Vladimír Mertlík: Ruská ambasáda jako OPBH, Zemanova neomalenost, církevní i fotbalový trapas
Už nečekanou a bleskově zrealizovanou návštěvou Andreje Babiše v Bílém domě americká strana dala jasně najevo, jaké Česko chce za partnera, bez ohledu na to, má-li kdo za manželku „taky Ivanku“, nebo Bohouše. Miloš Zeman konečně přestává kohokoliv zajímat, a až tendry na dostavbu jaderných bloků skončí porážkou ruského či čínského dodavatele, skončí i Zemanovy cesty do těchto zemí, protože jeho estrádní vystoupení zas takový sukces nejsou. I doma utrpěl Zeman porážky. Třeba odmítnutí jeho kandidáta na ústavního soudce nebo vystrčení za dveře člena delegace ruského ministra průmyslu. Když to nejde doma, zkouší Zeman ovlivnit aspoň slovenské prezidentské volby.
Zemanova kandidáta na ústavního soudce Aleše Gerlocha odmítl Senát, přestože za něj loboval Vratislav Mynář známý tím, že má soudce opravdu rád. Je ale otázkou, zda Mynářova přímluva nebyla pro Gerlocha spíš polibkem smrti.
K druhému prezidentskému přešlapu: Člena delegace ruského ministra průmyslu Zeman za dveře vyhodil proto, že figuruje na seznamu podezřelých a nežádoucích osob Evropské unie. A jako by toho nebylo dost, zlotřilé ministerstvo zahraničí řízené amatérem Tomášem Petříčkem vyzvalo ruského velvyslance Alexandra Zmejevského k odsunu jednoho z diplomatů ruské ambasády, Alexandra Těrentěva. Důvod spočívá v tom, že si Saša plete ruský zastupitelský úřad s OPBH (to byl za bolševika Obvodní podnik bytového hospodářství) nebo s jeho modernější podobou Airbnb. V bytech určených výhradně pro diplomaty podporuje poznávání Česka krátkodobými pronájmy při placení cash bez smlouvy. Navíc prý dostávají nájemníci – ale jen občas a z důvodů dostatečně závažných – nafackováno.
Nech to bejt, nebo to zničíš
Star Wars: Epizoda V – Impérium vrací úder. Tak by se daly nazvat odvetné kroky Miloše Zemana ve stylu světových lídrů. Když to nejde doma, učinil pokus rozvrátit politickou scénu aspoň na Slovensku, když neomaleně přijal Macoše Šefčoviče, prohrávajícího kandidáta Zemanova oblíbence Fica, a demonstrativně jej podpořil pouhý týden před druhým kolem slovenských prezidentských voleb. Zdá se ale, že i v tomto případě bude platit úsloví mého tatínka: „Nech to bejt, nebo to zničíš!“ Velkou naději v téměř polovině obyvatelstva vzbudila zpráva o pohybu prezidenta Zemana, podle níž by měl odjet do Afriky. Ukázalo se ale, že zpráva je z kategorie: „Mám dobrou a špatnou zprávu, kterou chcete slyšet dřív?“ Dobrou byla ta, že Miloš Zeman opravdu odjede do Afriky. Tou špatnou, že se vrátí.
A nejen to! Lesy České republiky vydaly zprávu o katastrofálním stavu lesního porostu na Vysočině a vymírání kůrovce smutkem poté, co ze živých spisů uniklo, že Miloš Zeman bude nadále objímat stromy jen v okolí Lán, což potvrzují i pověsti o budování domku v blízkosti lánského zámku. Zlí jazykové tvrdí, že s ohledem na oblíbené sportovní aktivity prezidenta – veslování a lyžování – mu Vratislav Mynář, novodobý Jakub Krčín, v blízkosti domku postaví rybník i sjezdovku.
Nejvýznamnější cestou letošního roku je v plánech Pražského hradu a prezidenta jako zkušeného vodáka a mořeplavce jeho plánovaná účast na summitu Trojmoří, kterého se účastní dvanáct států ležících mezi Baltským, Jaderským a Černým mořem. Na summitu chce Zeman prezentovat své oblíbené estrádní vystoupení Kanál Dunaj-Odra-Labe v nové verzi, podle níž bude kanál propojen i s rybníky Vratislava Mynáře u Osvětiman.
