Tiskovka k festivalu ve Varech 2024:  Jan Souček

Tiskovka k festivalu ve Varech 2024: Jan Souček Zdroj: Blesk:foto CNC: Marek Pátek

Tiskovka k festivalu ve Varech 2024:  Jan Souček
Jan Souček
Generální ředitel ČT Jan Souček.
Generální ředitel ČT Jan Souček
Nový generální ředitel ČT Jan Souček v pořadu Epicentrum, (27.09.2023).
10 Fotogalerie

Vladimír Mertlík: ČT slibuje větší prostor pro „alternativní názory“. Komouši, náckové a našilidi už slintají

Vladimír Mertlík

Kolega Otta Seemann se Zpětnému zrcátku při natáčení podcastu Klíčovou dírkou svěřil, jak mu za letu z Itálie pokazila dovolenou paní z vedlejšího sedadla: „Vyprávěla, jak se naši lidé mají ještě mnohem hůř než Italové, kteří jsou na tom ale také strašně špatně, a to od doby, co přešli před 25 lety na euro. Každý Ital totiž vypije denně 15 až 20 kafíček, podotkla a pokračovala: Když platily liry, stálo kafíčko 1000 lir, dnes za něj Ital zaplatí 1 euro, to je 2000 lir, dvakrát tolik! Během svého rozboru ekonomické situace Itálie ani letmou myšlenkou, tím méně slovem nezmínila, kolikrát se za tu dobu zvýšily platy. Chudáci Italové! Už na to nemají a vinen je Brusel a Evropská unie. To však není nic proti situaci u nás, zvýšila paní hlas, kde to Fiala dělá ještě hůř. Všechno je špatně, vláda pro lidi nic nedělá, ti nemají co huby, všechno zdražilo a lidé mají hluboko do kapsy, volala v letadle plném stejně hladových a ožebračených rodin vracejících se z Itálie. Když jsem se pak v přednášce ze zahraniční politiky dozvěděl o západem porušených minských dohodách, což dává Rusku právo Ukrajinu obsadit a udělat tam pořádek, měl jsem chuť za letu vystoupit,“ dokončil zpověď kolega Otta.

Často se v debatách veřejnosti objevuje otázka, odkud se berou idioti jako uvedená paní, která ekonomické a zahraničněpolitické „vzdělání“ získala nejspíš na našimilidmi tradované Vysoké škole života. Z jejích „fuckult“ vycházejí absolventi, již vědí, že země je placatá a nesou ji čtyři sloni stojící na želvě. Na čem stojí želva, je zatím předmětem výzkumu těchto vševědů, kteří slyšeli koně zpívat, letadlo viděli couvat a žábu pěstí skálu rozbíjet. Na vině je podle médií i vlastních příznivců vláda, která není schopna našimlidem vysvětlit cíle i úspěchy a přiblížit se jim.

Ve Zpětném zrcátku se situace však jeví poněkud jinak. Kdo zhlédl, byť zlomek z jízdy Víta Rakušana „Debaty bez cenzury Tour“, kde zkoušel na trase Karviná, Sokolov, Most, Česká Lípa, Vyškov, Přerov, Ústí nad Labem a Havířov vysvětlit našimlidem vládní kroky, jistě uzná, že smysluplnější by byla debata v pavilonu makaků vepřích (*Macaca nemestrina, primát čeledi kočkodanovitých (Cercopithecidae), též kudan svinský, opice vepří či lapunder, popsaný 1776 Carl Linném). Tato poznámka nemá nic společného s uvedenými městy, kde má Zpětné zrcátko díky profesi spoustu celoživotních přátel a kamarádů. Míří na ty, kteří na oněch setkáních chtěli jen vyřvat nenávist a frustraci z jejich „zkurvených“ životů. Je totiž ztrátou času vysvětlovat něco lidem, kteří slyší jen na to, co dostanou zadarmo, aby jim to vzápětí bylo opět málo.

Je pravda, že premiér Petr Fiala není typ jako Robbie Williams či George Clooney a jeho sexy charisma má blíž ke sklenici láku od okurek. Není ale ani divu, že jako profesor nemá válení se v nafukovacím hradu ve fuseklích za intelektuální výkon potřebný k výkonu funkce. Dá se však předpokládat, že zná autora Dobrého vojáka Švejka, ví, kolik planet má Sluneční soustava i kráva žaludků, ačkoliv sám doma žádnou nemá. Našimlidem je lhostejné, že ceny energií od krize a napadení Ukrajiny v roce 2022 trvale klesají k hodnotám cen roku 2020. Nic neznamená, že podle serveru energy.eu máme ze 37 evropských zemí šesté nejnižší ceny pohonných hmot. I kdyby se Petr Fiala na hlavu stavěl a po uších chodil, stejně by mu našilidi a opozice vyčetli, že na to levé trochu kulhá.

