Vladimír Mertlík: Komunismus je jen jiná forma antisemitismu. I zde platí Fučíkovo „Lidé, bděte!“
Dlouho žila Evropa v zajetí mýtu, že svět bez války trvá už déle jak sedmdesát let. Realita je taková, že od konce 2. světové války neuplynul jediný rok bez válečného konfliktu. To jen Evropané si nevšimli, že již nejsou střed světa, a konflikty na jiných světadílech nebrali na vědomí. Mýtus skončil koncem první dekády 21. století, když se ukázalo, že neskončilo retro bolševického imperialismu a touhy ovládnout svět. Rusku hrozí rozpad horší, než byla sebevražda Sovětského svazu, a jediné, co může otroky Putinova režimu udržet pospolu, je obraz společného nepřítele.
Evropa dobře ví, jaké hrůzy provázely rozpad Jugoslávie, ale v Rusku by díky mnohagenerační nenávisti desítek milionů nacionalistických a rasových sil šlo o zhroucení rovnocenné implozi vesmírné černé díry. Jinou silou usilující o rozvrat euroatlantické civilizace, je militantní islám, který díky Ruskem vyvolaným vnitřním konfliktům v evropských zemích cítí šanci zvrátit chod dějin. Sám nejednotný a slabý v technologiích a vývoji zbraní vede s „nepřáteli“ gerilovou válku přes prostředníky.
Strategií je i využívání islámských fanatiků, hnaných chtíčem po souloži se 77 pannami k ochotě obětovat vlastní životy a terorismem vyvolávat strach. Nebožtík Muammar Kaddáfí kdysi tuto formu války trefně glosoval poznámkou: „Nepotřebujeme vaše zbraně! Porazíme vás dělohami našich žen!“ V Česku by stačila glosa: „Nepotřebujeme vaše zbraně! Porazíme vás debilitou vašich voličů!“ aniž se Alláhovi mučedníci musí obtěžovat průnikem českých hranic. Třetím subjektem toužícím po změně uspořádání světa je Čína, ale ta jediná má s ohledem na vlastní hospodářský a ekonomický boom co ztratit. Proto mazaně nechává věci plynout a jen tu a tam foukne do ohýnku.
Těžko říct, zda je k smíchu nebo k pláči, že za čtvrtou podvratnou sílu lze označit Evropany, zvláště tzv. krajní levici, která je ochotna se spojit s kýmkoliv, kdo obrátí naruby staré pořádky. Úspěšně jí pomáhají tradiční, čti konzervativní síly ve slepotě korektnosti a filozofii: „Nejsme jako oni!“ Důkaz je i v propagaci olympiády v Paříži. Nejde jen o trapné mlžení, zda byl živý obraz Poslední večeře Leonarda da Vinciho ve formátu osob LBGT, intersex, trans a bůhví koho ještě opravdu poslední večeří Ježíše s apoštoly nebo jen rozpustilým večírkem výše uvedených. Jde o víc! V rámci vášnivých debat o tom, zda to, co to je, je to, co to je, nebo je to něco jiného, než to je, či by to mohlo být něco jiného, zapadla větší hanba.
Na oficiálním plakátu olympiády jsou nejslavnější pamětihodnosti Paříže, které se vybudováním kurtů a sportovišť v jejich kulisách staly součástí her, a proto na zmíněném plakátu jsou. A ejhle! Kopuli Invalidovny na plakátu chybí křesťanský kříž! Blekotání autora, proč na plakátu chybí, nic nezmění na tom, že důvodem je jen to, aby kříž na plakátu Pařížany islámské víry nepohoršil! To už není ukázka tolerance vůči muslimům, to je prachsprostá a ubohá posranost! Není divu, že naše zbabělost posiluje naše protivníky!
