Miloš Zeman prožívá smutný stařecký život v samotě. Zbylo mu jediné potěšení – ubližování druhým
Milión chvilek odjel na prázdniny nabrat síly na utkání podzimních kol soutěže o udržení země v první lize civilizovaných zemí. V roce třicátého výročí postupu do elitního klubu se pohybujeme v druhé polovině tabulky a hrozí nám sestup do druholigové soutěže gubernií. Jediný, kdo nemá prázdniny a klid vůbec rád, je starý, těžce nemocný muž, kterého nemá nikdo rád a který je celé dny sám – Miloš Zeman. Zpětné zrcátko se pokusí nastínit, jaký život hlava státu prožívá.
Některé „z leknutí revolucionářky“ odjely na MFF v Karlových Varech, kde místo revolučního zápalu předvedly to, co je jejich jedinou předností – napěchované silikonové dekolty. Také politici se pokusili uchopit příležitost a vzít si zpět z ulice to, za co jsou placeni – politiku všech azimutů. Opozice tráví čas hledáním vůdce i díry v plotě ke krmítkům a vyhrožuje přitom žalobou, povstáním, zrušením funkce prezidenta a zbouráním Pražského hradu. V parlamentu zatím leží přisáti jak k maminčině cecíku, tiše jako myšky komouši, připraveni změnit se jako vždy, když je příležitost, v rudé krysy. Socani hrají dál roli komika, jenž po každém nakopání zadku znovu vstává a otáčejíc se zmateně, šermuje pěstičkami kolem dokola proti nepříteli, kterého zrodil. Třetím do party jsou ti, jejichž politickým programem je teze: Král (Andrej) vysílá své vojsko! V tomto složení, za vzájemného pokřikování tráví volný čas hrou Polívka se vaří, maso na talíři, přijde na to, sežere to?
Zoufale dlouhé hodiny Zemanovy samoty
Jediný, kdo nemá prázdniny rád, je starý, těžce nemocný muž, kterého nemá nikdo rád a který je celé dny sám. Prezident. Celoživotní narcis a nabob, kterého samota proměnila v trucovitého zlovolného staříka, jehož zábavou je otravovat vzduch. Novináři a politologové často hledají v chování Miloše Zemana tajuplná sdělení a smysl. Nehledejme v chování onoho zlovolného, k demenci mílovými kroky se ubírajícího staříka filozofii. Stejně jako Václav Narcis I. také Miloš Zeman marně hledá uplatnění svého poslání, o němž je přesvědčen, že nese jak pochodeň. Dosáhl sice podvody a snůškou lží trůnu, o nějž usiloval, ale není uspokojen. Koho by bavilo být stále sám jen s tlačenkou a becherovkou a slepenými prsty hledat věty moudrých, mezi něž se domnívá, že také patří. Což by vás netrápilo, že marně v chabnoucí paměti pátráte, kdo ještě vám ublížil, odporoval a zesměšnil vás, protože pomsta je jediné, čím žijete. Proto se vaše zloba nakonec obrací vůči všem, protože škoda a bolest způsobená jiným, je vaším jediným potěšením.
Co jiného dělat ty nekonečně a zoufale dlouhé hodiny kocovin – bez blízkých, bez rodiny, bez přátel, protože všechny jste již dávno otrávil jako mor. Jediné povinnosti, které vám v prázdnotě vaší funkce zbyly, nejste-li schopen tvořit – což je vám cizí – ke všemu nejste schopen vykonávat. Jak se shýbat k pokládaným věncům, když sám nejste schopen u nich ani stát. Nelze vám upřít inteligenci, byť její sociální forma je vám cizí. Proto při stavu vašeho zdraví nemůžete nečíst po skončení obřadu v očích ochranky i nohsledů prý roznášený vtip – zda stojí za to se ze hřbitova vracet. Méně než přirozený chod života věcí vás ale děsí, že vaše samota je všem jedno, že nikomu nechybíte a chybět nebudete. Může snad dospělému muži namísto starosti, péče a snahy předat zkušenosti stačit, že občas umyje nádobí, vynese koš a vysype plný popelník vajglů, vyhořelých a páchnoucích stejně jako stará nenávist? Jak vzácné jsou chvíle, kdy někdo přijde na návštěvu a dříve, než se dočká odpovědi na svou otázku: „Jak se máš?“ rychle odjíždí. Pár státních svátků, vyvěsit praporky, nacpat se do bot, které jsou stále menší, a do saka s kalhotami, které jsou stále větší. Vnitřní prázdnota vaší duše je vidět i ve vašich vyhaslých očích, protože to, co dává našim očím jiskru a jas, je láska, kterou v sobě máme a již vidíme v očích našich blízkých.
