Vladimír Mertlík: Zákulisí zrodu republiky. Kdo se zasloužil o stát a máme vůbec být na co pyšní?
Není na škodu během oslavy narozenin za nadšeného hýkání, plácání po vlastních zádech, cinkání medailí i sklenic vyjít ze sálu na balkon a zamyslet se nad tím, čím oslavenec naplnil naše někdejší očekávání a co od něj můžeme čekat v příštích letech. Nic na světě se nemění, jen kostýmy a kulisy. A pohled na proměnu někdejších vizí a myšlenek v procesu zrození v činy, stejně jako zjevení pravých tváří jistých bohatýrů poté, co jim spadly masky, přináší katarzi z prožité minulosti i učebnici budoucnosti.
Pohled do tváří Hamletů v zákulisí, kterým v šeru mimo světla ramp stékají šminky úspěchu, odhaluje pravý obsah velkých dramat historie. Prach prken, jež znamenají svět, se mísí s pachem zpocených podpaždí, křivd i závisti kolegů a aplaus publika sem za portál scény doléhá stejně jak úspěchy dávno minulých sezón.
Svět je na podzim roku 1918 rozdělen víc než kdy jindy. Jedni slaví šampaňským, druzí mají v ústech chuť pelyňku a nejinak tomu je i na domácí politické frontě. Jak pevná byla včerejší spojenectví, ale nic nerozdělí přátele než dosažený cíl a hledání jeho otců. Když prezident USA Woodrow Wilson 18. října 1918 napsal: „Vláda Spojených států uznala, že mezi Čechoslováky a říší německou, jakož i rakousko-uherskou je stav válečný a že Československá národní rada je de facto válčící vláda. President není tedy již s to, aby uznal pouhou autonomii národů těchto za podklad pro mír, nýbrž je nucen trvati na tom, že ony, a nikoliv on, mají býti soudci nad tím, které akce na straně vlády rakousko-uherské uspokojí aspirace a mínění národů o jejich právech a o určení jejich jakožto členů rodiny národů,“ otevřel pro české buditele, vlastence a politiky bránu ke svobodě, ale i k zodpovědnosti. Nikdo netušil, co ona brána v dalších letech přinese. Jako když dáte dítěti do rukou sirky, aby si rozsvítilo…
Zůstala nevyřčena řada otázek i odpovědí. Jak budou splněny závazky budovatelů nového státu, na jejichž základě národnostní experiment vznikl? Jak bude fungovat stát šesti milionů Čechů proti třem milionům německé menšiny? Jak platná je myšlenka, že Češi jsou Slováci a Slováci jsou Češi? Důležité však nejsou odpovědi. Když se místo nich hodí na váhu tři miliony Slováků – čti Čechoslováků – a půl milion Rusínů… kde jsou tři miliony Němců?! Ano, zmizel problém s čísly, ale nezmizel problém s Němci. Však o něm ještě uslyšíme!
Kryptobolševici v Socialistické radě ve snaze ukrást Národnímu výboru blízké vítězství vyhlašují na 14. října generální stávku jako protest proti válce a vývozu potravin. Masaryk, Beneš a Štefánik pokus odmítnou a v den stávky prohlásí Československou národní radu v Paříži za Prozatímní československou vládu. Nic na tom nezmění manifest Karla I. z 16. října, kde ohlašuje federalizaci Rakouska, ani nóta ministra zahraničí, hraběte Gyuly Andrássyho ze 27. října 1918, v níž deklaruje ochotu monarchie zahájit s Dohodou jednání o příměří. Po zveřejnění v Národní politice si obyvatelstvo vykládá nótu jako rakouskou kapitulaci, ač v uliční nástěnce deníku visí cedulka: „Příměří!“ Připsaná douška: „Podrobné zprávy vyvěsíme za chvíli!“ se neliší od tabulek na dveřích hokynářství: „Přijdu hned!“
Kdo přispěl k vítězství víc, domácí, či zahraniční odboj? Povolaných je dost, volných míst málo. Situace se ujímají politici, kteří nejsou v exilu či neodjeli do Ženevy na jednání obou křídel odboje. Snadnost, s níž se chopí moci, která leží na ulici, vytváří kult Mužů 28. října a národ se učí jména Antonín Švehla, Alois Rašín, Jiří Stříbrný, František Soukup a Vavro Šrobár. Přes noc je sepsána Ústava republiky, která ruší šlechtické tituly a znárodňuje majetek šlechty i církve. To aby republika měla do začátku! Je zavedena osmihodinová pracovní doba. To aby lid měl radost! Předsedou vlády je jmenován Karel Kramář. Národ jásá – zvítězila pravda a láska nad lží a nenávistí, však to znáte! Dav se valí Václavským náměstím pohlcen štěstím z nabyté svobody, ale vše se mění, když svobodomilovní Češi zahlédnou na okraji chodníku muže s židovským ksichtem. Starého psa ani mladý národ novým kouskům nenaučíš a ten nezapomněl české panny Anežky Hrůzové, zavražděné Židem. Národ se mění v dav, nadšení v nenávist vůči Židákovi a schyluje se k lynči!
