Zemřel bývalý šéfredaktor Reflexu Zdeněk Čech. Na mnohahodinové rozhovory s ním nelze nikdy zapomenout
Tento měsíc nás navždy opustil Zdeněk Čech, v letech 1993 až 1995 šéfredaktor Reflexu, který poté vedl redakce nakladatelství Knihcentrum a Plejáda. V roce 2005 spoluzakládal nakladatelství Daranus, v němž také publikoval.
Své univerzální a bez nadsázky encyklopedické znalosti tento vpravdě renesanční člověk, skvělý společník a výborný kamarád zužitkoval v devíti knihách, jejichž autorem či spoluautorem v letech 2006 až 2022 byl. Jsou to tituly Anna Leonowensová a král Siamu Mongkut, Odsouzenci pro slávu – Kronika fotbalového MS 2006, Drsný střed Evropy II a III, Drsný střed Evropy IV, Český fotbal: Radost jen po kapkách, Potlučený lev: Devatenáct akčních příběhů o zrodu, životě a konci Masarykovy republiky, Drsný střed Evropy: 27 velkých příběhů našeho středověku, za nějž obdržel Cenu Egona Erwina Kische, a Drsný střed Evropy: 51 největších příběhů české historie. Zvláště jeho práce na historická témata, v nichž vždy preferoval příběhy nad suchopárnými fakty, se setkala s kladným přijetím kritiky.
Se Zdeňkem jsem se seznámil v Reflexu a od počátku jsme si tak říkajíc „sedli“. Sbližoval nás zájem o historii a obecně shodné, nebo alespoň velmi blízké názory na aktuální dění. Není tedy divu, že jsme se stýkali i po jeho odchodu z Reflexu. Měl jsem to potěšení pro něj několikrát korigovat knížky. Vždy se tento absolvent fakulty žurnalistiky, jenž ovládal angličtinu, němčinu a ruštinu, vyznačoval profesionalitou, a co není zanedbatelné a dnes ani zdaleka samozřejmé, velkou poctivostí a platební kázní.
Léta jsme se vzájemně navštěvovali a po úmrtí jeho manželky jsme spolu slavili i silvestra. Zdeněk pro mě zpočátku dokonce jezdil autem, ale pak ho začaly sužovat zdravotní problémy, jež se bohužel prohlubovaly. Bylo těžké vidět tohoto urostlého chlapa, který chodil do posilovny a s milovaným labradorem na cvičák, jak postupně chřadne a opouštějí ho síly. Přesto jsem ho navštěvoval jednou za čtvrt roku a na konverzaci s ním jsem se vždycky těšil.
Na mnohahodinové rozhovory na všemožná témata se Zdeňkem při sklenkách jeho oblíbené červené tarapaky nikdy nezapomenu.
