Chcete navštívit Jiřího Kajínka? Řekněte si ministru spravedlnosti Pospíšilovi

 

Příběh onoho rozhovoru, který si přečtete ve čtvrtečním Reflexu, je zhruba stejně spletitý jako Kajínkův případ sám. Ani jednomu se nedá tak docela rozumět, ale je třeba se pokusit to alespoň přibližně vyložit.

 

O návštěvu doživotně odsouzeného jsem žádala čtrnáctkrát. Moje žádosti byly opakovaně zamítány buď z důvodu bezpečnostní situace ve věznici, anebo z důvodu, že navštívit může doživotně odsouzeného pouze „osoba blízká“.

 

Smutný osud českých letadel L-159: Španělé je odebrali, rozebrali a uložili

Komentáře

 

Prakticky vzato, stálo mě to rok čekání a počtrnácté jsem povolení dostala. Zavolal mi tiskový tajemník ředitele Generálního ředitelství vězeňské služby a řekl mi, že když zaznamenali můj setrvalý roční zájem, dospěli k závěru, že moje nadšení pro to, pořídit rozhovor s odsouzeným Kajínkem je opravdové, a tak si zasloužím tu možnost dostat. Poděkovala jsem za nečekanou laskavost instituce a vyčkávala termínu návštěvy.

 

Střih. Pár dnů před návštěvou se ocitám v Plzni u soudu o obnovu řízení v případě Jiřího Kajínka. Kolorit fanynek, místních novinářů a velmi rychlý proces, na jehož konci je už druhé zamítnutí Kajínkova návrhu. Na chodbě před soudní síní mě oslovuje kolega z Práva a povídá: „Tak prý jedete za Kajínkem v pátek.“ A tak se zeptám, jak to ví. A on na to, že za ním byl minulý týden. Divím se a ptám se, jak dlouho musel kolega o návštěvu žádat. A on na to, že jen jednou, ale když pochopil, že je to tam neprůstřelné, šel na to od lesa. Ale že tedy to povolení k návštěvě jsem paradoxně já dostala vlastně díky němu, protože by to pro tu věznici jinak vypadalo trapně.

 

Nejlepší česká píseň roku 2010 od Debbi: Je to krádež?

Archív

Popisuji tuto situaci, abych vykreslila to, co tu všichni známe. Musíte vědět, za kým jít, a i legálně neřešitelná situace se dá nějak vyřešit. Právo veta nad návštěvami ve vězení mají podle zákona jen samotní ředitelé věznic – a ten v Karviné, kde Kajínek sedí, vážně tvrdě odolával rok, budiž mu to ke cti. Než ovšem jeho následovníkovi zavolali „shora“! Je to vtipné, tak to s dovolením popíšu: kolega novinář se totiž zná se spolupracovnicí ministra spravedlnosti Pospíšila. Tak jí zavolal a požádal, jestli by nezatlačila. Ta zatlačila a pan ministr řekl, že na to sice nemá kompetenci, ale že pro ni to udělá. Ministr tedy zvedl telefon (což v tomto případě nesmí udělat) a zavolal přání své spolupracovnice „níž“. Konkrétně na Generální ředitelství vězeňské služby (říká se tomu v naší hantýrce – šlápnul tam někomu na krk). A odtamtud pak zavolali to přání zase níž – do věznice v Karviné. A tak se stalo, že řekli: Ale my už rok píšeme do Reflexu z rozhodnutí ředitele, že je sem nepustíme, protože nejsou „osoba blízká“, anebo že k tomu nejsou „bezpečnostní podmínky“! Tak je tam holt pusťte taky, no, ozvalo se zřejmě ve sluchátku. Kdyby se mi příběhem kolega na chodbě nepochlubil a já si po roce korespondence o zákonech a pravidlech nepsala s bývalým ředitelem vězení, nepsala bych teď, co píšu.

 

Klaus se svým zápasem proti démonu EU u veřejnosti boduje

Komentáře

 

Byla jsem tedy u Jiřího Kajínka — a tak nějak nemám pocit, že bych si to vybojovala v rámci pravidel. Před návštěvou jsem tedy požádala o pár minut nového ředitele věznice, řekla mu, že vím o historce se „šlapáním na krk“, a omluvila se mu.

 

Mimochodem, ten obávaný šéf věznice v Karviné vychází z celého řetězce jako jediný profesionál na svém místě.

 

Michal David kraluje TýTý, český národ patří do Albánie

Archív

A k vršku téhle mocenské pyramidy lze něco dodávat stěží. Mimochodem, taky se vám zdálo, že spravedlivějšího ministra spravedlnosti, alespoň co se Pospíšilova vystupování a prohlášení týče, jsme snad doteď neměli?

 

Ve čtvrtečním Reflexu si přečtěte rozhovor s doživotně odsouzeným Jiřím Kajínkem, jenž ve věznici Karviná „čeká na zázrak“.