Sáblíkové bronz je ve skutečnosti ryzí zlato. Martina je legenda, kterou jen tak někdo nepřekoná
Fenomenální rychlobruslařka Martina Sáblíková je hodně introvertní. Má ráda svůj klid, svůj způsob života, svoji bublinu. Není tak jednoduché proniknout jejím krunýřem. Působí někdy hodně křehce, je citlivá a dokážou ji přemoci emoce. V tréninku je ale na sebe už dlouhá léta mimořádně tvrdá. Po „práci“ se ráda dívá na pohádky, odpočine si u nich. Přitom právě ona je „pohádkou českého sportu“. Ve čtvrtek získala na zimních hrách v Pekingu bronzovou medaili v závodu na 5000 metrů a má už celkem sedm olympijských medailí. Tři zlaté, dvě stříbrné a dvě bronzové. Žádný jiný československý a český sportovec nemá na zimních olympiádách více medailí. Martina Sáblíková je proto živoucí legendou. Její bronz z Číny má navíc přídech zlata. Proč?
Martině Sáblíkové, rodačce z Nového Města na Moravě, bude v květnu 35 let. Není to moc, ale ve sportu už je to věk, kdy nemůžete pořád pomýšlet na vítězství. Ví to i Martina. Vyrůstají jí zdatné soupeřky, byla v této sezoně navíc zraněná, a vnitřně ji zraňovala obvinění, že její trenér Petr Novák (ten ji trénuje nepřetržitě od jejich 11 let) prováděl při soustředěních mladých rychlobruslařů nějaké finanční machinace. Sáblíkovou to vše zasáhlo, proto se na čas ještě více uzavřela do sebe. Aby se fanouškům i soupeřkám opět otevřela v ten pravý čas – na olympiádě v Pekingu. V závodě na tři tisíce metrů byla čtvrtá, na pět tisíc metrů získala pro Českou republiku bronzovou medaili. Vzhledem k okolnostem se to ale skutečně rovná vítězství. Vítězství nad sebou samým.
Jak se zrodí legenda
Před čtyřmi lety jsem byl na zimní olympiádě v Jižní Koreji a s Martinou Sáblíkovou jsem se předtím i na místě setkal. I po hrách jsem dlouho přemýšlel, jak bych ji vlastně charakterizoval. Jak popsat sportovní legendu, člověka naprosto výjimečného? Zkusím to – jemná, příjemná, trochu ostýchavá, ne moc mluvná. Člověk, který nikomu nezávidí a který je zcela soustředěný na to, co dělá. Jistě, všechny ty medaile v jejím případě stály mnoho odříkání, slz a bolesti, jenže my ostatní jsme to neviděli. A Martina ani nechce, abychom to viděli. Je naopak šťastná, když se do její duše a jejího srdce vkrádá spokojenost a když má někdo radost z jejich úspěchů a fandí ji. Je z toho dojatá, stejně jako hrdinové v pohádkách, na které se dívá.
A ještě jedna vzpomínka na olympiádu před čtyřmi lety v jižní Koreji. Příběhy se totiž někdy podivuhodně opakují.
Seděl jsem v Koreji 10. února 2018 jen několik metrů od ledového oválu, na kterém Martina Sáblíková jela závod na tři tisíce metrů. Svoji dlouhou bruslí proťala cíl přesně ve 21 hodin, 32 minut a 31 sekund tamního času. Bohužel skončila na čtvrtém místě. O 52 setin vteřiny. Po závodě ještě objížděla kolo na oválu, mávala českým příznivcům, ale trenérovi Novákovi procedila mezi zuby: „Chviličku na mě nemluv!“ Když míjela novinářskou tribunu, měla v zoufalé tváři nevýslovný smutek. „Upřímně, měla jsem slzy na krajíčku,“ popisovala pak své psychické naladění. Musím říct, že mi tehdy poněkud zkomplikovala práci. Už někdy v polovině tohoto klání jsem si totiž do svého recyklovatelného poznámkového bloku napsal pracovní titulek pro připravovaný text o jejím závodě. Zněl: „Česká rapsodie ve fialovém“. Rychlobruslařský ledový ovál v jihokorejském městě Kangnung, kde se olympijské závody konaly, měl bílou odvážnou kovovou střešní konstrukci, ale všechny vnitřní prvky, čáry na ledu, i doplňky, byly fialové. Vše to skvěle ladilo dohromady. Proto jsem si napsal „fialová rapsodie“. Jenže Martina medaili ten den nezískala. Bylo mi líto tak „skvělého“ titulku a vlastního nápadu, že jsem se rozhodl, že to zkusím znovu. Poznamenal jsem si přímo na místě nový titulek dalšího článku, který měl vyjít až za několik dní: „Martina Sáblíková získala medaili na 5000 metrů, byla to česká rapsodie ve fialovém“. Důvod byl jednoduchý – strašně jsem Martině věřil, je to přece legenda, a ta to dá…
Velmi podobný příběh se čtvrtým a třetím místem a na stejných tratích se zopakovala i teď v čínském Pekingu. Málo předpokládané se odehrálo v podstatně identicky znovu. Podíval jsem se proto, co vlastně znamená slovo legenda. Když už je Sáblíková legendou.
Pojmenování legenda pochází ze stejnojmenného latinského slova a znamená „věci určené ke čtení“. Je to epický žánr, pojednávající o životě, smrti, mučení a zázracích určitého světce či mučedníka. V legendách se také vyskytují zázraky.
Legendou Martina Sáblíková je a její výkony v Pekingu, po tom všem, co všechno letos musela překonat, jsou zázrakem. Proto je bronz zlato.
