Justice u nás má neomezenou moc, říká muž, který pořídil nahrávky

V prosinci 2003 jsem založil internetové stránky na podporu Jiřího Kajínka www.jirikajinek.cz. Smyslem a původním impulsem k založení stránek nebyla ani tak osoba Jiřího Kajínka, jako spíše transparentní příklad neomezené moci justice potažmo policie v České republice.

Autentické audionahrávky telefonátů si přehrajte ZDE.

Je lež, že bych já nebo pan Janýr začal mediální humbuk okolo nahrávek. Toto způsobil poslední odstavec z knihy Pravda o Kajínkovi od Josefa Klímy a Janka Kroupy, kde se napsalo o tom, že existuje nová stopa a inspekce tento případ šetří. Pak už jen stačilo, aby si knihu přečetl první novinář a začal tento mediální kolotoč okolo nahrávek.

Včerejší kritika na TV Prima z úst Janka Kroupy mi přijde naprosto zcestná, protože je to jejich kniha, která upozornila novináře na to, že se něco děje.

Takže svých pět minut slávy neměl pan Janýr, ani já, ale novináři, co nás dnes kritizují.

Rád bych veřejnosti objasnil historii nahrávek mezi mnou a bývalým policistou. První nahrávka se uskutečnila 5.6.2009 zhruba v 9 hodin ráno. Popravdě řečeno, neměl jsem problém člověku, který mně volal, uvěřit od samého začátku. Nic po mně nechtěl a o tom, že ho nahrávám, nevěděl. Měl prostě potřebu si popovídat o případu, na kterém léta pracoval. Nahraný hovor jsem zpracoval, změnil hlasy a měl připravený pro odeslání paní doktorce Slámové. E-mailem nebo textovou zprávou, na to si přesně nevzpomínám, jsem ji upozornil, že mi volal jistý člověk, hovor mezi námi jsem si nahrál, že je to důležité v kauze Kajínek a byl bych rád, kdyby si to poslechla. Tento člověk mi měl v sobotu znovu volat a zajímal ho názor doktorky Slámové na to, co mi v hovoru řekl. Jsem přesvědčen o tom, že v sobotu, kdy mi měl dotyčný člověk volat, jsem paní doktorku opět upozornil, jestli si může nahrávku poslechnout, aby vyhodnotila věrohodnost či nevěrohodnost člověka, který mi volal. Paní doktorka Slámová mě v sobotu nekontaktovala, takže mezi bývalým policistou a mnou proběhl druhý hovor, který jsem opět zaznamenal, opět změnil hlas a tento hovor jsem připravil pro paní doktorku Slámovou.

Slámová mě kontaktovala 7.6.2009, což bylo dva dny po prvním hovoru. Můj hovor s paní doktorkou Slámovou probíhal stylem „co to je za blba, že je to naprostý cvok, že se chce ukázat zajímavým a je to naprostá kravina“. Podotýkám, že v té chvíli ten hovor ještě neslyšela. Řekl jsem jí, že policista nemohl říct, kdo vraždil, jelikož je vázaný paragrafem 102, tudíž je vázaný mlčenlivostí. Na to mi paní doktorka Slámová řekla, že paragraf 102 v té době vůbec nebyl. Byl. Paní doktorka přistoupila na to, abych jí první hovor poslal, že si to poslechne a dá mi vědět. O den později, 8.6.2009, mi zavolala podruhé. Rád bych upozornil na to, že doktorka si dle mého názoru tuto důležitou nahrávku poslechla za tři dny. Načež mě kontaktovala, že ten člověk nezní úplně jako cvok a že by se s ním ráda sešla. Na to jsem jí řekl, že mám ještě jednu nahrávku, která je ještě zajímavější, a že by bylo dobré, kdyby si ji také poslechla. To paní doktorka Slámová udělala a později mi emailem napsal, abych tomu člověku dal její telefonní číslo, že si s ním ráda promluví a položí mu několik otázek, aby si ověřila jeho věrohodnost. Bývalého policistu jsem poprosil o to, kdyby paní doktorka Slámová nebrala jeho slova vážně, aby mě kontaktoval, jelikož bych byl nerad, aby tyto důležité informace přišly nazmar. Slíbil mi, že se mi ozve, ale to už nikdy neudělal. Od paní doktorky Slámové jsem se dozvěděl, že s člověkem mluvila, ale na domluvenou schůzku s ní se údajně nedostavil. Pokud vedla hovor podobným stylem, jako se mnou, tak se v podstatě ani nedivím.

