CAUSA: Před deseti lety zemřel George Harrison, kytarista nejlepší kapely všch dob
Jeho život byl plný protikladů a extrémů. Snažil se ho zasvětit meditaci a zároveň být rockovou hvězdou. Náboženská pohroužení střídal s drogovými extempore. Zpíval o lásce, ale podváděl svou ženu. Prorazil ve flmovém byznysu, který nesnášel. Bojoval proti materialismu … a patří mezi nejlépe vydělávající mrtvé celebrity na světě.
Když se pořádaly ankety o nejpopulárnějšího člena Beatles, George pravidelně končil poslední. Paul byl uhlazený miláček a hudební génius, John byl prostořeký rebel a další génius, z Ringa roztomilý maskot a vtipálek. George byl pro většinu lidí prostě „tichý Beatle“.
A když už promluvil, měli ho za divného Beatla. Mohla za to jeho láska k indickému „mysticismu” a koketování s hnutím Hare Krišna. Z jeho názorů byli lidé často nejistí. Když se bavil s Tomem Pettym krátce po smrti společného kamaráda Roye Orbisona, vyděsil ho poznámkou: „Copak nejsi rád, že zemřel on, a ne ty?“ Ne, nebyla to obhroublost. Smrt pro něj prostě neznamenala moc velkou překážku, a tak si z ní mohl dělat legraci. Potom dodal: „Neboj, Roy je teď v pohodě. Je všude tady, jen poslouchej.“ Což z něj v očích veřejnosti neudělalo o nic míň divného člověka.
JAK PŘEŽÍT BEATLES
Ani se mu nemůžeme divit, že z něj vyrostl takový svéráz. Ono být Beatle nebylo úplně normální zaměstnání. Chvíli je to zábavné, ale brzo si připadáte jako ve vězení, protože fanoušci jsou všude a samou láskou by vás nejraději roztrhali na kousíčky.
Harrison (narozen 25. února 1943 v Liverpoolu), postupně stále víc pociťoval touhu se odstřihnout a najít nový smysl života. Manželství s modelkou Pattie Boydovou (vzali se v roce 1966, manželství se rozpadlo o osm let později, formálně však byli svoji až do roku 1977) mu sice dalo novou spřízněnou duši, ale na záchranu by nestačilo. V té době de facto žil v manželství se třemi Brouky. Kdepak, za téhle situace se nabízejí jenom dvě možnosti: utéct k drogám nebo k víře.
George zvládl obojí.
Začalo to trávou, již mu jako první nabídl Bob Dylan. Jejich zubař se o něco později s nějakým ptaním nezdržoval a na jednom večírku dal Georgeovi, Johnovi a jejich manželkám tajně do kávy LSD. Svůj trip si docela užil. „Byl to nejlepší pocit v mém životě. Najednou jsem cítil lásku. Ale ne k někomu konkrétnímu, prostě ke všemu. Všechno bylo bezvadné.“
Kolem sebe ale viděl i nevýhody drog a hledal lepší nástroj. „LSD vám pomůže dostat se z bodu A do bodu B. A když se dostanete do bodu B, zjistíte, že existuje ještě C.“ Ten bod C mu ukázal hinduistický guru Mahariši, který zrovna přednášel ve Walesu. Na George Mahariši velmi zapůsobil a zhurta se pouštěl do mnohahodinových meditačních maratónů. Když během pobytu u Maharišiho dorazila zpráva, že zemřel manažer Beatles Brian Epstein (to bylo v roce 1967), všichni měli samozřejmě pocit, že není náhoda, že je to potkalo zrovna teď a tady.
NECHTĚNÝ TALENT
Těžko říct, zda za to mohly drogy, prozření, zkušenosti, nebo nějaká nákaza od Paula McCartneyho s Johnem Lennonem, ale v té době také George začal víc skládat vlastní hudbu. A to byl problém.
V kapele Beatles totiž původně vplul do pozice v pohodlném závětří. Jinak to ani nešlo. V roce 1958, když Harrisonovi táhlo na patnáct let, mu Paul prvně zařídil audienci u tehdejšího kápa Lennona. George byl o dva a půl roku mladší. Tím, že by se John setkával s takovým cucákem, riskoval všeobecné ztrapnění. Pro Harrisona bylo lepší na sebe moc neupozorňovat a držet se v pozadí.
Z Lennona a McCartneyho se za pár let stala úspěšná skladatelská dvojice, takže George necítil tlak, ať přiloží ruku k dílu. Podobné ambice ani neměl. Dost energie mu zabralo sledování toho fofru, jenž kolem Beatles nastal.
Zatím spolehlivě plnil svou roli sólového kytaristy, který sem tam přijde s dobrou vyhrávkou. Tak jako v případě písně And I Love Her (1964), jež by byla bez jeho úvodního kytarového riff u poloviční. „Když se nad tím zamyslíte, tak právě ten riff je srdcem písně,“ pochválil ho nedávno Paul v novém vzpomínkovém dokumentu režiséra Martina Scorseseho.
