Prezidentská party na ruské ambasádě, Putin hokejista jako Klaus tenista a Japonec na konec
Panoptikální výstupy protagonistů domácí politické scény v posledních dnech nabídly další díl nekonečného seriálu. Končil totiž týden pro Česko významných dnů a jejich oslav, byť se pohled na jejich historický odkaz může lišit, jak naznačil i můj poslední komentář o Pražském povstání. K zmíněným příležitostem patřila i oslava Dne vítězství 9. května na ruské ambasádě, jejíž budova má sama o sobě podivuhodné osudy.
Komplex nemovitostí poblíž místodržitelského zámečku v Bubenči, jehož je budova ambasády součástí, koupil a dostavěl v roce 1927 židovský bankéř Jiří Popper, který odlétá po abdikaci prezidenta Edvarda Beneše ve stejném letadle s ním koncem října 1938 na poslední chvíli do exilu. Ale ani tento důkaz Popperova vlivu a zásluh – jistě nebylo samozřejmostí odlétat do emigrace s prezidentem – nezabrání tomu, aby byla budova a okolní nemovitosti, v nichž během války sídlilo gestapo, rodině Jiřího Poppera československým státem po válce ukradeny právě na základě takzvaných Benešových dekretů a Benešem samotným darovány Sovětskému svazu! Hodí se samozřejmě i za pobytu gestapa v budově vybudovaný systém bezpečnostních tunelů a tajných chodeb. Pokus o získání majetku potomky Jiřího Poppera formou restitucí skončí i v roce 2008 zamítnutím. Kdepak! Jak jsme říkali jako kluci: Co jednou dá, to se nikdy nevydá.
Sestavička, kterou nikde jinde pohromadě nepotkáte
A právě na uloupených pozemcích si jiní dva čeští prezidenti Miloš Zeman a Václav Klaus minulý týden užívali mezi těmi, kteří je mají rádi a váží si jejich názorů, ať jsou sebevíc otevřené a kritické – klidně mohou chválit i prezidenta Putina! Nebyli tam sami, nechyběla kamarila přátel a existencí, které by jinde pohromadě člověk marně hledal a ani nenašel. Miloš Zeman jako populární entertainer jistě přidal hudební vložku, jak je od něj na státních návštěvách v poslední době žádáno. Jen na ruské ambasádě citlivě – místo Sentimental Journey, jíž šokoval v Šanghaji – zazněla očekávaná Pusť vsjega budět solnce. K takzvaným patnácti minutám slávy státníka si během oslavy mezitím přičichl i exprezident Václav Klaus. Tajemstvím i pro bulvár zůstalo, komu dal tentokrát jazyk Jaroslav Foldyna, ale nejspíš někomu z party z jednoho hnízda – Miroslav Grebeníček, Stanislav Grospič a Kateřina Konečná. Takže: Jako doma, soudruzi, jako doma.
Podezřelý se přitom zdál být fakt, že nepadla zmínka o tom, jak to, že mezi pozvanými nebyl na ruské ambasádě Vojtěch Filip, jelikož nepozvání za časů otce pana kolegy Grebeníčka by znamenalo mnohé. Ale když už je KSČM tou moderní evropskou levicí, tak snad to Vojtěch Filip přežije. Přítomní také kvitovali s povděkem fakt, že během oslavy poslanec Lubomír Volný (nezařazený – zvlášť, když je na padrť!) nikoho nevytáhl před vchod ven na férovku. Kosmonaut a exvelvyslanec v Rusku Vladimír Remek měl účast jako domácí úkol, což dá rozum, ale účast exministryně průmyslu Marty Novákové je záhadou, stejně jako v případě ředitele Národního muzea Michala Lukeše. Proslýchá se jen, že místo pandy z Číny dostaneme za krtečka do muzea ruské hodinky, které – jak známo – jsou nejrychlejší na světě! Přišla i náčelnice genštábu českých vyzvědačů Jana Nečasová s adjutantem Petrem Nečasem a přinesla v jedné z kabelek Louis Vuitton přítomným generálům nové sledovací úkoly. Přítomnost Aleny Vitáskové jen potvrdila pověsti o výměně Zemanovy bývalé favoritky Dany Drábové a Helena Vondráčková si sem odskočila pro fahrplan koncertní šňůry Alexandrovců, což je pro méně znalé populární hudby pěvecký sbor okupačních vojsk Rudé armády. Zdeněk Zbytek, stejně jako v listopadu 1989 nabídl tanky ze Slaného, kdyby byly potřeba, poradit, jak s ropnými přebytky, byl připraven Martin Nejedlý a Vratislav Mynář se přišel optat, zda někdo nepotřebuje postavit rybník. A tak tam tak seděli, jedli a pili, a jestli neumřeli, tak tam sedí, jedí a pijí dodnes.
Naprosto jasný projev servilnosti
Nic proti tomu, že se oslav zúčastnili oba poslední prezidenti, zřejmě si navíc myslí, že jsou opravdu poslední, což vyplývá z toho, že se zásadně jinak neúčastní oslav, které jsou Česku, zemi, jíž vládnou a vládli, historicky blízké. Výročí přepadení a dvacetileté okupace země Rudou armádou v srpnu 1968 by mohli nakonec slavit také v Popperově vile a seznam pozvaných by se nemusel měnit. Nikdo je neviděl ani na oslavě vítězství nad komunismem v listopadu 1989 či na výročí Pražského povstání 1945. Pokud ani jednomu z nich nestálo za to, vytáhnout paty nebo se v televizním či rozhlasovém projevu k těmto událostem nějak vyjádřit – když už jim zdravotní stav nedovolí vycházet – nelze jejich přítomnost na ruské ambasádě ale hodnotit jinak než jako projev servilnosti.