Paní doktorka mě poté vyrozuměla, že se z nahrávek nepodařilo vytěžit nic, natož jsem jí položil otázku, jak mám s tímto materiálem naložit, zda-li to můžu zveřejnit na svých stránkách nebo dát nějakým novinářům. Jsem stoprocentně přesvědčen, že mi paní doktorka nikdy neřekla, abych s nimi nic nedělal, nikomu je nedával a nezveřejňoval. Od té doby mě paní doktorka ohledně nahrávek nekontaktovala, natož aby mi řekla či napsala, ať tento materiál držím v tajnosti, protože se ho snaží prošetřit.

Po pár měsících, kdy nebyl ze strany paní doktorky Slámové zájem a já jsem měl v sobě stále pocit, že hovory, které jsem nahrál s bývalým policistou, jsou možná klíčové v celé kauze Kajínek, jsem se rozhodl kontaktovat pana Josefa Klímu, kterému jsem řekl, že by mě zajímal názor na tyto nahrávky, jelikož se kauze Kajínek dlouhá léta věnoval a aby mi sdělil, zda-li se mohou tyto nahrávky zakládat na pravdě. Panu Klímovi se nahrávky nepodařily v e-mailu otevřít, tak je přeposlal bývalému kolegovi z TV Nova Janku Kroupovi, který si nahrávky poslechl a řekl, že jsou zajímavé, ale pro něj nepoužitelné kvůli náhubkovému zákonu.

Abych to shrnul, oslovil jsem právní zástupkyni pana Jiřího Kajínka a dospěl k tomu, že ji nahrávky nezajímají a nabyl jsem pocitu, že s nimi nehodlá ani nic dělat. Oslovil jsem pana Klímu a pana Kroupu a nabyl jsem pocitu, že s nimi nemohou nic dělat.

Přestal jsem nahrávky opět na pár měsíců řešit. Nechtěl jsem je zveřejnit jen tak ledabyle na svých stránkách, na to mi přišel bývalý policista příliš věrohodný a nechtěl jsem ohrozit jeho osobu. Inspekce během šetření potvrdila, že člověk, který mi volal, na odposlouchávacím oddělení v roce 1993 v Plzni opravdu pracoval, takže mé vyhodnocení situace beru jako správné. Asi v únoru 2010, což je tři čtvrtě roku po pořízení nahrávek, mě kontaktoval pan Phillip Janýr, který mi sdělil, že se zajímá o kauzu Kajínek, a začal se mnou spolupracovat. Dal jsem mu poslechnout nahrávky mezi mnou a bývalým policistou, načež mi pan Janýr řekl, že mu tyto nahrávky přijdou velice důvěryhodné a že bych měl přemýšlet o podání trestního oznámení na Inspekci policie České republiky, aby osobu v nahrávkách a věci, které v ní byly sděleny, prověřila.

1.3. 2010 v noci, pár hodin před tím, než pan Phillip Janýr po společné domluvě se mnou podal trestní oznámení, jsem psal paní doktorce Slámové email ohledně nahrávek, aniž bych jí řekl, že chceme podat trestní oznámení:

„Zajímá mě, proč jsi to celé vyhodnotila jako nesmysl? Možná jsi z toho něco použila a nebo třeba chceš použít do další obnovy.

Jak se říká, že na každém šprochu je pravdy trochu, tak se mi nechce věřit, že jsi to úplně zahodila :-) .“

Odpověď zněla takto:

Co se týče telefonů, tak pokud si vzpomínám, tak jsem s tím pánem byla domluvená na schůzce (byl myslm od někud z Budějovic, nebo tak nějak), ale on se přece již neozval — tys ho taky nějak vyzýval přes stránky, co si pamatuju, takže nic víc Ti k tomu říct nemůžu. Pokud není svědek, tak telefonát je k ničemu, neb nejde ověřit. Navíc jsem si prověřovala ty lidi, o kterých tenkrát mluvil a nikdo z nich tehdy v Plzni nepracoval. Zpětně si teda myslím, že to byl jen další z řady kecálistů, který se chtějí udělat nějak zajímavými.