Satan je v tom nevinně
Ani církev, po tisíciletí pilíř jistot a víry v slovo Boží, už není tím, čím bývala. Zdá se, že nemálo duchovních reprezentantů má i jiné touhy než duchovní a spíš se podobají skřivanovi z jara, který, jak říká přísloví – i kdyby měl zmrznout, tak si musí vrznout.
„Vaše děti vám budou odebrány. Vaše rodiny budou roztrženy!“ řekl před časem mimo jiné katolický kněz a někdejší ministr školství Petr Piťha v památném kázání, které bylo reakcí na takzvanou istanbulskou výzvu a diskuzi o nových formách partnerských vztahů a vyplývajících následků. Papež František vzápětí nato oznámil vyloučení dalších kardinálů z řad svých poradců pro jejich zapletení do sexuálního obtěžování a zneužívání mladistvých. Zůstává tedy otázkou, kdo má co natržené.
Každopádně výsledkem byla vlna hanby dětských obětí zneužívaných církevními hodnostáři, kterou komentovalo i Zpětné zrcátko. Papež František dokonce svolal čtyřdenní konferenci, kde tyto zločiny nazval zvěrstvy a dotyčné duchovní za nástroj Satana. Zpětné zrcátko tehdy podotklo, že snad spíš chtíče, Satan je v tom nevinně. Jiného názoru byl ovšem kardinál Dominik Duka, který tisíce potvrzených případů zneužití a znásilnění (jen v Německu za roky 1945–2014 celkem 3677) označil v italské televizi za hysterii. Nevím, možná si kardinál Duka myslí, že jde o to pravé přijímání těla Páně. Ale já mít v těle zezadu místo těla Páně zastrčený kus cizího chlapa, tak z toho trochu hysterický budu. Netrvalo ale dlouho a po pár dnech se pan kardinál obětem omlouvá. Není to trochu hysterické?
Když něco neumím, udělám to alternativně
Ještě jednou se dostal kardinál Duka jako celebrita na první stránky novin a magazínů. Stalo se tak v souvislosti se skandálem kolem divadelních představení Prokletí a Naše násilí, vaše násilí. V prvním díle skandál způsobila socha znázorňující papeže Jana Pavla II. se ztopořeným penisem. V druhém případě Ježíš znásilňoval muslimku za zvuků písně Tichá noc a jiná z hereček si vytáhla z rozkroku českou vlajku. Obě umělecká díla rozhněvala kardinála Duku tak, že podal na organizátory (Centrum experimentálního divadla a Národní divadlo Brno) žalobu a požadoval omluvu za zásah do svých osobnostních práv. Bylo by zajímavé zjistit, v čem viděl kardinál zásah do svých osobnostních práv. Byla to v prvním případě závist a v druhém lítost nad osobní neúčastí. Každopádně mu tentokrát forma ani obsah žaloby hysterické nepřišly. Závěr soudu byl, že divadelníci se nemusí Dukovi omlouvat. Souhlasím, měli by se spíš stydět. Nikoliv proto, že hráli nazí a (navíc jen) předstírali soulož, srabi! I z rozkroku si mohou vytahovat, co chtějí a co se jim vejde. Nejde o to, co z rozkroku vytahují, jde o to, co by si dotyčná měla ve jménu souboru strčit hned vedle otvoru, odkud vytáhla vlajku.
Dovolím si citovat z mého rozhovoru s Janem Kanyzou část o takzvaných experimentálních či alternativních dílech. „Bez ohledu na umělecký žánr jsme se kdysi s Petrem Nárožným shodli, že alternativa je sice jiná možnost, ale jen jako náhražka, říká Jan Kanyza. Mnohdy platí, že když něco neumím, udělám to alternativně.“ Přesně to pojmenoval Luděk Munzar: „Když nevím, jak zaujmout, vylezu na štafle, sundám si kalhoty, a aby to bylo hodně alternativní, vystrčím holý zadek do publika. Ano, je to alternativní, ale s divadlem a kumštem to nemá nic společného.“ Petr Nárožný to pojmenoval zcela pregnantně. Téměř se o tom odmítal bavit, považoval takovou debatu za bezcennou. Řekl jen, že by těm alternativním tvůrcům přál, aby jim žlučník operoval alternativní chirurg a barák jim postavil alternativní zedník.
