17. září 1939: Den hanby světového komunismu aneb Poláci, Finové, Češi, jak se to rýmuje
Stejně jako v předešlých šestnácti dnech se i 17. září 1939 ráno rozezněly ve třídách polských škol zvonky zahánějící děti do lavic. Lidé na ulicích i na polích s obavami občas pohlédli k jinak jasné obloze, ale kromě toho se v šesti východních vojvodstvích – zatím nedotčených útokem wehrmachtu – do jejich hovorů vmísil tón naděje.
Šestnáct dní trvající německý útok, zahájený útokem na poloostrov Westerplatte u města Gdaňsk a bombardováním Wieluńie, se zpomalil. Přesto úvodní útok luftwaffe, která zaútočila na polské vojenské a komunikační cíle, aby následně již po čtyřech dnech bojů dvě velká německá vojenská uskupení prolomila polskou obranu, zanechal v Polácích katastrofální dojem. Rychle se pohybující německé pancéřové a motorizované divize vyrazily téměř bez odporu na Varšavu a Brest a svět se učil k popisu tohoto vedení války používat nový termín Blitzkrieg.
Ale přesto toho rána 17. září polská armáda dosud kladla silný odpor ve dvou velkých oblastech s centry kolem Varšavy, resp. Lodže, a v polském držení zůstával i Lvov, Tarnopol, Gródno a další velká města. Nečekaný odpor Poláků, ale i nedostatek pohonných hmot, zaviněný bleskovým postupem wehrmachtu, způsobil zdržení postupu Němců a stabilizaci fronty. Díky tomu stále fungovala vnitřní doprava na téměř polovině území Polska a otevřeny zůstávaly i koridory s pěti zeměmi na severu, jihu i na východě do Sovětského svazu.
Čekání na pomoc
Obranné úsilí Poláků posilovalo vědomí, že je jen otázkou času, kdy Francie a Velká Británie po vyhlášení války Třetí říši 3. září 1939 konečně do konfliktu zasáhnou vojensky a Polsko zachrání. Potvrzením nadějí byly francouzské lodě s vojenským materiálem a těžkými zbraněmi v podobě tanků i letadel pro polskou armádu mezi Marseille a rumunskou Constance. Když se mezi 8. a 10. zářím Němci přiblížili z jihu a severu k Varšavě, podnikly polské divize sevřené v Poznani západně od hlavního města rozhodný protiútok. I když byla polská armáda ničena týdny bojů, zůstávala i nadále impozantní silou v počtu 750 000 mužů organizovaných do 26 pěších divizí a dvou motorizovaných obrněných brigád, které se začaly 14. září přesouvat na jih s cílem spojit se s Armádou Krakov.
Na rozdíl od budoucích romantických mýtů o Polácích útočících koňmo proti německým tankovým divizím je 17. září 1939 polská armáda v reálu větší než většina evropských armád, až na technologickou úroveň srovnatelně silná s wehrmachtem a odhodlaná mu vzdorovat do příchodu Spojenců. Důkazem je v ranních hodinách 17. září i zahájení velké bitvy její nové ofenzivy o Tomaszów Lubelski. Opakovaně propukající boje i houževnatý odpor Poláků nutí wehrmacht stáhnout některé jednotky zpět k podpoře zadních vojů a přes trvající masivní nálety luftwaffe vysílají i 17. září Radio Lwów a Radio Warszawa II. stále a nepřerušovaně. Málokdo však tuší, že běží už poslední minuty posledních polských nadějí!
Rudá armáda útočí
Za rozbřesku 17. září 1939 vpadla Rudá armáda do východního Polska bez vyhlášení války, jen na základě tajného útočného paktu Molotov – Ribbentrop mezi nacistickou Třetí říší a komunistickým Sovětským svazem ze dne 23. srpna 1939. Polsko bláhově předpokládající, že Sovětský svaz bude během případné války Polska a Německa neutrální, čelí milionové mase mužů běloruského a ukrajinského frontu pod velením generála Michajla Kovaljova a maršála Semjona Timošenka, kteří – jak se později ukáže – přišli místní Poláky, Ukrajince a Bělorusy „osvobodit“.
Rusové to mají v povaze a osvobozování jiných, aniž by si řekli, se stalo jakýmsi folklórem, který si zvlášť oblíbili komunisté. Přesto Kovaljov ani Timošenko – na rozdíl od maršála Koněva v Praze – sochu v Polsku nemají. Inu, jiný kraj – jiný mrav!
Polské síly, soustředěné na západní frontě s Německem, nestačí na východě země náporu rudých útočníků a boji na dvou frontách. Týž den je Varšava obklíčena Němci a po jedenácti dnech silného dělostřeleckého a leteckého bombardování kapituluje. Neučiní tak ale polská vláda, jež odmítla vyjednávat o příměří a nařídila svým jednotkám ústup přes Rumunsko a jejich pozdější reorganizaci ve Francii. Den po zahájení sovětské invaze překročila hranice Rumunska i sama polská vláda.
