Původně chtěl spáchat sebevraždu, ale vynalezl bramborové hranolky...
Mnoho lidských vynálezů vděčí až neuvěřitelným náhodám. Dnes si světové řetězce rychlých občerstvení bez smažených bramborových hranolků ani nedovedeme představit. Tato pochutina se v originálu jmenuje „pommes de terre frites“ a vznikla původně ve Francii. Kdo však byl jejím vynálezcem?
Belgický novinář Jo Gérald prý nalezl jakýsi rodinný rukopis z roku 1781, kde je zmínka o tom, že první bramborové hranolky byly smaženy v belgickém Namuru v roce 1680. Jde o smyšlenou mystifikaci. Brambor jako potravina se objevuje v Evropě až kolem poloviny 18. století.
Jinak brambory jako takové mají své dlouhé historické dějiny. Poprvé se vyskytují v Peru před čtyřmi až pěti tisíci lety a jejich nať sloužila jihoamerickým Indiánům jako květina k okrase domorodých příbytků. Po dobytí jihoamerického kontinentu španělskou armádou v 16. století se dostala rostlina nejdříve na dvůr španělského krále, kde rovněž fungovala v úloze okrasné květiny. Kdo, kdy a kde poprvé ochutnal vařený brambor, zůstává tajemstvím.
Je ovšem všeobecně známo, že v Braniborsku se v roce 1740 vařily brambory ve vodě a krmila se s nimi prasata. Předsudek: pro člověka jsou prý kořeny (hlízy) oné rostliny jedovaté zrovna tak jako plody natě, a tím nepoživatelné. Teprve hlad a bída v době napoleonských válek (1803–1815) přinesly do oblasti gastronomie celou řadu nových objevů — včetně konzumace brambor. Marie-Antoine Carême (1784–1833) byl jedním ze slavných francouzských kuchařů a je mu připisován objev tzv. pommes de terre frites (smažené bramborové hranolky). Zdali k tomu došlo právem, či neprávem, již nelze přesně historicky zjistit.
Carême se narodil jako 16. dítě chudého kameníka ve východní části Paříže. Francouzský spisovatel Alexandre Dumas píše ve svém díle Dictionnaire de cuisine (Lexikon kuchařských umění), že Carême již ve stáří 11 roků vysedával se svým otcem v jakési putyce na periférii Paříže. Jednoho dne, poté, co spolu povečeřeli, následoval poněkud melodramatický rozchod: „Můj milý hochu, jdi do světa!
Existuje mnoho řemesel, kde se může člověk uplatnit. V této době, ve které žijeme, potká štěstí pouze toho, kdo má schopnosti se uplatnit. Ty je máš, milý hochu. Jdi do světa s tím, čím tě Bůh obdařil, a já jako otec ti žehnám.“ Dumas píše, že otec svému synovi požehnal a rozloučil se s ním, aby ho již nikdy nespatřil.
Chlapec po krátkém bloudění městem nastoupil do učení ve službách Monsieura Baillyho, majitele známé „Pâtisserie de Paris“ (Cukrárna Paříž). Tam se vyučil cukrářem. Jednoho krásného dne se naprosto nešťastně zamiloval do dcery majitele firmy a dilema se pokoušel vyřešit sebevraždou. Carême se rozhodl, že se otráví. Byl již pozdní podzim a žádné jedovaté rostliny v tomto ročním období nebyly k sehnání.
Nešťastník pomýšlel dokonce na plody bramborové natě, ale i ty byly již uvadlé. Ze zoufalství vyhrabal Carême bramborové hlízy v domnění, že jsou zrovna tak jedovaté jako plody okrasné rostliny. Aby mohl zkonzumovat velké množství tohoto domnělého „jedu“, nakrájel brambory na malé hranolky, jež naházel na pánvičku do rozpáleného oleje, usmažil je a osolil. V této úpravě byl zamýšlený „jed“ chutnější než syrová brambora. Poté, co do sebe nacpal asi čtvrt kila takto upravených brambor, si šel lehnout s myšlenkou, že se rána nedočká ...
Po několika hodinách se Carême probudil. K jeho největšímu překvapení nejen že nebyl nebožtíkem, nýbrž se cítil i příjemně nasycen a ve vynikající kondici. Takto spatřily světlo světa francouzské „pommes de terre frites“, alias smažené bramborové hranolky. Postupem času se stal Marie-Antoine Carême jedním z nejznámějších a nejslavnějších pařížských kuchařů.
