Breivik

Breivik Zdroj: Profimedia.cz

Proč je důležité vykašlat se na dabing

sod

Je pozdní odpoledne a norští kluci v ostrovním městě Tromsø jezdí na skateboardu. „Já chci zabít Breivika,“ křičí jeden anglicky, jakmile zpozoruje, že norsky nerozumím.

Druhý skejťák svraští obočí a začne ho poučovat: „Kdybys ho zabil, tvoji rodiče by trpěli a ty bys skončil ve vězení a tam by tě trápilo svědomí,“ odpovídá mu anglicky. A pak se otočí na mě a říká: „Anders Behring Breivik je… ale to víš, kdo on je. Vsadím se, že se o něm psalo i u vás. Tohle přesně chtěl, aby byl za hvězdu, aby ho každý znal, je dobře, že jeho soud byl neveřejný. Jedno mě je ale vážně líto, norská policie tyhle extrémisty nechává na pokoji, ale nás skejťáky někdo v jednom kuse odevšad vyhazuje. Nemáme si kde hrát.

 

Je tu jeden soused a ten na nás strašně křičí, ale my ho ignorujeme, bude to asi nějaký podivín. Ale někteří kluci si na protest, že nemáme kde jezdit, už zlomilo skateboardy… no dobrá, někteří asi chtěli, aby jim rodiče koupili nové, ale někteří to opravdu udělali na protest. Napsal bych premiérovi Jensovi Stoltenbergovi, ale nemyslím si, že by se tím zabýval. Jsme děti a náš hlas nikdo neposlouchá…“ hrne ze sebe kluk, co se představil jako Sigurd perfektní angličtinou. Občas při tom používá idiomy, které mám někde zasuté, ale se kterými jsem už dlouho dlouho nevyšla na světlo boží a jeho parádní gramatika sviští vzduchem s ležérní samozřejmostí.

 

 

„Poslyš, kde jsi se tak naučil anglicky a kolik ti vlastně je?“ zeptám se ho a Sigurd zase spustí: „Koukám se doma Simpsonovy, nejdřív jsem si tam dával norské titulky, ale teď už jedu bez nich. Je mi deset“. Cože?!? Zastydím se na chvíli za naše tupé lpění na dabingu a hlavou mi přitom proběhne scéna, kdy bratranci, vysokoškolákovi, nabízím, ať se se mnou podívá na film v angličtině, odpálkuje mě, že se zrovna nechce namáhat.

 

Pak desetiletému norskému chytrolínovi, konverzačně, položím ještě jeden dotaz: „Co tu děláte, 400 kilometrů za polárním kruhem v zimě, když je tma?“ Nevím, co jsem čekala, že snad zalezou do nory, že celou zimu prospí? „Jezdíme na snowboard, musíme ale letadlem,“ líčí a já si před odletem do Prahy pro sebe říkám, už se fakt vrať do hrobu.