Tehdy ale tolik hezkých slov neměl, obzvlášť když se George pustil do skládání ve větším. Na dalšího autora Beatles prostě nebyli připraveni. John s Paulem mu nedávali moc prostoru a upřednostňovali svoje, často o dost horší písně. Kromě zbytnělého ega to mělo i své finanční důvody. Zisky z tantiém byly o řád jinde než třeba zisky za koncerty. George to přirozeně štvalo, a navíc se mu zajídalo, jak mu Paul neustále diktoval, co má hrát. Když se Beatles v roce 1970 definitivně rozpadli, spadl mu kámen ze srdce.
CHARITA PRO TRPĚLIVÉ
Na konec Beatles byl připraven ze všech nejlépe. Měl zásobu dobrých písní a chuť všem ukázat svůj talent. Což se povedlo: jeho první sólové album All Things Must Pass (1970) si pořídily hned tři milióny lidí.
Nejznámější skladba My Sweet Lord mu ovšem nadělala potíže. Podezřele se podobala písni He’s So Fine od The Chiffons. Myslel si to i soudce, který George odsoudil za nevědomé plagiátorství. „Od té doby jsme doma raději neposlouchali rádio,“ vzpomínala manželka Pattie. Ve stejném roce, v němž vyšel Harrisonův debut, zasáhl Bangladéš silný cyklón, který připravil o život půl miliónu lidí. Georgeův přítel Ravi Šankar ex-Beatla poprosil o pomoc a společně se rozhodli uspořádat charitativní koncert. Dnes to zní jako triviální věc, ale tehdy to byl první takový počin – předchůdce všech možných Live Aid.
„Kolik myslíte, že vyděláte?“ zeptal se novinář na tiskové konferenci. George se pro odpověď (čtvrt miliónu dolarů za koncert a další milióny z prodeje nahrávek) otočil ke svému manažerovi a také hlavnímu průšvihu celé akce, Alle nu Kleinovi. Zpěvák Ray Davies z The Kinks ho popsal jako „typického filmového padoucha“, což bylo velmi mírné označení. Klein byl bezskrupulózní hudební manažer křížený s mafiánem, jenž dokázal oškubat všechny okolo. Bylo jasné, že nějaký Bangladéš je mu srdečně ukradený.
Názory na to, co se přesně stalo, se různí. Podle některých se část peněz „ztratila“ a mohl za to Klein. Ten hlavní problém ale spočíval v tom, že peníze zabavil daňový úřad (nikdo totiž nenahlásil akci jako charitativní) a neuvěřitelných jedenáct let zůstaly v sejfu. Tomuto zdržení prý také pomohl Klein tím, jak vydíral vydavatelskou firmu. Dohadování o desce spojil s licitováním o smlouvy svých dalších svěřenců. Pokud by vydavatelé nesouhlasili, hned by byli za nechutné kapitalisty, kteří nechtějí podpořit dobrou věc.
Bangladéš se dočkal jedenácti miliónů dolarů až v osmdesátých letech a po akci zbyla silná pachuť. Concert for Bangladesh tak založil nejen tradici dobročinných akcí, ale zároveň i podhoubí pro populární názor, že všechny tyto charity jsou jeden velký podvod.
SVĚTEC S LIMITY
Když se Bangladéš dočkal své pomoci, George už žil jiný život. Dal vale muzice a měl novou manželku.
Vztah s Pattie se začal rozpadat v době, kdy George objevil hinduismus. Vlastně ji vyškrtl ze svého života. Buď byl v rauši díky meditaci, nebo díky kokainu. „George šel vždycky do extrému, ať už jde o šňupání kokainu, nebo o meditování,“ vzpomínal na něj spoluhráč Klaus Voormann.
Pattie to viděla podobně: „Buď kokain bral každý den, nebo se ho nedotkl celé měsíce. Potom byl spirituální a čistý a dlouhé hodiny meditoval. Nebyla zkrátka šance na normální stav. Potom, jako by se potěšení ze smyslnosti nedalo odolat, přestal meditovat, šňupal kokain, bavil se, fl irtoval a účastnil se večírků. Ačkoli to působilo přátelštěji, ani tohle nebylo normální.“
Zbožnost navíc neznamenala věrnost, ba naopak. „George se v Indii zbláznil do krále Krišny, který se vždy obklopoval mladými dívkami. Po návratu domů se mu chtěl podobat a stát se duchovní osobou s mnoha konkubínami. Tak to skutečně řekl,“ napsala ve své knize Pattie Boydová.
S Georgem to musela být tou dobou opravdu velká otrava, když si vezmeme, že ho opustila kvůli Eriku Claptonovi, jenž se potýkal mezi závislostí na heroinu a alkoholu. Celé to bylo pikantní obzvlášť proto, že George a Eric byli blízcí přátelé. Nicméně žádný velký konflikt nenastal. Nejblíže k potyčce se ocitli, když Claptona na jedné party vyzval na kytarový souboj. To bylo samo zřejmě pošetilé, protože Clapton platí za technicky dokonalého kytaristu a George neměl šanci.