Zpětné zrcátko k zásadnímu odmítnutí podobných exhibicí nevede puritánství, to je pojem, který je mi po pětačtyřiceti letech v bigbítu zcela neznámý. Lítost nad členy brněnského experimentálního divadla má dva důvody. Tomu, co mají s pohledem upřeným do podstaty umění za experimentální představení, říkali hudebníci na zájezdech vesele grupáč a státní vlajku k tomu nepotřebovali. Druhý důvod, proč je brněnské experimentální divadlo se svým experimentem trapné a k smíchu, je fakt, že objevilo trakař. Podobná představení jen bez namyšlené pózy veleknězů umění se hrála v pražské Trojické ulici v bývalém kině po převratu denně a na rozdíl od experimentálních srabů v Brně i s opravdovým zásunem. Nemluvě o tom, že ta představení doprovázel na klavír významný pop skladatel a nedávný prezidentský kandidát. Tomu říkám experiment! Máte co dohánět, chlapci a děvčata.
Pochopil jsem, proč se fotbalisti v zápase šetří
Stav podobný stavu v politice, církvi a divadle panuje i ve sportu, hlavně ve fotbale. Všechno totiž souvisí se vším. Tam i tam mají vliv a moc fízlové, proto to tak vypadá. Tam i tam to nikomu nevadí. Výsledkem je pak třeba poslední show české reprezentace, která v utkání s Anglií vstřelila dvě branky. Obě bohužel vlastní. A prohrála 0:5. Nejde o výsledek, jde o hru, která byla také experimentální jako paskvil v divadle v Brně. Pokud mají reprezentanti problém se stopnutím míče z výšky či přihrávkou na jeden dotek, státní trenér je to nenaučí. Nevím, co je pro diváky nebezpečnější, zda hra, nebo pobyt na tribuně. Prý s tím je třeba něco udělat.
Zpětné zrcátko si dovolí vlastní citaci z roku 2016: „Ochota doprovodit vnuka na derby Sparta Slavia mi vynesla v rodině vyšší kredit. Vnuk byl vybaven klubovou šálou, vuvuzelou a vírou ve vítězství domácích. Já zvědavostí. Mé fotbalové exkurzy bývají sváteční, byť jsem fotbal hrával. Pravda, v jiném čase, v němž ze špuntů kopaček vyčuhovaly hřebíky, míče měly duši s hadičkou a šněrovací kožená tkanička míče dělala při hlavičkování na čele pěkná razítka. Místo obrněnců stávali před stadionem páni Načeradcové, na něž nezbyl lístek, a tribunou na stojáka se prodírali muži s horkými párky, studeným pivem a ovocem v cukrkandlu. Bylo-li narváno, sedělo se na trávníku hřiště kolem čar.
Ale zpět k dnešku. Fotbal nic moc, v případě Sparty dokonce nic. Hvězda za 70 milionů měla křeče již v poločase, ostatní se pohybovali jen tak rychle, aby je nepotkalo totéž. Domácí hráči i diváci byli zajedno v tom, že ani jedny, ani druhé hra nebavila. Hlavní program začal až po utkání. Část fanoušků vnikla na hřiště a chvíli to vypadalo, že místo děkovačky uvidíme show na téma lynč černošských osadníků Ku-klux-klanem. Když ale hráči vyvinuli dosud nevídanou rychlost a zmizeli v šatnách, pochopil jsem, proč se celý zápas šetřili. Proti davu vyrazili pořadatelé, kteří na příležitost servat se čekali celých 90 minut, a vzápětí na plochu už létaly sedačky, dělobuchy, světlice a dýmovnice. Vzhledem k prohlídkám při vstupu se musely dotyčné věci během zápasu prodávat místo dřívějších párků. Začaly hořet transparenty i reklamní panely tribun. Na scénu vstoupila jednotka těžkooděnců a hlasatel nás, zřejmě proto, že jsme si za 400 korun už užili dost, vyzval k okamžitému opuštění prostoru. Večer se mi dostalo v televizi informace, že šlo o rizikové utkání s návštěvou 12 547 oslů (včetně mne a vnuka) a náklady na policejní akci že přesáhly 10 milionů. Ty ovšem nezaplatí pořadatel, který zkasíroval zisk, ale my z našich daní.“ Konec citace. A co se od té doby stalo? To, co smí říkat na veřejnosti jen pan prezident! Je to stejné v politice, v církvi, v umění, sportu a hlavně v nás. Není čas se nad naší vlastní hrou zamyslet?
Tak to je vše, co jsem dnes viděl ve zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík.
