Odjezd v rouškách, mezery mezi oddíly či dezinfekce na každém kroku aneb jaké byly tábory v době koronaviru?
Tábory neodmyslitelně patří k létu, jejich sezona však byla ohrožena pandemií koronaviru. V dubnu bylo prakticky nemyslitelné, aby děti vyrazily do přírody a mísily se s ostatními. Nad oblíbenou kratochvílí se stahovala mračna i v průběhu prázdnin, drtivá většina akcí však skončila zdárně. Jak moc se ale „covidové“ tábory lišily od těch minulých?
V průběhu léta jsem strávil zhruba měsíc a půl v přírodě, kde jsem pracoval jako oddílový, potažmo hlavní vedoucí. Vyzkoušel jsem dva tábory, které zaštiťovaly různé organizace a u obou byly vidět rozdílné přístupy k nemoci, která se rozšířila z Wu-chanu. Na druhou stranu se v několika ohledech obě společnosti shodovaly. Jak to všechno probíhalo?
Roušku, vem si roušku!
Těsně před odjezdem jsme byli instruováni, abychom si s sebou vzali minimálně dvě roušky. Dále se kladl mnohem větší důraz na administrativu jako je bezinfekčnost či potvrzení od doktora. Symbol jara přišel na scénu hned v prvních minutách. Děti jsme přebírali v rouškách, což společně s vysokými teplotami vytvořilo ideální prostředí pro začátek tábora. Rozpaky byly vidět i na rodičích, kteří lovili roušky různě po kapsách a batozích.
Krizový den se povedl bez ztráty květinky a my jsme se rázem ocitli v přírodě, kde vrchol architektury tvořily barevné chatky a jídelna. Děti mohly roušky sundat až po rozdělení do oddílů, nicméně tato situace působila komicky. Několik desítek účastníků si své zakrytí sundalo, další jedinci však setrvávali v látkovém vězení.
Úvodní nástup obsahoval rutinní poučení, které letos bylo obohacené o kapitolu s názvem „koronavirus“. Tábor se rozdělil na dvě kategorie podle věku, mezi skupinami měla být dodržována minimálně dvoumetrová mezera. Leckdy to vypadalo absurdně, když se některé dítě zapomnělo a zavítalo za kamarádem do vedlejší kategorie. Podobnou vzdálenost jsme museli dodržovat i při celotáborové hře v lese.
Pravidlo č. 1: Mýt si ruce
Vedle této „novinky“ se mnohem více kladl důraz na hygienu, především na mytí rukou za asistence mýdla. Tento fakt podněcovaly i zásobníky na dezinfekci. Marně jsem si snažil představit, jak bude tábor vypadat, když vlastně budeme rozděleni. Dále děti zjistily, že je nečeká žádný celodenní výlet, ten byl vyloučen kvůli mísení s místním obyvatelstvem.
Rozdíly byly vidět také při konzumaci jídla. Výše zmíněné kategorie se nesměly potkávat ani v době snídaní, obědů či večeří. To bylo vyřešeno elegantně, protože jídelna nabízela vnitřní i venkovní prostory. Děti musely oželet i oddílové služby na jídlo, kdy rozlévaly čaj či šťávu. Tento servis zařídili praktikanti. Po každém jídle se museli stoly otírat a hlavně dezinfikovat.
Vedle těchto věcí nemohl lidé, kteří měli na starost program, zařadit do výčtu akcí například oblíbený diskomaraton, při kterém děti soutěžily, kdo déle vydrží tančit. Odůvodnění bylo prosté, kategorie by se při něm smíchaly. Bylo naprosto jedno, že v době poledního klidu si spolu děti přirozeně hrály nehledě na skupiny.
Po zhruba deseti dnech se blížil závěr tábora, což s sebou neslo dvě oblíbené akce, raut a diskotéku. Obě dvě kategorie se na závěr smíchaly, protože zčásti uběhla doba, kdy se mohl koronavirus projevit. Díky tomu si celý tábor, který čítal zhruba 200 lidí mohl společně užít ohňostroj. Při odjezdech už nebylo po rouškách ani památky.
Děti sice byly zmatené, protože od rodičů dostávaly kusé zprávy ohledně zakrytí úst, ale nenechaly si tím zkazit konec dlouhých prázdnin. Covid sice částečně tábory ochromil, ale i přesto se dají akce považovat za úspěšné.