Průběh oslav Dne vítězství a konce 2. světové války, jak den 9. května nazývá Rusko, byl obvyklý. Pro mladší je třeba připomenout, že svět si připomíná konec 2. světové války – aspoň tedy v Evropě – již 8. května, kdy byla podepsána bezpodmínečná kapitulace Třetí říše. To ale Sovětský svaz neuznal a trval na novém podpisu znovu 9. května 1945. A později se, vzhledem k tomu, že s koncem 2. světové války v Evropě začala díky Sovětskému svazu takzvaná studená válka, hodilo komunistické propagandě v satelitních guberniích trvat na termínu konce války v den schválený SSSR, aby se zdůraznila prý rozhodující úloha Rudé armády. Při vší úctě k utrpení a milionům padlých vojáků Rudé armády má toto politikum pachuť demagogie a zapomínání, že válka trvala ještě další čtyři měsíce – ta s Japonskem – se kterým měl ještě v květnu 1945 Sovětský svaz smlouvu o neútočení, stejnou jako s Třetí říší první dva roky oné 2. světové války.
Zamlčované sovětské zahraniční „úspěchy“
Miloš Zeman moudře prohovořil, když v úvodu svého projevu varoval před opakováním historie a hrůz, které rozpoutalo nacistické Německo. Ale pokud měl na mysli i obsazení Porýní a Sárska, měl by jej někdo informovat, že se historie už dávno opakuje, jen se agresí obsazená území jmenují Abcházie, Jižní Osetie, Podněstří, Ukrajina a Krym. Tesat do kamene by se měla slova ruského velvyslance Alexandra Zmejevského, který řekl: „Události roku 1938 (a já dodávám, že ty i předešlé – poznámka autora) jsou výstižným příkladem toho, k jakým katastrofálním následkům přivádí zanedbávání norem mezinárodního práva, víra ve vlastní neomylnost, sázka na národní a rasovou nadřazenost.“ Ano, to platí i v roce 2019.
Pokud si svět podle pana velvyslance připomíná osmdesát let od začátku 2. světové války, pak má ambasador nepochybně na mysli 17. září 1939, kdy v kooperaci s Třetí říší a na základě spojenecké smlouvy zaútočil Sovětský svaz na Polsko z východu a tím otevřel oponu 2. světové války. Alexandr Zmejevskij také kritizoval, že podle něj v řadě evropských zemí včetně Česka dochází k pokusům o zkreslení dějin a zamlčuje se role Sovětského svazu při osvobození velké části Evropy. „Chtěl bych obzvlášť ocenit osobní přínos prezidenta České republiky Miloše Zemana k zachování historické pravdy,“ řekl.
S tím nelze než souhlasit a k tomu připomenout, že se dokonce zamlčuje i řada jiných událostí, v nichž hrál Sovětský svaz významnou roli. Připomeňme například několik let Sovětským svazem vyvolané krvavé občanské války v Řecku, pokus o obsazení Západního Berlína roční blokádou v letech 1948 až 1949, tanky potlačené povstání v NDR 1953 a 1956 v Polsku, masakrem rozdrcené povstání v říjnu 1956 v Budapešti, 1968 v Praze a tak by se dalo pokračovat.
Jediné, co v rámci veselých oslav budilo nervozitu, byly obavy, aby známý komik a bavič Miloš Zeman nezačal vyprávět na zahradě ruské ambasády anekdoty. Při jeho taktu a šarmu by si totiž mohl vzpomenout na tu starou z padesátých let, v níž Pepíček ve škole odpovídá na dotaz soudružky učitelky, jak doma slavili osvobození Československa Sovětským svazem. Jak známo totiž, na co si Miloš Zeman vzpomene, to z něj tryská jako blues bez ohledu na následky, stejně jako z Pepíčka, který na dotaz soudružky učitelky odpověděl:
„Hráli jsme si s tatínkem na Rudou armádu!“
„No, to je krása, děti! A jak se to, Pepíčku, hraje, ať si to můžeme někdy v Pionýru zahrát všichni?!“
„To je jednoduché,“ odpovídá Pepíček, „šli jsme k sousedům na návštěvu – já jsem ukrad´ budíka a tatínek přeříz´ sousedku!“
Billboardy do toho konečně vnesly jasno
Vladimír Putin v Praze na ruské ambasádě nebyl, hrál zápas s legendami ruského hokeje. Zajímavější, než že při děkovačce zakopl o koberec na ledě a upadl – to se může stát – je fakt, že dal osm až deset gólů, což se ještě upřesňuje, a že u většiny před jeho střelou upadli buď obránci, nebo brankář soupeře. Podobně neporazitelný je totiž jeden z českých prezidentů v tenise, když si údajně vozí na každý turnaj svého soupeře rovnou sám.
Ale nebylo to v těch minulých dnech všechno. Na ulici nás vylekal billboard SPD vyhrožující, že „Česká republika na 1. místě“, protože jsme si dosud mysleli, že nejdřív seřežeme uprchlíky. Vše nakonec zklidnil billboard ANO „Česko ochráníme – Tvrdě a nekompromisně“ znamenající, že cizákům nic neprojde a že neplatí snaha SPD, že „nakonec přijde Japonec“.
Panoptikum pokračovalo i v kultuře. Poté, co byl generální ředitel Národní galerie Jiří Fajt odvolán ze svého místa pro podezření z podivných finančních machinací, smluv akcí a hospodaření, bylo mu vzápětí nabídnuto místo finančního ředitele téže instituce – Národní galerie. Pokud bych tedy měl věřit předešlému obvinění Jiřího Fajta, pak mi ředitel Ivan Morávek a ministr kultury Antonín Staněk připomínají Švejka – s tím rozdílem, že Švejk blbého jen dělal.
A to je vše, co jsem zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík.
