Od koho se malí chlapci učí?

„HELE, MŮJ ŽIVOT BYL do nějakých patnácti plný ženských, já si nemyslím, že ženská je něco, co mi chybí,“ tvrdí chlapík, který proti mně sedí v kavárně na Malé Straně a tváří se celkem spokojeně. Martinovi je pětatřicet let. Bydlí sám a nehodlá na tom nic měnit. Z dlouhodobých vztahů má hrůzu, o dětech přemýšlí spíše v teoretické rovině. Jeho příběh se neliší od příběhu jiných mužů, a to dokonce ani tím, jak o celé věci mluví. „Táta si s mámou moc nerozuměl, ale když jsem se narodil, snažil se nějakou dobu fungovat. Jenže když mi bylo asi šest, už to nevydržel a odešel. Pak to nějak celé přestalo fungovat.“

Martin pojmenovává jednu ze základních pastí, jež čekají na moderního muže v době rozpadu rodiny a nástupu nových nároků ze strany žen.

Steve Biddulph, v našem seriálu již jednou zmíněný australský psycholog a expert na „mužské otázky“, rozděluje mužské dospívání ve své knize Výchova kluků na tři základní etapy: dobu do šesti let, dobu od šesti do třinácti a následně dobu od čtrnácti do dospělosti. Všechny tři jsou přitom stejně důležité a ve všech má dospívající chlapec své specifické potřeby.

TŘI FÁZE MUŽE

Do šesti let „patří“ chlapci primárně matce, i když přínos otce je také důležitý. Nicméně dítě v téhle době získává primárně obecné pocity o světě – rodiče je seznamují s obecným rámcem světa a měli by mu dát najevo, že svět je příjemné a láskyplné místo k životu.

Následuje fáze prostřední. Od šesti do třinácti let je otec pro dospívajícího muže klíčovou postavou. V tomhle věku je jeho osoba pro většinu mladých mužů zásadní, obracejí se k němu s otázkami a chtějí skrze něj objevovat svět. Je to právě otec, od koho získává mladý chlapec sebedůvěru pro to, být mužem, protože se v tomhle věku učí, jak se jím stát. Matka je stále nablízku, ale otec teď ukazuje a chlapec dychtivě pozoruje. Tady se rozvíjejí chlapcovy schopnosti a dovednosti, zároveň i hravost. V téhle fázi se kluci často srovnávají se svou mužskostí jako takovou.

Ve věku od čtrnácti let dál se pak dospívající chlapec má obracet o radu k dalším mužům ve své blízkosti. Dospívající chlapci dřív například „chodili k mistrovi do učení“. Pokud toužíte po ještě romantičtějším případu z minulosti, k dispozici je bezpočet zasvěcovacích rituálů z nejrůznějších kultur. Stačí si vybrat.

Lidé jako Steve Biddulph se nestali celosvětově známými a populárními, protože říkají komplikované věci, je tedy na první pohled naprosto jasné, kde je Martinův problém.

SAMÉ ŽENY

Jistě, pokud se bavíme o historii, je zjevné, že v celých historických epochách vychovávaly matky chlapce samy z různých důvodů (války, práce apod.) během všech pro ně podstatných období. A přesto jsme to dotáhli od pazourku až k atomové pumě, takže situace možná zdaleka není tak černá, jak ji Biddulph a další psychologové malují. A už vůbec není pravda, že by svobodné nebo samostatně žijící ženy/matky nedokázaly úspěšně vychovat normální zdravé a veselé kluky, kteří si do života nenesou nějakou skrytou emocionální nebo sociální poruchu. Většinou však dokázaly vždycky najít někoho, kdo otcovskou autoritu především v prostředním, krizovém období dospívání chlapců zastal.