Rozvod pro něj znamenal spíš vysvobození stejně jako v případě Beatles. George se brzo nade vše povznesl a s Erikem se dál přátelil. Říkal mu švagře.
GEORGEŮV LÉTAJÍCÍ CIRKUS
Na konci sedmdesátých let to šlo s Georgeovou hudební kariérou z kopce. Nechyběly mu hezké písně, ale kvalita jeho desek byla nevyrovnaná. Navíc nejevil zájem o propagování svých alb, nechtěl koncertovat, hudební vkus veřejnosti se posunul jinam a lidi už trochu nudilo to jeho mudrování.
Harrison byl znechucen hudebním průmyslem a svou pozornost zaměřil na ten filmový. Neměl ho o nic víc v lásce, ale okolnosti ho k tomu donutily. Začalo to tím, když mu jeho kamarád Eric Idle z Monty Pythonů vyprávěl, jak jim EMI zařízla projekt Život Briana. George jakožto velký milovník Pythonů neváhal, zastavil dům a do filmu dal čtyři milióny dolarů ze svého. „To byl nejdražší lístek do kina v dějinách,“ vzpomínal Idle.
Jenže film nakonec spoustu peněz vydělal, a tak George ucítil mezeru na trhu a založil úspěšnou firmu Hand Made Films. Umožnil tak vznik několika pozoruhodných snímků, jako třeba Gilliamových Zlodějů času (1981) nebo ceněné komedie Withnail & já (1987).
Že hudební talent neztratil, ukázal koncem osmdesátých let. Vrátil se na vrcholky hitparád se svou předělávkou I Got My Mind Set On You a potom založil s kamarády Bobem Dylanem, Royem Orbisonem, Jeff em Lynnem a Tomem Pettym úspěšnou superskupinu Travelling Wilburys.
Žádný dlouhodobý comeback se však nekonal, Georgeovi se nechtělo. Čas věnoval meditacím a zahradničení na svém obskurním sídle Friar Park. Syn Dhani, jehož měl s druhou manželkou Olivií (vzal si ji v roce 1978), dlouho netušil, že jeho otec byl Beatle. Tipoval ho spíš na zahradního architekta. „Vůbec jsem neměl tušení, že má něco společného s hudbou. Jednoho dne mě děti ve škole celý den pronásledovaly a zpívaly mi Žlutou ponorku. Vůbec jsem nechápal proč,“ vzpomínal na to ve výpravné knize Living in the Material World, která nedávno vyšla spolu s výše zmíněným stejnojmenným Scorseseho filmem.
UMĚNÍ UMÍRAT
Koncem devadesátých let se Harrisonovi poprvé přihlásila rakovina, již si vypěstoval lety kouření. V roce 2001 se vrátila podruhé a už vyhrála. Smrt představovala Georgeovo vrcholné životní dílo. Už v roce 1970 vydal písničku Umění umírat (The Art of Dying), kde zpívá: „Nic z toho, co jsem v tomto životě zkoušel, / se ani zdaleka nevyrovná umění umírat.“
Vždycky zdůrazňoval, jak je důležité se na smrt přichystat.
Když zabili Lennona, George hodně štvalo, jak nepřipravený musel opustit své tělo. Harrison tento luxus „přípravy“ měl, ačkoli koncem roku 1999 se mu mohlo stát něco podobného co o devatenáct let předtím Lennonovi. Do jeho domu vnikl schizofrenní šílenec a chtěl George zabít. Ten stál nahoře na schodech a snažil se útočníka uklidnit zpěvem Hare Krišna. To nebyl úplně nejmoudřejší nápad, protože vetřelec došel k názoru, že se ho snaží uhranout černou magií. Za pomoci manželky se nakonec Harrison ubránil, byť skončil s několika bodnými ranami v nemocnici. Když ho zvedali dva jeho zaměstnanci, kteří pro něj začali pracovat před pár dny, ještě si zavtipkoval: „Tak jak se vám zatím práce líbí?“ V souvislosti s rakovinou se George na přelomu milénia odstěhoval do Švýcarska. Kousek měl špičkovou kliniku, ale podle Terryho Jonese to nebyl jediný motiv. Znamenalo to také únik za lepšími daňovými podmínkami. „Muž, jenž napsal píseň Taxman, se i v posledních dnech života zaměřuje na podvádění berňáku,“ vzpomínal se smíchem. „To je typickej George se svou noblesou, humorem a taky zvláštním druhem zloby a hořkosti.“
Nemoc nakonec získala navrch. Stále ho však nepřecházel humor. Když ho naposledy navštívil Ringo, posteskl si, že musí vyrazit do Bostonu kvůli operaci dcery. George, už trvale upoutaný na lůžko, se ho zeptal: „Nemám jet s tebou?“
Nakonec se vydal někam jinam. Stalo se před deseti lety, 29. listopadu 2001. „Když zemřel, místnost ozářilo světlo,“ tvrdila manželka Olivia. Tak to se asi trénink vyplatil.