„Lidičky, nebijte mne, já nejsem Žid, já jsem Karel Hašler!“ volá v sebeobraně bard lidu a autor písní Hoši od Zborova, Legionáři jdou, Naše zlatá republika, Sibiřská stráž v touze zachránit si život. Dav se mění znovu v národ, propuká v jásot a milovaného barda Hašlera – před chvílí Židáka – nese na ramenou až ke Zlaté kapličce, odkud se záhy z balkonu nese Ferdinandovou – pardon, Národní třídou – jeho hlas deklamující: „Ó, Němče, ode všech národů proklatý, dnes jest hodina pomsty, hodina odplaty!“ Široko daleko není oka, jež by zůstalo suché: „Kdo by to do toho kluka židáckýho řek, co?“
Ach, ta naše písnička česká, ta je tak hezká, tak hezká…
S rostoucí svobodou roste i fanatismus davu. Stačí jiskra, aby zažehla plamen, jako v případě vandalského stržení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, vztyčeného v roce 1650 jako projev díků Panně Marii za záchranu Prahy před Švédy na podzim 1648. Hrdinou děje je Franta Sauer, výtržník, slavný jen účastí na pijáckých tazích, který se na čin pečlivě připravil, kryt údajnou záštitou České strany národně sociální a Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické. Ráno 3. listopadu předal veliteli hasičů falešný příkaz Václava Klofáče a Karla Kramáře ke stržení sloupu. Akce má vrcholit, až kolem půjdou účastníci tábora lidu k výročí bitvy na Bílé hoře. Sauer s lanem omotaným kolem hlavice sloupu se jej za pomoci hasičů chystá strhnout, když vypukne rvačka s odpůrci stržení, do níž zasáhnou i četníci. Svržení sloupu se zabránit nepodaří, a když sloup i sochy leží roztříštěné na dlažbě, vydá se lůza ke Karlovu mostu, aby i jeho sochy naházela do Vltavy. Tomu naštěstí zabrání zásah armády.
Koho zajímá, že celý týden před revolučními událostmi v Praze 21. října 1918 učinili němečtí poslanci Říšské rady Rakouska-Uherska českou stranou obávaný krok, kdy se prohlásí za Provizorní národní shromáždění a 12. listopadu 1918 oblasti Deutschböhmen, Böhmerwaldgau, Sudetenland a Deutschmähren označí za nezávislé na Československu a přičleněné k Německému Rakousku či Německu. Je to v tu chvíli z hlediska práva stejně legální nebo stejně málo legální jako vyhlášení Československé republiky. Na české politické scéně je však oheň na střeše, a když čs. armáda dotyčná území obsadí, je oheň na střechách i doslova. Města jsou obsazena pod hrozbou dělostřeleckého bombardování (sic!) a rebelové odzbrojeni hrozbou braní rukojmích z řad civilního obyvatelstva (!). Střílí v Teplicích, Kadani, Mostě, Chebu a Kaplicích, stejně jako v Šumperku, Novém Jičíně a městech jižní Moravy. Na účtu první republiky je prvních dvacet mrtvých. Stát vzniklý na principu práva národů na sebeurčení popřel svou ideu ve chvíli zrodu. Platí jen ČNB kolkované bankovky, což způsobí devalvaci úspor německy mluvící buržoazie. Jsou zdržovány transporty základních potravin a uhlí do okupovaných oblastí, a když ani prohlášení Národního shromáždění Německého Rakouska ve Vídni 4. března 1919 nebere česká strana na vědomí, vypukne na území Sudet povstání obyvatelstva, které je krátce po poledni krvavě potlačeno. Výsledkem je osmapadesát mrtvých, z toho dvacet žen a dívek, osmdesátiletý stařec a tři kluci ve věku jedenáct, třináct a čtrnáct let! Bude to trvat pouhých dvacet let, než bude bez okolků předložen protiúčet.
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
