Aktivisté okupují Wall Street. Do USA zasáhla vlna levicových demonstrací z Evropy
To, co se děje v New Yorku, musí příjemně znít komunistům, protože se konečně někdo rozhodl zaútočit na světové centrum kapitalismu – finanční instituce na newyorském Wall Streetu.
V létě se aktivisté z kanadského časopisu Adbusters, jenž dlouhodobě kritizuje konzumní kapitalismus, rozhodli vydat výzvu k „okupaci“ Wall Streetu (Occupy Wall Street!). Aktivisté měli na ulici, která je symbolem amerického kapitalismu, demonstrovat za požadavek, aby prezident Obama zřídil komisi pracující na oddělení „peněz a politiky“, což by mělo vést k nahrazení současné „firmokracie“ opravdovou „radikální“ demokracií.
Využít k tomu chtěli „taktiku Tahrír“, jež se inspirovala, jak název káhirského náměstí napovídá, v postupech demonstrantů letošního arabského jara, které otřáslo autoritativním režimem v Egyptě. Adbusters ve své výzvě nabádali k obsazení Wall Streetu 27. září, kdy mělo podle jejich plánu 20 tisíc demonstrantů zaplavit Dolní Manhattan, jak se jmenuje přilehlá new yorská čtvrť, vybudovat zde stanové městečko a „nenásilné“ barikády a zůstat na místě třeba měsíce, než bude jejich požadavek splněn.
BEZ VŮDCŮ
Organizátoři protestu se ovšem neinspirovali jen u účastníků arabského jara, ale také u španělských „rozhněvaných“, kteří zaplavili letos na jaře náměstí tamních měst. Podle jejich vzoru chtěli zažehnout hnutí, jež bude stát na nové struktuře. Nemělo už opakovat postup starého antiglobalizačního hnutí, které mělo své vůdce a ostatní za nimi „šli jako ve smečce“. Nové hnutí už nemá vůdce („alfa samce“) ani hierarchii, ale je jen volným shromážděním lidí, kteří se svolávají a komunikují prostřednictvím sociálních sítí a internetu.
V prvním momentě se zdálo, že hnutí zůstane bez úspěchu, protože 27. září se v Zuccoti Parku, jejž demonstranti překřtili na Liberty Plaza (náměstí Svobody), shromáždilo jen několik stovek aktivistů. Stejně média jejich akci nevěnovala přílišnou pozornost. K opaku jim pomohla až osvědčená „provokační“ taktika, kdy demonstranti začali blokovat dopravu a přivolali na sebe zásah policie. Když jeden ze zasahujících policistů použil proti demonstrantce pepřový sprej a tvrdě ji povalil na zem, objevilo se to v nahrávce, která začala kolovat po internetu a přitáhla k okupaci Wall Streetu novou pozornost.
Dav „okupantů“ se rozrostl a o minulém víkendu se vydal formou pochodu na Brooklynský most, aby symbolicky vyzval další části New Yorku k protestům. Pochod blokoval dopravu, a proto opět přišel zásah policie, jež zatkla 700 aktivistů, kteří nechtěli od blokády mostu ustoupit.
V tento okamžik přerostlo hnutí lokální charakter a stalo se celoamerickou záležitostí. Stovky lidí na Manhattanu se změnily v tisíce a podpůrné demonstrace se začaly organizovat v desítkách dalších amerických měst. Do stanového městečka zavítaly celebrity z kulturního světa. Nechyběla mezi nimi třeba levicová hollywoodská ikona Susan Sarandonová, několik známých rapperů a pochopitelně také autor protikapitalistických filmů Michael Moore. Jako naprostý kýč působilo, když demon stranty přišel podpořit jeden z králů světových finančních spekulací, George Soros.
Na shromáždění vedle základního požadavku zaznívají zejména hesla proti chamtivosti firem, kritika bank a sociální nerovnosti. Jedním z hitů je heslo o 99 procentech, které poukazuje na fakt, že jedno procento Američanů vlastní celou třetinu Ameriky.
V amerických médiích se nyní debatuje, zda se zrodila levicová obdoba hnutí Tea Party, jež vzniklo na počátku roku 2009 z naštvaných občanů, kterým došla trpělivost s „levicovými zákony“ Obamovy administrativy, a zejména s vysokým zdaněním, novým systémem zdravotního pojištění a dalším přesouváním pravomocí do Washingtonu. Hnutí pojmenované po historické události z boje za nezávislost USA, kdy proběhlo tzv. bostonské pití čaje (Boston Tea Party), se rychle rozšířilo po celé zemi a vrostlo jako její radikálnější část do Republikánské strany.
Demokraté a levice jen tiše záviděli, protože v jejich části politického spektra se podobné masové hnutí dlouho neobjevovalo, a to ani v situaci, kdy na zemi dopadá ekonomická krize. Jenže nyní se zdá, že jiskra z Kanady skutečně zažehla akci, která může „levicovou“ Tea Party vytvořit. Podobně jako při vzniku Tea Party se totiž do podpory „okupačního hnutí“ zapojily už i další instituce.
