Výročí zrodu zla: KSČ vyhrála volby slibem, že bude líp. Kde se komunisté vzali a kam zmizeli?
Zpětné zrcátko nemůže nechat bez povšimnutí dnešní datum 16. května, které je jedním z nejvýznačnějších dnů československé i české historie. Tuzemská společnost si tradičně připomíná výročí slavných i tragických událostí dějin Československa, k jehož tradici se přirozeně hlásí, i dějin posledních šestadvaceti let své samostatné existence. Činí tak proto, aby odkaz jedněch dnů i hrozba druhých byly připomínkou či varováním příštím generacím - ať již jde o 28. říjen 1918, 30. září 1938, 15. březen 1939, 9. květen 1945, 25. únor 1948, 21. srpen 1968 i 17. listopad 1989.
Každý z nich změnil životy milionů lidí této země, přičemž je třeba připomenout vztyčeným ukazovákem, že se záporným znaménkem je těchto dnů dvakrát tolik než těch se znaménkem kladným. Bohužel nejsou v posledních letech připomínány možná nejčernější chvíle české moderní historie, 15. – 16. května 1921, kdy se v karlínském Národním domě v Praze zrodila síla, která byla v dalších sto letech existence státu u prakticky všech tragických událostí českých dějin tou hlavní příčinou jejich vzniku i dalších desetiletí jejich následků.
V Československé sociálně demokratické straně dělnické (levice), koketující s „rudou září (nejenom) nad Kladnem“, zvítězilo křídlo fanatiků a kryptobolševiků sovětského ražení a výsledkem byl vznik Komunistické strany Československa. Je tak historickým faktem, že 16. května 1921 se v této zemi zrodilo zlo! Pro pochopení příčin vzniku KSČ, jejího raketového úspěchu a přes zločiny, které během sta let existence napáchala, i stability a zakotvení ve společnosti, je vhodné si toto rudé a přesto černé výročí českých dějin – ovlivňující naše životy i dnes – připomenout a podívat se ke kořenům.
Kdo jsou komunisti?
Jejich výhonky nacházíme i denně kolem sebe a méně pečlivý pozorovatel je může považovat za neškodné. Často se Zpětnému zrcátku v diskuzích a při kritice současného stavu společnosti, politické scény a jejích reprezentantů dostává i od lidí, kteří s kritikou souhlasí, sice souhlasného pokývnutí, povzdechu, ale odpovědi: „No, jo, za to můžou komunisti, to oni ty lidi zkurvili!“
„A kdo to byl, ty komunisti! Odkud se vzali, odkud přiletěli? Snad z vesmíru?!“, ptá se pokaždé Zpětné zrcátko a nedostává se mu odpovědi. Nebyli to snad naši sousedé, známí či dokonce příbuzní – nebyli jsme to nakonec my sami? Komunisté – nejdřív pátá kolona mladé republiky, pak chvíli kolaboranti s nepřítelem, po jeho porážce vraždící kreatury opojené mocí, pak oportunisté, soudruzi z prospěchu či zbabělosti a nakonec i my ostatní, v nejlepším případě předposraná mlčící většina.
S nadutou pýchou se smějeme severokorejcům, když vzlykají nad smrtí svých tyranů a vrahů. Zpětné zrcátko nedohlédne, kam odtekly potoky slz nad největším člověkem dějin, učitelem národů, generalissimem Josefem Vissarionovičem Stalinem a jeho nejpilnějším žákem na univerzitě masových vražd Klémou, jemuž jen syfillis zabránil pokračovat v díle ocelového Stalina. To Stalin stál na Letné sedm let pevně – největší sousoší v Evropě – když i v zemi, kde zítra znamená včera, věděli, že to byl masový vrah! Jsme my to ale pašáci!
Češi a komunisti
Jenže my to měli těžké! Jalta! Tam nás Západ prodal podruhé, zvoní v českých uších další z mýtů o nevyhnutelné tragice českých dějin. Kdo tedy mohl za permanentních prvorepublikových více než 10 procent volebních úspěchů a za téměř milion voličů.
