Proč je důležité vykašlat se na dabing
Je pozdní odpoledne a norští kluci v ostrovním městě Tromsø jezdí na skateboardu. „Já chci zabít Breivika,“ křičí jeden anglicky, jakmile zpozoruje, že norsky nerozumím.
Druhý skejťák svraští obočí a začne ho poučovat: „Kdybys ho zabil, tvoji rodiče by trpěli a ty bys skončil ve vězení a tam by tě trápilo svědomí,“ odpovídá mu anglicky. A pak se otočí na mě a říká: „Anders Behring Breivik je… ale to víš, kdo on je. Vsadím se, že se o něm psalo i u vás. Tohle přesně chtěl, aby byl za hvězdu, aby ho každý znal, je dobře, že jeho soud byl neveřejný. Jedno mě je ale vážně líto, norská policie tyhle extrémisty nechává na pokoji, ale nás skejťáky někdo v jednom kuse odevšad vyhazuje. Nemáme si kde hrát.
„Poslyš, kde jsi se tak naučil anglicky a kolik ti vlastně je?“ zeptám se ho a Sigurd zase spustí: „Koukám se doma Simpsonovy, nejdřív jsem si tam dával norské titulky, ale teď už jedu bez nich. Je mi deset“. Cože?!? Zastydím se na chvíli za naše tupé lpění na dabingu a hlavou mi přitom proběhne scéna, kdy bratranci, vysokoškolákovi, nabízím, ať se se mnou podívá na film v angličtině, odpálkuje mě, že se zrovna nechce namáhat.