Obě současné války – na Ukrajině a na Blízkém východě – které Evropu přivedly do stavu obezřetnosti, mají zdánlivě společné kontury, ale srovnání má několik háčků. V obou případech jde o státnost a samostatnost. V případě Ukrajiny o obranu před agresí souseda, který zemi jedno století okupoval terorem a genocidou. Také války na Blízkém východě jsou válkou o zachování existence, nikoliv však Palestiny, ale Státu Izrael. Tvrzení opaku má kořeny ve věčném antisemitismu. Ten se od pověr o trávení studní Židy a jejich koupelích v krvi nemluvňat a panen změnil v hlavách primitivů, nácků a komoušů stejně málo jako tvrzení, že země je placatá a drží jí na zádech želva. Zdánlivě nejpodivuhodnější je tento stav mozkových uzlin u komoušů, kteří se mají za pokrokový předvoj světa. Rudý pokrok s podporou lůzy však ve všech případech skončil v rozkroku, a proto se antisemitismus v jejich myšlení od středověku nehnul ani o píď. Žid jako univerzální nepřítel se hodí vždy a všude, Česko nevyjímaje.
O zřízení Státu Izrael usilovali sionisté již od konce 19. století s odvoláním na Bibli. Po 1. světové válce udělila Společnost národů Mandát Palestina Velké Británii ve snaze vytvořit v něm „domov židovského lidu“ (cit.). Holocaust, jemuž podlehlo za 2. světové války šest milionů Židů, proces jen urychlil. V roce 1947 OSN schválila rozdělení Palestiny na židovský a arabský stát, ale Liga arabských států plán odmítla, zatímco Izrael vyhlásil 14. května 1948 nezávislost. V řádu pouhých hodin poté na nový stát zaútočila koalice arabských států s cílem „zahnat Židy do moře“ (cit.). Vítězství Izrael posílilo, stejně jako další vítězné války, které mnohonásobně silnější arabské koalice vyvolávaly. Až drtivé porážky přivedly některé arabské země k rozumu a Egypt i Jordánsko našly sílu uzavřít s Izraelem mír. Marné však byly pokusy o dosažení míru s Palestinci. Zrod Státu Palestina je proti zájmům vůdců teroristické organizace Hamás, jak dokazují torpédováním jednání i brutalitou zákeřných útoků, naposledy vloni 7. října. Podmínkou souhlasu se vznikem Státu Palestina je mimo jiné likvidace Státu Izrael a tradiční „zahnání Židů do moře“, jak proponuje politická linie Hamásu. Proti existenci Izraele z pohledu arabského světa absolutistických monarchií mluví i jeho úspěšnost ve všech hospodářských, ekonomických i sociálních oblastech. Pro jakoukoliv diktaturu není nic horšího než úspěšnost země se systémem parlamentní demokracie, neboť příklady by mohly táhnout…
Hamás se navíc proměnil z radikálně antisemitského hnutí v teroristickou organizaci s kriminálním akcentem. Vůdcové Hamásu jsou jedinými příjemci finančních dotací i materiálové a potravinové pomoci, které svět Palestincům do Gazy posílá. Přijímanou podporu vydává Hamás za své dílo, její zlomek přerozděluje, zatímco drtivá většina se stává součástí černého trhu ovládaného strukturami Hamásu. Ten ze zisku buduje vojenskou infrastrukturu, vyzbrojuje teroristické milice a hlavní část zisků plyne na bankovní konta vůdců žijících v exilu v pohádkovém přepychu. Proto není v zájmu Hamásu hledat cestu k dohodě o existenci Státu Palestina, natož jeho existenci získat. Hamás by ztratil možnost ovládat nejen nevzdělanou masu v Pásmu Gazy a na Západním břehu Jordánu, masírovanou fanatickou nenávistí vůči Židům, ale také nadvládu nad zdánlivě umírněnějším hnutím Fatáh. Proto Hamás vytváří z Palestinců lidské štíty, ať v přeneseném slova smyslu jejich podpory a ochoty posílat syny do sebevražedných akcí nebo doslova stavbou raketových sil, skladů munice a armádních štábů pod civilními nemocnicemi a školami. Je proto neuvěřitelné, že těm, kteří obhajují vpád Ruska na Ukrajinu, je trnem v oku postup Izraele v Gaze. Je však příznačné, že jsou to vždy a všude komouši různých odstínů. Zvláště v jejich případě platí Fučíkovo: „Lidé, bděte!“
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