Jak řídké jsou chvíle, kdy se jeden cítí jako dřív, v sedle, silný, budící obdiv či aspoň strach. Zas je tu ryk trumpet, řinčení šavlí a údery pažeb zbraní na počest. Nebo to byl jen úder vaší hole o chodník? Zahlédl jste v očích tváře v cizí uniformě výsměch, nebo to byl odlesk slunce? Jak získat pozornost pro pověst zábavného společníka a nositele bonmotů. Prohodit vtip? Ale který z těch dvou? Zahrát na piano? Udělat aligátora? Ale to bych musel pustit hůl! Kam všichni pořád běží? Proč je nutné při focení stát, nelze se fotit důstojně vsedě, nebo ještě lépe – vleže? Jak málo je těchto chvilek, zvlášť, když ti přátelé, kteří jediní vás zvou a mají rádi, žijí tak daleko. Proto pro ně člověk rád leccos udělá. Stačí maličkost. Nechat je postavit průplav, atomovou elektrárnu, něco hezkého je nechat si u nás koupit. Zaplatí později, hlavně že se jim to líbí a mají radost. Však nám toho také už udělali dost. A tak si hrajete sám, ostatně stejně jako tomu bylo v dětství. Naučí vás to důležité vlastnosti, třeba nemít nikoho rád. Když nemáte nikoho rád, nemůže vám ublížit, kdyby vás chtěl opustit. Ale občas je legrace, ne, že ne!
Není větší legrace, než když se lidé nenávidí
Jeden blbeček mi udělal malou službičku a zametl s idiotem, který se mi vzpíral. A ona se vám z toho vyvinula docela dobrá situace, pane redaktore. Komedianti se začali bouřit a skončilo to tak, že jeden z mamlasů v mé bývalé straně, kterou jsem kdysi zvedl z prachu, se podělal a chtěl ho odvolat. Nu, pro mě za mne – i když jsem tomu blbečkovi slíbil, že ho podržím. Ale najednou mě napadlo, že by to mohla být docela legrace. Jak jistě víte, pane redaktore, i při vaší inteligenci, není větší legrace, než když se lidé nenávidí, hádají a rvou. Jo, mít tak Koloseum!
A řeknete si: A just ne! A začne kolotoč! Sliby, varování, dokonce výhružky! I ten, co si myslí, jak není mazaný, se do toho přimíchal, že prý to se mnou vyřídí. Jo, holenku, to ale nebude zadarmo! A tak jsem, jak je mým zvykem, nejdřív vyhazovanému řekl, ať se drží zuby nehty, že se na mne může spolehnout… Nu, a kdyby ne, tak přijde o zuby a nehty, že? Nic víc! Pak přišli dva, ten mamlas a ten mazaný. No, přišli… Zase odešli a prdlajs! S prosíkem teď zas leze ke křížku ten chytrý. S čím asi, když musí tančit, jak já pískám?! Však on ví, že já vím. Ale připravil jsem si velké potěšení, tuším na čtvrtek! Pozval jsem si oba najednou, toho vyhazovaného blbečka, co se fakt drží jako klíště i toho, co ho vyhazuje, ale nemůže.
To bude zábava! Přestože patříte mezi ten hnůj novinářský, pane redaktore, něco vám prozradím. Nakonec ta politika není tak špatná, jen by to mělo být častěji. Vymyšlené to mám až do konce roku. Já jim dám sněmovnu a Senát! Prý žaloba a odvolat mě! Ti se budou ještě divit. A hlavně čumět! Malá změna vládě prospěje, zvlášť když ti noví budou zkušení odborníci. A ta lůza z Letné? Pokud vím, pane redaktore, tak jdou po Benešové a tom chovateli čápů. Já mohu být v klidu. Prý že nekonám, budou se divit, až konat začnu.
A to je vše, co jsem dnes zahlédl a zaslechl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
