Vyplatí se nám půjčit 90 miliard korun Mezinárodnímu měnovému fondu?
Vyžaduje naše větší integrace do Evropské unie i výraznější finanční příspěvek nebo je půjčka MMF jenom nevratná dotace bankrotujícím zemím?
ANO: JSME NA PALUBĚ EUROZÓNY
Josef Kotrba|V Česku probíhá patrně nejvášnivější debata o naší účasti na evropské integraci od našeho přijetí do EU. Dochází k ní v okamžiku, kdy nás tato účast bude stát nejen vzdání části suverenity, ale kdy tato integrace vyžaduje výraznější finanční příspěvek.
Internetové debaty i některé rádobyseriózní příspěvky se omezují na argument „my jejich dluhy platit nebudeme“ versus „jsme na palubě“. Racionální postoj ovšem vyžaduje mnohem subtilnější analýzu.
První otázka, kterou si český politik či centrální bankéř musí odpovědět, je, zda nás záchrana eurozóny vůbec zajímá. Z čistě ekonomického hlediska je naše závislost na eurozóně enormní a jistý triumfalismus euroskeptiků není na místě. Nejen kolaps, ale i mírné problémy Německa se na Česku vždy projevují jako pod lupou. Oslabuje euro proti dolaru? Pak oslabí koruna ještě více. Propadá německý růst? Pak se těšme na propad i u nás. Na palubě eurozóny tedy jsme, i kdybychom nechtěli.
Druhou otázkou je, zda může mít současný objem prostředků, který má být deponován v MMF, vůbec nějaký efekt. Dvě stě miliard eur je ve srovnání s potřebami refinancování zemí eurozóny v příštím roce vcelku pakatel. Ale při koordinovaném postupu s Evropskou centrální bankou může mít zásadní úlohu při podpoře těch evropských zemí, jež prokážou schopnost napravit své finance samy.
Třetí otázkou je: Co nás naše případná účast bude stát? Deponování části našich devizových rezerv nás z hlediska kreditního rizika stojí velmi málo. MMF je prioritním věřitelem, který je schopen své pohledávky vymoci i tehdy, kdy bilaterální úvěry či státní dluhopisy spláceny nejsou. Skutečným nákladem je ušlý úrok a ztráta likvidity. I po obětování necelé desetiny našich devizových rezerv by však jejich výše pro potřeby měnové intervence byla více než adekvátní.
Jsem přesvědčen, že českým národním zájmem není tančit nad zdechlinou eurozóny (vzhledem k tomu, že bychom byli součástí této mršiny, by to ani nemohlo jít od srdce), ale konstruktivně přispět k nalezení způsobu jejího zachování. Nemyslím si, že takovým způsobem je splácení dluhu za ty země, jež své finance nejsou schopny či ochotny řešit. Středeční rozhodnutí vlády (pozn.: 14. 12.), které nepředpokládá zamítnutí naší účasti, ale naopak další jednání o podmínkách, mi proto přijde jako rozumné – ovšem doufám, že není jen eufemismem pro konečné zamítnutí.
JOSEF KOTRBA
NE: JE TO NEVRATNÁ DOTACE
Markéta Šichtařová|Zhruba před rokem jsme mohli slyšet: „Měli bychom půjčit Řecku! Je to pro nás mimořádně výhodná investice! Dostaneme za to tak vysoké úroky, jaké jinde nenajdeme, a peníze půjčené jinému státu jsou absolutně bezpečné!“ Ti, kdo to plamenně tvrdili, si zjevně neuměli představit, že by Řecko mohlo zbankrotovat. Že by vůbec nějaký stát mohl zbankrotovat.
No a Řecko zbankrotovalo. Zatím byla škrtnuta jen relativně malá část jeho dluhu. Další škrtání OVŠEM bude patrně následovat. Kdybychom před rokem Řecku půjčili, o své peníze bychom přišli. A to, že by mohla potenciálně zbankrotovat až třetina eurozóny, už není sci-fi, ale jeden z možných scénářů. Jenom plamenná doporučení se za ten rok trochu posunula: „Měli bychom půjčit MMF! Je to pro nás mimořádně výhodná investice! Až budeme potřebovat v budoucnu půjčit my, MMF se nám rád revanšuje! A navíc peníze půjčené nadnárodní organizaci jsou absolutně bezpečné!“
Ano, jsou, ale jen do doby, než ta mezinárodní organizace zbankrotuje. Podělím se s vámi o malé tajemství. Krize v letech 2008–2009 se zrodila hlavně z dluhů. Konkrétně především (i když nejen) z dluhů domácností. Když začaly mít domácnosti problém, protože to tak trochu přehnaly se svými hypotékami, nastoupily banky. Nabraly na sebe hromadu špatných úvěrů, předlužily se. Když začaly bankrotovat, byla z toho krize let 2008–2009. A protože politici tehdy měli dojem, že krize se jim moc nehodí do předvolebních kampaní, přišli s nápadem, že bankám pomohou státy. Neboli státy převzaly dluhy. A ejhle, v roce 2011 tu najednou máme bankrotující státy. Protože se jaksi předlužily. I zamysleli se politici, kam by se ten dluh ještě dal schovat dál. A napadly je nadnárodní organizace.
Má to však jeden háček. On nám totiž ten dluh, mrška, pořád existuje. A časem pořád bobtná. Takže každý, kdo jej na sebe vezme, začne mít časem problém, protože vždy jen přemýšlí, kde dluh dál zamaskovat, ale nikoliv, jak ho splatit. Myslí si snad nějaký naivka, že u MMF by se to mělo zastavit? Možná pak ještě budeme jako lidstvo schopni udělat nějaké konsorcium nadnárodních organizací. A pak bum – a přijde konečně Bankrot s velkým B, který měl přijít už dávno. Jen s tím rozdílem, že nás všechny bude stát ještě mnohem víc.
Pro mne to není „půjčka“ pro MMF – pro mne to je na 50 procent nevratná dotace. Žádné peníze nepůjčujme.
MARKÉTA ŠICHTAŘOVÁ