Volil snad za nás Západ v roce 1946, kdy KSČ v zemi České získala 43,25 procenta (!) díky slibu, že bude líp – jen o málo méně, než všechny ostatní politické strany dohromady? Byl snad v únoru v tom nečase na Václavském náměstí mezi 150 000 tisíci pracujících, rolníků a pokrokové inteligence Winston Churchill, když se Kléma „právě vrátil z Hradu“? To Konrád Adenauer či Charles de Gaulle žádali pro (většinou už opět židovské) „psy psí smrt“ a aplaudovali jejich klátícím se nohavicím na šibenicích? Kde jsme byli v říjnu 1956, když Budapešť masakrovaly sovětské tanky a z nebe ji bombardovala letadla s rudou hvězdou? Zůstaly z ní nakonec stejné trosky, jak předtím z Berlína.
Ale komunista je spravedlivý – fašista jako fašista! Však uvidíte za dvanáct let! Ale my byli jinak mazaní – my do tanků diskuzí, vtipnými obrázky a slogany „Lenine probuď se, Brežněv se zbláznil!“ To si bolševik, který v té době už měl na dějinném účtu desítky milionů (!) mrtvol, cvrnknul do kaťat! Ještě že naši představitelé, jeden, co vraždil sedláky, že nechtěli do JZD, druhý, co střílel vlastní vojáky, že nechtěli běžet přes minová pole, a v únoru 1948 Prahu pro jistotu tanky a tisíci ozbrojenci obklíčil, třetí, hrdina, co do bazénu šipky skáče a pak obuškový zákon podepíše, než si s ním rodná strana, kam se vrátil, prdel vytře. „Jsme s vámi, buďte s námi!“ - patnáct milionů idiotů s lidskou tváří socializmu!
Dobří a špatní
Jak málo nám stačilo, abychom byli ochotni za půl kila vepřových jater se ohnout nejen pod řezníkův pult, kde byly ukryty, ale ohnout celé své hřbety i páteře dětí. Často Zpětné zrcátko slýchá i kritiku této kritiky ohybnosti české páteře v dějinných serpentinách. Jde prý o nedůstojné sebemrskačství a ponižování se před cizinou. Je signifikantní, že týmž, kterým vadí pohled bez mýtů a milosrdných lží na naše dějiny nevadí tradiční masturbace o zlatých českých ručičkách, všech Češích muzikantech, největším smyslu pro humor, geniálním Švejkovi a označení neschopnosti organizace za genialitu improvizace.
Těch chcíplých koz v sousedních zahrádkách, koz jejichž jedinou chorobou byla jen „záplotní závist“. Pohleďme na historii KSČ v zemích Koruny české bez barevných sklíček pouťového kaleidoskopu. Dědeček Zpětného zrcátka, legionář, který se vrátil ze Sibiře v roce 1921 se zkušeností s bolševismem nad jiné dobrou, byl spravedlivý člověk, a vždycky říkával: „Komunisti nejsou všichni stejný! Jsou dobrý a špatný. Těm dobrejm´ bych utrh´ nohu a ty špatný tou nohou umlátil!“
Bůček chutná líp než svoboda
Když jsme v listopadu 1989 na náměstích volali: „Nejsme jako oni!“, mysleli jsme to upřímně, jen nám nikdo neřekl, že bůček chutná líp než svoboda! Čas ukázal, že se na ně lze spolehnout, a že za nás bojují, je-li třeba. Teď právě vedou boj za nezrušení příspěvku 150,- Kč na brejle a může ho dostat i Bystrozraký.