Zmínit lze zejména mocné americké odbory, které vyprovokovala výzva jejich členů z newyorské autobusové dopravy. Ti se začali bouřit, když policie zrekvírovala jejich autobusy a řidiče-odboráře donutila odvážet v autobusech demonstranty zadržené při pochodu přes Brooklynský most.
Pravici se samozřejmě srovnání Tea Party a Occupy Wall Street moc nelíbí. Poukazují hlavně na to, že Tea Party nikdy neblokovala dopravu, nestanovala na veřejných prostranstvích a její akce neznečišťovaly okolí. Přesto se nelze vyvarovat myšlence, že obě hnutí mají řadu podobných prvků. Naopak otevřenou otázkou zůstává, zda „okupační hnutí“ dosáhne stejné institucionalizace jako tea party v politickém systému.
Tea Party má už například své kluby v obou komorách amerického parlamentu, ovládá velkou část Republikánské strany a je klíčovým hybatelem republikánských primárek, v nichž už „odstranila“ řadu zasloužilých politiků. Okupační hnutí se v tomto ohledu jeví na začátku cesty a zatím ani není jasné, zda chce a dokáže směřovat stejným směrem. Lze ale očekávat, že různé zájmové skupiny se pokusí hnutí tímto směrem pohnout. Americká politika by pak dostala novou brizanci, kdy by se střetávala „opravdová pravice“, ztělesněná Tea Party, s „opravdovou levicí“, jež se nyní rodí na newyorských ulicích.
SVĚTOVÁ VLNA HNĚVU
Nové hnutí ale nemá paralelu jen v USA. Je totiž dalším dílem série protestů, která se letos odehrává takřka po celém světě. Nyní vlna dorazila i do zámoří. Vše začalo již zmíněným arabským jarem, kdy nenásilné pouliční protesty, svolávané s použitím sociálních sítí, vedly ke svržení autokratů v Tunisku a Egyptě a začaly lomcovat režimy v Jemenu, Sýrii a Libyi.
Důvody protestů v arabském světě se ale trochu lišily od následujících případů, protože jejich prvotním cílem bylo svržení autoritativních režimů, přestože ekonomické pohnutky a vliv krize na ekonomiky arabských států hrály také podstatnou roli v nastartování protestů.
Káhirské náměstí Tahrír se stalo inspirací pro následující protesty v Evropě. Ty se nejvíce projevily ve Španělsku, kde si tzv. indignados – rozhněvaní – postavili na madridském náměstí Puerta del Sol (Sluneční brána) stanové městečko a demonstrovali proti bankám a politickým stranám, jež vinili z vysoké nezaměstnanosti a způsobení ekonomické krize. Podobné protesty se navíc rozhořely v dalších krizí nejvíce zasažených a zadlužených státech jižní Evropy – stávky a nepokoje v Řecku a protesty „ztracené generace“ v Portugalsku.
Jihoevropská forma protestů se v zásadní věci lišila od arabského jara, protože mladí lidé na jihoevropských náměstích nebojovali za klasickou demokracii, ale za nový systém, který by odstranil jejich ekonomické starosti. Často mluvili o nové, lepší demokracii. Zdejším protestům se nepodařilo ukotvit do reálné politiky, což vidíme třeba v probíhající španělské volební kampani, kdy nekandiduje žádná strana vzniklá z tohoto lidového hnutí.
V létě přišel „neklid“ také do Izraele. Země geograficky leží v Asii, ale politicky je velmi specifická a má mnoho společného se západní civilizací. Rozbuškou protestů se v Izraeli stal nedostatek bytů a jejich stoupající ceny, což se dotýká zejména mladých lidí. I tady vše začalo podle známého scénáře. Několik aktivistů rozestavilo stany v parku uprostřed Tel Avivu – paradoxně na ulici pojmenované po bankéři Rothschildovi – a po pár dnech již v celé zemi pochodovalo přes 400 tisíc protestujících.
Pravicový premiér Benjamin Netanjahu se ocitl pod takovým tlakem, že dokonce jako známý jestřáb ve vztazích s Araby připustil, aby jím speciálně zřízená komise navrhla výrazné škrty v rozpočtu na obranu a takto ušetřené prostředky chtěla použít v sociální oblasti a podpoře bydlení. Proti návrhu se ale vzbouřili ministři jeho vlastní strany i koaličních partnerů a Netanjahu může být brzo další hlavou vlády, kterou v důsledku „vlna hněvu“ smete.
Zatím posledním zastavením světové vlny protestů, jež souvisí s dopadem ekonomické krize a tím, že politika byla dlouho postavena na permanentním ekonomickém růstu, se staly Spojené státy. Může to být překvapivé, protože Amerika bývá často tím, kdo světové trendy naopak udává. Nyní tomu tak není, ale zase na druhou stranu určitě platí, že pokud se „rozhněvaní“ uchytí v americké politice, může to mít následně celosvětový dopad.
Navíc, kdyby se „okupační hnutí“ stalo skutečným protipólem Tea Party, povedlo by se mu to, v čem neuspěli jeho evropští předchůdci – propojit se do reálné politiky.
