhal Julius Fučík účastí v odboji nakonec rozdmýchávat válečný konflikt? Proč se Sovětský svaz 22. června 1941 bránil útoku wehrmachtu? Proč nepřijal nespravedlivý mír, než aby posílal muže do války? Byl snad soudruh Stalin válečným štváčem? Ale vést polemiku o historii se soudružkou Konečnou je jako vést diskuzi o filozofii smyslu života s jepicí, která tvrdí: „Myslím na to celý život...“ Koneckonců ve všech případech příznivců Putinova míru platí leitmotiv minulého Zpětného zrcátka. Jde buď o víceméně nevzdělané idioty nebo o víceméně vzdělané kolaborantské svině.
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