V listopadu 1989 se někteří kojili nadějí, že komunisty není třeba zakazovat, prý vymřou. Nevymřeli, jen se – na rozdíl od nás – poučili! Místo visáže fanatických bojovníků nasadili masky bodrých strejců a tet, kterým jen občas ujede huba a něco Semelovou. Skutečnost je ale jiná! Už zase se „právě vrátili z Hradu“! Jen namísto skladů zbraní – jako v únoru 1948 – skladují bankovky za občasné povolení uzdy a vodítka vládě, kterou si oni vybrali a my ji jim zvolili – jako v roce 1946. Koneckonců pohleďte na oponu Zlaté kapličky, stojí tam: Národ sobě!
P.S.: Při kontrole dat pro dnešní Zpětné zrcátko jsem pohledem zabrousil i na heslo Komunistická strana Československa. A vida! Poprvé jsem viděl na Wikipedii vedle loga vychýlených ramen vah následující text: :Neutralitatohoto článku byla zpochybněna. Podrobnější zdůvodnění najdete vdiskusi. Neodstraňujte, prosíme, tuto zprávu, dokud nebudou pochybnosti vyřešeny.“
Diskuze na Wikipedii
Uvedená diskuze mne, pravda, překvapila nevídanou slušností oponentů vůči sobě i názoru druhých. Přesto jen potvrdila Zpětným zrcátkem výše řečené, proto bez komentáře uvedu některé věty, které v diskuzi zazněly:
Editace stránky Diskuse: Komunistická strana Československa (část)
- Článek vzhledem k aktivistické povaze nemá v encyklopedii co dělat, doporučuji smazat nebo zcela předělat.
- Tag zmizel, ale článek nikdo zásadním způsobem nepředělal, přidávám ho tedy znovu. Vadí mi primitivní antikomunismus celého článku, ignorující historická fakta. Jediné poslání komunistické strany ČR nebyl třídní boj nebo jakási zločinná podstata, jak se úvod snaží naznačovat. Nechci popírat, že se v padesátých letech u nás děly pod vedením KSČ příšerné věci, ale příšerné věci páchaly i režimy před ní i po ní. Rovněž podle výzkumů událostí kolem roku 1989 není pravdou, že by si většina české společnosti přála demontáž socialismu a instalaci predatorního kapitalismu v podobě, v jakou jí instalovala skupina kolem V. Klause.
- Článek podle mého názoru stylisticky ani významově neodpovídá encyklopedickým standardům Wikipedie
- Věta "Politický režim značně přituhl." prostě do encyklopedie nepatří…
No, není to krása?! Disputace o větných vazbách, stylistice, filozofické úvahy o tom, co asi KSČ myslela, když věšela Horákovou na drát a Mašínovou zahrabávala do kompostu.
Košile hnědá, spody rudé
„…Neodstraňujte, prosíme, tuto zprávu, dokud nebudou pochybnosti vyřešeny.“, je napsáno v textu o zpochybnění neutrality článku Komunistická strana Československa na Wikipedii. Dovolím si přidat fragment základního textu úvodu včetně citace Ústavy České republiky, kterou zatím nikdo nezpochybnil – zatím.
Wikipedie: Komunistická strana Československa (KSČ) byla krajně levicová parlamentnípolitická strana v Československu, členka Komunistické internacionály (KI). K základním programovým východiskům patřil třídní boj vedený dle sovětského vzoru, zahrnující i fyzickou likvidaci třídních a ideologických nepřátel. Podle zákona o protiprávnosti komunistického režimu z roku 1993 šlo o organizaci zločinnou a zavrženíhodnou. Jejím právním nástupcem je Komunistická strana Čech a Moravy.
Vzpomínám si ještě, že děda při vzpomínkách často poznamenával, že člověk si má dávat pozor, ale že každá svině je nějak poznamenaná. Říkal také, že komunistou ani nacistou se člověk nestane vstupem do té či oné strany, sviní, že už se musí narodit, z čehož mu vycházelo varování – košile hnědá, spodky rudé! Jsem si jist, že by na tom děda neměnil nic ani dnes, 16. května.
A to je vše, co jsem zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík!