Problém je, že mužů na výchovu se prostě nedostává. A teď nemyslíme v okamžiku, kdy si hlava rodiny usmyslí, že už je toho na ni moc. Problém totiž v tuhle chvíli výrazně zhoršuje feminizace školství. Což zdaleka není jen problém České republiky. Podle výzkumu, jejž nedávno publikoval Ústav pro informace ve vzdělávání, je trend jasný nejen v Česku, ale v celé Evropě. Čím mladší děti, tím více žen je učí. Trend je navíc v celé Evropské unii stejný. Pokud jste malý chlapec ve Slovinsku a chodíte na první stupeň základní školy, máte ohromující devadesátiosmiprocentní šanci, že vás bude učit žena. V Česku je to podle zmíněného Ústavu pro informace ve vzdělávání devadesát pět procent, což je také impozantní číslo. (Podle ministerstva školství je ale podíl učitelů na základních školách necelých čtrnáct procent, což zní jen o trochu lépe.) Učitelské povolání na prvním stupni je pro muže přitažlivé vedle Turecka (jen čtyřicet osm procent žen!) pouze v Řecku (šedesát pět procent žen). To se však možná právě teď s masívními škrty řecké vlády ve školství také změní. Na základní školu přitom chodí chlapci přesně v tom věku, kdy pro ně mužské vzory začínají být (alespoň podle Biddulphova rozdělení) důležité.

Později se možná chlapec setká s muži ve školství častěji – na středních školách učí v Česku sedmdesát osm procent žen a na školách vysokých padesát devět. Což ale stále není ideální stav. Nikdo přitom tenhle problém neřeší. Abychom byli přesní, ocitujme zprávu výše uvedeného ústavu: „V roce 2009 byla pod záštitou ministra školství, mládeže a tělovýchovy uspořádána konference, na níž byly představeny praktické zkušenosti s podporováním mužů ve školách v zahraničí. Na základě této konference se nyní vytváří strategie.“ V překladu z byrokratičtiny do jazyka normálních lidí to znamená, že se s problémem vůbec nic neděje. Ani jinak se nezdá, že by se něco dělo – ministr školství Dobeš se momentálně realizuje především ve vymýcení sexuální výchovy a národovectví. Nicméně, co si budeme povídat – i národovci by si měli uvědomit, že v době Zapadlých vlastenců, k níž se ministr podle všeho rád upíná, bylo školství vysloveně mužskou doménou. Teprve později se nějak prohodily pojmy „učení“ a „výchova“, přičemž se mělo za to, že to druhé může nahradit to první. A tedy to mohou vykonávat i ženy.

HLEDÁ SE DOBRÝ MUŽ

Celý problém vysoké feminizace školství často a rády interpretují nejrůznější feministické a genderové skupiny jako důkaz toho, že feminismus a generová studia mají smysl. Není účelem tohoto článku zmíněná tvrzení hodnotit, faktem ale je, že nedostatek mužských vzorů se nedá svádět jen na rodinu a jeho důsledky jsou rozhodně dalekosáhlé. Potíže s nedostatkem mužů jsou však jen půlkou problému. Každý muž, který se někdy pohádal se svým otcem během dospívání, ví, že nestačí dospívajícím chlapcům předhodit jen nějakého chlapa, čistě proto, aby byly naplněny odpovídající kvóty. Konfl iktní učitel bude fungovat jako mužský vzor stejně nebo hůř než slabá učitelka.

Co tedy muže čeká? V případě absentujícího otce a feminizovaného školství prostě nebude mít po dle psychologů odpovídající mužské vzory. „Chlapci bez silných mužských vzorů se v dospívání často uchylují o radu ke stejně nezkušeným vrstevníkům. Zasvěcení do mužského světa tak fakticky nikdy neproběhne,“ tvrdí Biddulph

. Jinými slovy – po světě pobíhá ohromné množství pětatřicetiletých nedospělých mužů.

OD Č. 41 JSME NABÍDLI

Kdo je dnes muž a jaký má být?

Syndrom zavrženého rodiče

V TOMTO ČÍSLE:

Od koho se chlapci učí?

PŘIPRAVUJEME: Otec podle statistiky Muž a žena – dva jiné světy