Média si po atentátu na letišti v Moskvě kladou řečnickou otázku, jestli by někdo pronesl bombu na ruzyňské letiště. Každý ví, že by na naše letiště donesl kdokoli třeba slona a nedá se s tím mnoho dělat.
Naše bezmocnost vůči terorismu spočívá v tom, že teroristé jsou vždycky o krok napřed. Je to, jako když vás někdo zastaví na ulici a najednou vám dá facku. Jak tomu chcete zabránit? Pokud nebude napadeno letiště, bude to příště kino nebo nějaký hypermarket. U nás jsme zatím zažili v roce 1990 útoky výbušninou v Praze na Staroměstském náměstí a na Hostivařské přehradě. V roce 1998 v Jilské ulici. Budou bezpečnostní rámy na každém konci Jilské ulice? U vchodu do každého knihkupectví? Prostě to nejde. Pokud budou politici nebo někdo jiný slibovat „opatření“, je třeba to brát jako folklór. Nestane se nic. V roce 2001, kdy s velkou pompou zasedala Bezpečnostní rada státu a všichni se tvářili hrozně důležitě, pronikl na její jednání 26letý muž, zřejmě psychicky narušený. Nikdo si ho nevšiml, až poněkud podezřívavý Václav Klaus, který položil svou klasickou otázku: „A vy jste kdo?“ Pak dotyčného konečně vyvedli. Jak vyrazily obrněné transportéry k budově Svobodné Evropy a některé nedojely a tomu, co dojel, někdo ukradl světla, to už je populární historka.
Je jasné, že má vždycky smysl bránit teroristům, aby se dostali do země, a chránit důležitá místa a akce, která dělníky terorismu přitahují. Ale velké iluze mít nemůžeme.
Je nějaký důvod ke klidu? Pouze statistický. Pravděpodobnost, že se stanete obětí atentátu, je menší, než že zemřete na následky mizerné životosprávy nebo na dálnici D1. I proto nemáme důvod teroristům ustupovat. Dokud nebudou mít k dispozici zbraně hromadného ničení, jsou riskantní asi tak jako kouření a tučné jídlo. Což se může bohužel snadno změnit.