Má stále někdo z vás pocit, že paní doktorka s hovory pracovala? Já jsem jí pár hodin před trestním oznámením dal šanci, že pokud by s nahrávkami pracovala, tak bych se jí samozřejmě do prošetřování nepletl. Nehledě na to, že jména z nahrávek byla lehce dohledatelná na internetu. Paní doktorka neumí pravděpodobně používat google.

Jelikož mi tohoto materiálu přišlo líto, tak jsem hned ráno dal panu Janýrovi svolení, aby trestní oznámení podal.

Paní doktorce jsem o podání trestního oznámení neřekl, protože moje důvěra v ni je stejná, jako její důvěra ke mně.

Trestní oznámení se podalo 1.3. 2010. Datum první nahrávky bylo 5.6. 2009. Nemyslím si, že by mi někdo mohl vyčítat, že jsem nedal paní doktorce Slámové dostatek času na to, aby si z nich něco vytěžila, případně je použila jako důkazní materiál.

14 dní po podání trestního oznámení mě doma navštívili dva policisté z inspekce police české republiky, kterým jsem vysvětlil, že mi volal údajný bývalý policista a hovor s ním jsem si nahrál a rád bych si ho s nimi poslechl. Během přehrávání hovorů jsem nahrávku několikrát zastavil a s policisty řešil pravdivost a věrohodnost člověka, který mi volal. Policisté neměli hned na začátku problém uvěřit tomu, že člověk, který na nahrávkách vystupuje jako bývalý policista, bývalým policistou opravdu je. Což se nakonec z šetření potvrdilo.

Před odchodem jsem policistům sdělil, že mám velký zájem, aby se o nahrávkách dozvěděla veřejnost, protože je to dle mého názoru hodně důležité svědectví, které může (pokud bude pravdivé) podstatně pomoci Jiřímu Kajínkovi. Pánové mě ujistili, že mě budou informovat jak postupují a jestli jim mám dát ještě prostor k jejich práci, než nahrávky zveřejním. Já jsem si řekl, že buď je to celé pravda, a tomu jsem také věřil, anebo to pravda není, avšak nebude špatné tyto nahrávky zveřejnit. To, co bude nebo nebude nakonec pravda a jak se prokáže věrohodnost nahrávek nikdo neví, každopádně inspekce potvrdila, že muž, který semnou mluvil, opravdu policista byl a pracoval přesně tam, jak v nahrávkách uvedl.

Ze začátku nějaké informace z inspekce přicházely, bohužel postupem času nám inspekce sdělila, že mají moc práce a nemají čas a že je to celé složité a musí postupovat opatrně.

Podotýkám, že inspekce dobře věděla, že materiál chceme zveřejnit, tak si troufám říci, že tomu mohla odpovídat i rychlost její práce. Ještě navíc s ohledem na to, že jde o tak závažný případ.

Po necelých pěti měsících přestala inspekce komunikovat úplně.

Posledních pár vět bych věnoval paní doktorce Slámové. Absolutně nechápu, proč jí leží nahrávky tak v hlavě, když sama tvrdí, že jsou k ničemu. Nemá nás potom za co kritizovat. Já a pan Janýr jsme udělali aspoň něco, ale paní Slámová v této věci neudělala nic. Naprosto nic. Její věta při posledním hovoru (cca týden zpět) zněla „na inspekci z vás mají srandu a já bych to trestní oznámení na ty nahrávky nikdy nepodala.“ Končila rozkazovací větou, že chce vidět trestní oznámení, které se 1.3.2010 podalo a jestli o něm věděl pan Kajínek. Věděl o něm, ale advokátka, která se hají, že na nahrávkách pracovala a nechtěla mi nic říct, protože jsem nedůvěryhodný, neví, že je čtyři měsíce podané trestní oznámení? To je skoro scéna jak z filmu Kajínek  .

Nemůžu se také neohradit nad tím, že důležité jsou pouze nahrávky, které už třeba neexistují. Bývalý policista na moji otázku, jestli by byl ochoten svědčit, neřekl vyloženě že ne, jen zdůrazňoval, že by se na něj muselo přijít oficiální cestou a ten návod, jak to udělat, v nahrávce dal. Takže je naprostý nesmysl tvrdit, že pokud se ten člověk s paní doktorkou Slámovou nesešel, že se s obsahem materiálu nedalo nic dělat.

Přijde mi, že paní doktorka Slámová žije teď filmovým životem a na pár měsíců zapomněla na realitu. V této době jí začalo docházet, že se něco děje a jde to mimo ni, ale to přece není moje chyba. Já se snažím Jiřímu Kajínkovi pomáhat a dělám to podle toho, jak to cítím. Nemám potřebu se zviditelňovat na jeho osobě. Mně Jirka neproslavil a neproslaví. Necítím potřebu ho vidět osobně a nemám potřebu se vychloubat tím, že jsem mluvil s Kajínkem. Jde mi o jeho případ a nespravedlnost, která byla na jeho osobě spáchána. Pro někoho možná nepochopitelné, leč pravdivé. Mám svůj život, svoje přátele a svůj smysl života, ve kterém hraje velkou roli pravda a spravedlnost. To je jediný důvod, proč tohle všechno dělám.

Paní doktorka je člověk, jehož jméno Jiřího Kajínka proslavilo a dostalo do povědomí veřejnosti. Tak ať si šáhne do svědomí, jestli pro svého klienta dělá maximum, co může.

Napadání mé osoby, že pomlouvám film Kajínek je zcela zcestné. Jako neprostý blábol beru to, že spolupracuji s panem Fílou a že jsem zveřejnil jeho scénář na svých stránkách.

Ano, pravda je to, že jsem scénář zveřejnil, ale tady jde opět o pravdu a o to, aby si každý člověk udělal svůj názor. Na rozdíl od paní doktorky nejsem hlavní hrdina filmu a tudíž jsem v této věci naprosto nestranný. Nehledě na to, že jsou to moje stránky a já vyhodnocuji to, co na nich zveřejním.

Viděl jsem film Kajínek, který má být o paní doktorce Slámové a jejím boji v případu Jiřího Kajínka. Dle mého názoru je film dobře natočená fikce, která člověku, jež film nezná, vnutí nějaký názor. V podstatě dobrý, protože tam pan Kajínek vyjde jako ublížený. Jako hrdina. Ale ten, kdo se o případ zajímá a něco z toho ví, se docela dobře zasměje.

Jsem si jist, že se nebude smát Jiří Kajínek, Marie Černá a ani Vojtěch Pokoš, ze kterého tam udělali imbecila, který neumí jist ani rajče.

Nepochybuji, že se bude víc věřit paní doktorce Slámové, jako mně a panu Janýrovi, ale všechny čtenáře ujišťuji, že kdybychom nekonali my, tak moje nahrávky skončily v koši a šetření inspekce by se možná odložilo pro nedostatek důkazů. Možná si to málokdo z vás uvědomuje, ale největší šance, jak popohnat orgány, aby jednaly, je tlak a zájem veřejného mínění.

Tak nás prosím nekritizujte za to, co jsme udělali, protože je to spíše zoufalství než zviditelnění se. Výroky typu, že ohrožujeme život bývalého policisty zveřejněním nahrávky jsou také velice urážlivé, protože pokud nechce policie udělat v kauze Kajínek další z mnoha chybných kroků, tak bývalý policista ochranu dávno přidělenou má.

Nám i paní doktorce jde o Kajínka, ale každému trošku jinak.

Závěrem bych chtěl vysvětlit, proč jsem dal k dispozici nahrávky časopisu Reflex. Nahrávky jsem nejprve předal TV Nova, jelikož jsem čekal, že do pořadu Pravda o Kajínkovi dají většinu z toho, co v nahrávkách bylo, aby si veřejnost udělala obrázek, jak to chodí v našem státě. Bohužel jsem byl hodně zklamný jak tím, co Nova odvysílala, tak tím, že při zkreslení hlasu nahrávek, kterým nebylo v podstatě rozumět, nebyly přidány aspoň titulky.

V nahrávkách byla jména vysoce postavených policistů, kteří dodnes v Plzni slouží a měli být do případu zapleteni, ale ty tam Nova, pro mě také z nepochopitelných důvodů, nedala.

Paní Wolfová z časopisu Reflex mi nabídla to, co jsem chtěl a považoval za důležité. Zveřejnit pro vás, pro veřejnost, nahrávky celé a nevytržené z kontextu. Svůj slib dodržela a já tohoto zveřejnění nelituji. Tímto časopisu Reflex děkuji.