Bývalý premiér Jiří Paroubek plánuje comeback. Má šanci znovu uspět v celostátní politice?

POLITIKOVA CESTA DO HROBU

Frustrovaný Jiří Paroubek prý chystá další politickou invazi, tentokrát na troskách ČSNS 2005. Myslím, že už teď víme dvě věci: nebude to hezké ani vítězné.

Nejdřív definujme vítězství. U nových či staronových politických projektů jsme si zvykli dělit potupu od triumfu pětiprocentní hranicí vstupu do Parlamentu, což je divná matematika: 4,9 procenta znamená porážku, zatímco 5,1 výhru? Dvěma desetinami procenta, tedy zhruba hospodou voličů, definujeme úspěšnost strany? Pak s 0,2 procenta uspěli i Moravané, o nichž kdy slyšeli jen pravověrní Moravané.

Volební úspěch chorobně ambiciózního expremiéra musíme nahlížet výsledkem VV či TOP 09, tedy aspoň deseti procenty; cokoli pod tím je okopávání kotníků ve stylu Jany Bobošíkové či Miloše Zemana, jenž se za loňské volební fiasko dodnes nenávidí. A na to Paroubek nemá, přestože může na Ústecku uspět v krajských či senátních volbách.

Za prvé svou budoucnost staví na minulosti strany, jejíž volební výsledky většinou začínají nulou. To je jako stavět Versailles na základech zemljanky. Za druhé je politikem, který byl vždy méně populární než jeho strana; Paroubek, jehož málokdo nazve magnetem sympatií, sice vytáhl ČSSD z grossovského marasmu, nikdy s ní ale nedokázal vyhrát parlamentní volby. Nebo aspoň ne tak, aby i on měl odvahu to za vítězství označit. Po svém prvním vítězství v roce 2010 radši hned padl.

A co hůř: loňské volby propíchly jako bublinu celý Paroubkův podfuk – tupý populismus. Voliči pochopili, že je uplácí penězi, které nemá, a radši nakupují zlato. Jedině že by Petr Benda, jeho pravá severočeská ruka, otevřel v Teplicích zlatnictví a začal lidem za volební hlas rozdávat zlaté cihly. Na to ale nemá dost peněz ani bývalý vekslák. Navíc Paroubek kromě populismu selhal i v druhé věci, v níž měl být nemenší mistr: v následování voličských nálad. V roce 2010 evidentně následoval nálady někoho jiného.

Ano, volby často vpustí do Parlamentu novou stranu. Ty poslední dokonce dvě a obě s nebývalou razancí, s jakou zřejmě ty příští jednu z nich zase vypustí ven! Jenže historie se neopakuje. Jako každý cirkusový klaun měl i Paroubek svůj velký moment: pogrossovskou ČSSD. Hloupější lidi tehdy oslnil, chytřejší vyděsil. Teď už má jen na to druhé.

PETR HOLEC, REDAKTOR REFLEXU

PAROUBKOVA HODINA JEŠTĚ PŘIJDE

Loni jsem napsal, že vyjde najevo nedemokratická podstata Věcí veřejných, a až se tak stane, dojde k postupné rehabilitaci Jiřího Paroubka.

Nečekal jsem, že ani ne po půl roce od vzniku Nečasovy vlády se vedle VV odhalí i jiné podvody vzešlé z voleb, jež byly o všem jiném než o programu, vizích a kvalitách jednotlivých politiků.

Symbolem údajné nedemokratičnosti Jiřího Paroubka je Czech- Tek. Zásah policie byl oprávněně nařízen okresním ředitelem, protože bylo narušeno zásadním způsobem vlastnické právo, ale v jeho průběhu došlo k excesům jednotlivců, které Jiří Paroubek odsoudil. Pokud má být tohle symbolem nedemokratičnosti, pak musí být Alexandr Vondra považován za stalinistu, neboť jemu přímo podřízená Vojenská policie přepadla po zuby ozbrojená veřejnoprávní televizi.

Nečasova vláda je především v oblasti korupce pokračováním vlády Mirka Topolánka: kauza ProMoPro či korupční praktiky okolo zbrojních zakázek ukázaly, že v tomto případě ruka ruku myje a k žádné změně nedošlo. Odchod Jiřího Paroubka z čela ČSSD navíc nejvíce posílil politickou mafi i uvnitř této strany. Kdokoliv Paroubkovi vyčítá Petra Bendu, musí se vyrovnat s tím, že moc po jeho odchodu uchvátili v Ústeckém kraji lidé jako Roman Houska, člověk s pověstí mafiána, partner hejtmanky Vaňhové, nad nímž drží ochrannou ruku místopředsedkyně strany Marie Benešová, odmítající návrhy na boj s černými dušemi v ústecké ČSSD.

Těmto lidem, již používají volební sliby jen jako vábničku na voliče, aby posléze prováděli naprosto cynickou, bezzásadovou politiku poplatnou jejich kapsám, vždy vyhovovala ČSSD bez silného lídra. A tím není ani Bohuslav Sobotka, ani Michal Hašek. Strana navíc pod jejich vedením opouští levicovou politiku a směřuje do politického středu, přičemž ponechává pevné voličské jádro ČSSD napospas komunistům. Zatím tyto vnitřní děje a posuny zakrývá permanentní krize vlády, avšak trvalý nárůst komunistů je prvním signálem. Nečasova vláda, která dělá přesně to, před čím Jiří Paroubek varoval, rozpad ČSSD jako levicové strany, a především její privatizace oranžovými kmotry zevnitř, to jsou všechno předpoklady pro úspěšný projekt autentické levicové strany s důrazem na program a jeho dodržování.

PETR DIMUN, AUTOR BYL ŠÉFEM MARKETINGU ČSSD