Na začátku politické kariéry Andreje Babiše se zdálo, že by se mohl stát přes autistické projevy v chování lepší středně-levicovou opoziční alternativou než rudí strejci z řad komoušů, kteří stejně už dávno měli být na seznamu teroristických band vedle Hamásu a Hizballáhu, socani zaseklí na počátku minulého století či bídný vývar z nácků SPD. Kritika ze strany opozice je přirozenou součástí politiky, která na vládu vytváří permanentní tlak, aby zlepšila služby zemi. Když se však Andrej Babiš, zvyklý na bezpodmínečnou poslušnost zaměstnanců, nechal po prvních nezdarech strhnout k šaškování i agresivitě bez ohledu na pravdu a lež, stal se karikaturou sebe sama. Škoda! Má však vláda chyby i částečný ústup od původních cílů, eufemisticky nazývaný kompromisy, nahradit přiblblou televizní show?

Není to jen opozice, jež od denunciace každého kroku vlády místo nabídky lepších služeb čeká vítězství a prebendy. Nejsou to jen hlasy zapomenutých „velikánů“, kteří se nemohou smířit s aktuální pozicí politických mrtvol. Nejsou to jen primitivové, jež jsme viděli pobíhat s maketami šibenic se jmény členů vlády. Není to jen gramotný primitiv, brnkající na nejhnusnější pudy lůzy Tomio Okamura, jak ukázala poslední kampaň SPD. A nejsou to ani kolaboranti a ruští švábi, kteří činy ohrožují existenci českého státu.

Jsou to média dávající těmto existencím a jejich myšlenkovým průjmům prostor. Nejde jen o televizní zpravodajství, které již může bez rozpaků označit za své sídlo Moskvu. Nejde jen o servery, které pod záminkou korektnosti a svobody slova činí totéž a které názory, jež už dávno měly být předmětem vyšetřování, berou za své. Pozadu není ani veřejnoprávní Česká televize vedená Janem Součkem, jenž se salámovou metodou zbavuje všech a všeho, co je komoušsko-náckovské opozici trnem v oku. Není divu, že slibuje v ČT větší prostor pro „alternativní názory“ – koho hlasy máš, toho píseň zpívej. Není také divu, že členem Rady ČT je Luboš X. Veselý přející někdejší slavné herečce, velvyslankyni a kandidátce na prezidentku Slovenska Magdě Vašáryové „aby se jí mrazem roztrhla prdel“, neboť má jiný názor než pan radní. Xaver Veselý tak činí, přestože sám nejlépe ví, jak to bolí, i když to není mrazem.

Tady v médiích nejen politicko-zpravodajských hledejme, kde je zakopán pes! Je někdo vůbec schopen sečíst, kolikrát byly po roce 1989 beztrestně odvysílány „perly“ komoušské propagandy jako například seriály Třicet případů majora Zemana, Žena za pultem, Chlapci a chlapi, Rodáci či filmové sračky Můj brácha má prima bráchu, Pumpaři od Zlaté podkovy a mnoho dalších? Není třeba se ptát, proč televize nezařadí z korektnosti i filmy říšského dramaturga Josepha Goebbelse Žid Süss a Kolberg? Copak by se nenašla v archivu komedie o Židovi, který si chtěl vzít do sprch mýdlo, kde po něm uklouzl těsně před pecí? Největší sranda by byla na konci, když by se sprchy ukázaly být plynovou komorou. No, řekněte sami, nepukli byste smíchy?          

     

Také spousta webů neustále a pravidelně připomíná, jak skvěle jsme se za komoušů měli a jaké laskominy jsme konzumovali. Není divu, že zvláštní oblibě se těší příspěvky lidové tvořivosti, kde kdejaká nána či blb můžou s nostalgií a něhou vzpomínat: Jak se žilo za socíku, Nápoje za socíku, Jak se nakupovalo za socíku či Jaké byly špekáčky za socíku. Takové dnes už nekoupíte. (cit.) Zatím Zpětné zrcátko nenarazilo ani jednou na vlhké vzpomínky: Jak se věšelo a mučilo za socíku, Jak byli stříleni lidi na hranici za socíku či Jak bylo za socíku takové hovno, že došel i hajzlpapír.

Tak socík, hm! Není čas podobně vzpomenout, jak jsme se měli za nacíku? Jak dělníci plzeňské Škodovky měli za protektorátu víc potravinových lístků na maso a cigarety? Jak pro ně a jejich rodiny německé vedení pořádalo každou sobotu v podniku velký zábavný program? Jak se dělníci po výrobě tankových stíhačů pro wehrmacht, které sjížděly z výrobních pásů ještě 5. května 1945, těšili na desetidenní ozdravné pobyty v lázních a na horách? Panečku, jak nám za nacíku chutnal výborný margarin místo másla, káva z pražených bukvic i „čajolín“ bůhví z čeho!

Chybí už jen rok do chvíle, kdy si možná budeme zpívat Tak už máme, co jsme chtěli.

A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík