Ježíš na prodej: Jan Šibík fotografuje velikonoční Jeruzalém
„První zastavení, hlaste se. Druhé. Třetí.“ Německý kněz právě v Kapli bičování v Jeruzalémě organizuje, kdo z jeho věřících ponese na ramenou dřevěný kříž. Kříž, který u vchodu půjčují Palestinci. Pak se vydají na křížovou cestu, po Via dolorosa, kudy před více než dvěma tisíci lety kráčel Ježíš Kristus vstříc ukřižování.
Poutníci se s křížem proplétají mezi ženami v šátcích, míjejí ortodoxní židy v širokých kloboucích, zahleděné do země; zrovna na tuhle část historie mají totiž jiný názor. Leje jako z konve, schováme se tedy – na čtvrtém zastavení – ve stánku s kebabem, který o velkopátečním postu nabízí i speciální bezmasou pizzu za super cenu 50 šekelů. „Zdá se vám to drahé? Dnes tu mám sto lidí, kteří si ji ještě rádi koupí.“ Arabští prodavači, kteří jindy sleví i o polovinu, o Velikonocích na smlouvání a pronásledování potenciálních zákazníků kašlou. Ostatně velikonoční ceny tržně nasadil i židovský majitel hotýlku. Zpívající davy zatím dostávají pořádnou sprchu z nebe. A obchodníčci, co dosud nabízeli růženec svítící ve tmě, dlouhý tak, že pověsit si ho na krk, cinkal by křížek o chodník, pohotově bůhví odkud vyhrabou deštníky.
K Božímu hrobu se pak hrne dav, který jako v Babylónu mluví všemi jazyky. Ženy z Jekatěrinburgu i z Káhiry proplétají ruce mezi zátarasy a kamenné desky, na níž mělo ležet Kristovo tělo, se dotýkají šátky. To afričtí poutníci tam rovnou strkají bundy i batohy, a jeden, co se nedostal tak blízko, na deštník pověsí kšiltovku a snaží se prostrčit ji k desce skrz zbožné ženy. Rumunky se zatím snaží své šátky namočit v oleji zavěšeném v bazilice Božího hrobu, co s tím budou doma dělat, bůh suď.
Jen na schodu stranou sedí etiopská řeholnice a mračí se. „Běžte s těmi fotoaparáty někam. Tohle je svaté místo!“ cedí mezi zuby.
Polský poutník z Olsztyna se mě snaží přesvědčit, že v době Kristově se taky davy až hystericky tlačily uličkami Jeruzaléma. Já ale raději utíkám pryč. „Kup si kříž, sestro,“ volá na mě trhovec, který zároveň prodává i šátky „palestiny“. „Je z olivového dřeva, za pět set dolarů…“ Jak to říkal? „Sestro?“
V Jeruzalémě všichni, jeden přes druhého, ostentativně demonstrují své vyznání. Zdá se však, že velikonoční obchod z nich ale přece jen pro tuto chvíli dělá bratry a sestry.