Polské síly se v těch dnech ve chvílích, kdy čelí německým útokům na jednom křídle, občas střetávají se sovětskými jednotkami na křídle druhém! Rudá armáda se během bojů často setkává s wehrmachtem postupujícím opačným směrem, přičemž obě armády vstřícně spolupracují. Němci mezitím porazili polskou Armádu Krakov a Armádu Lublin v bitvě u Tomaszówa Lubelského.
Wehrmacht také předal Brestskou pevnost obsazenou 17. září sovětské 29. tankové brigádě a německý generál Heinz Guderian se sovětským velitelem Semjonem Krivošejnem pořádají v Brest-Litevsku 22. září na oslavu vítězství vojenskou přehlídku s recepcí. I Lvov, který padl 22. září poté, co Němci přenechali vedení bojových operací Sovětům, je výsledkem kooperace a v dojemném souladu je 6. října dosaženo slavného společného vítězství. Sovětský ministr zahraničí Vjačeslav Molotov ve zprávě Nejvyššímu Sovětu uvede: „Krátký úder německé armády následované Rudou armádou stačil na to, aby nezůstalo nic z té odporné kreatury, kterou byla Versailleská smlouva!“ Krásná slova!
V Sovětském svazu jsou vydány i poštovní známky „Osvobození bratrských národů Západní Ukrajiny a Západního Běloruska, 17. září 1939“. A na to se napijem!
Rozdělení kořisti
Po završení bojů si soukmenovci a soudruzi rozdělili kořist. Západní území Polska jsou začleněna do Říše, východní Polsko do Sovětského svazu, střední je přeměněno v Generální gouvernement okupovaný Němci. Na dobytých územích jsou zahájeny represálie obyvatelstva, jeho deportace na nucené práce, masové popravy Židů i polské inteligence v rámci operace Tannenberg, na níž se podílejí HimmlerovyEinsatzgruppen a jednotky SS-Totenkopfverbände.
Ale sovětský člověk se nenechá zahanbit a stejné čisticí metody uplatňují jednotky NKVD i ve východní části Polska. Výsledkem bylo povraždění cca 22 000 polských důstojníků zajatých Rudou armádou a příslušníků polské inteligence, kteří byli na Stalinův příkaz naházeni do hromadných hrobů během tzv. katyňského masakru.
Území obsazená Rudou armádou Sovětský svaz anektoval a v listopadu 1939 se 13,5 milionu polských občanů žijících na dotčeném území stalo občany Sovětského svazu. Hromadné popravy tisíců (!) uvězněných posloužily k potlačení opozice a stovky tisíc (!) obyvatel byly deportovány ve čtyřech největších vlnách v letech 1939 až 1941 na Sibiř a do okrajových částí Sovětského svazu, kde nenávratně zmizeli. Po válce – v roce 1945 – umožnily spojenecké dohody z Jalty Stalinovi připojit všechna polská území obsazená v roce 1939 podle Paktu Ribbentrop-Molotov k Sovětskému svazu definitivně! Náhradou za ně dostalo komunistické Polsko polovinu území dřívějšího Východního Pruska plus území východně od linie Odra-Nisa. Díky Spojencům se tak pilotní plán Hitlera a Stalina konečně naplnil. Škoda, že u toho Hitler nebyl…
P.S.: Příběh z roku 1939 ale ještě nekončí, neboť s jídlem, jak známo, roste chuť. Když po více než dvou měsících diplomatického nátlaku odmítlo Finsko sovětské nároky na finské území, rozhodne se Sovětský svaz 30. listopadu 1939 tato území za pomoci Rudé armády také osvobodit. Díky drtivé převaze čekal Stalin snadné vítězství, ale narazila kosa na kámen. Finové, vedeni maršálem Mannerheimem, zadrželi Sověty až do března 1940 a dne 13. března byla podepsána mírová smlouva, podle níž muselo Finsko odstoupit Sovětům jen část Karélie. Rudá armáda za ni zaplatí cenou 200 000 mužů, zatímco finské ztráty činí pouhých 25 000 mužů. A pak že to nejde! V roce 1941 se Finové zapojili do německého tažení proti SSSR, aby se v tzv. pokračovací válce pokusili dobýt ztracená území zpět.
Poznámka závěrem: Finové přes spojenectví s Třetí říší zachránili svoje židovské spoluobčany před holocaustem, protože se o židovské otázce finská vláda odmítla s Německem vůbec bavit! Během studené války se užíval jako označení kompromisní politiky vůči agresivitě Sovětského svazu pejorativní termín „finlandizace“ – překládaný jako „předposranost“. Jak překládat termín „čechizace“ – pro tehdejší českou politiku – kterou dnes někteří naši reprezentanti znovu zkouší zavést, snad lépe nevědět.
A to je dnes vše, co jsem zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík.
