Prázdno kolem mě je děsivé. Bohumil Kulínský poprvé promluvil o svém věznění

Z vězení jste byl propuštěn před téměř sedmi měsíci, co vlastně děláte a čím se živíte?

Ještě stále, ale i na můj vkus už trochu moc dlouho, se zkouším vrátit zpátky k hudbě, zpátky k dirigování.

Mnoho lidí si pořád myslí, že děláte taxikáře.

Nedělám, to jsem dělal před lety mezi vazbou a nástupem do vězení, protože jsem z něčeho musel žít. Ale současné „nicnedělání“ je nepříjemné a někdy i frustrující. Celý život jsem měl naplněný od rána do večera. Plnil jsem pořád úkoly, jež vůbec nešly odložit – zkoušky, koncerty, nahrávání, zájezdy. Najednou je to nic, to prázdno, děsivé.

Jak to řešíte?

Měl jsem už mít koncerty, ale nepodařilo se je uskutečnit. Teď se to prázdno snažím vyplnit. Musím se však, přestože mi několik přátel pomáhá, postarat o sebe hlavně sám. Z nebe nic nespadne.

Co to ale znamená konkrétně?

Chci dělat orchestrální nebo divadelní práci. Mým snivým a smělým plánem je koncert s orchestrem a sborem, který bych chtěl uskutečnit kolem Velikonoc. Ale i někteří mí známí z branže mají obavy, že by pro ně nebylo vhodné, aby Kulínského po věznění angažovali jako první. Já to ale chci a musím prolomit a začít znovu.

Moment, co to přesně znamená, že „nechtějí být první“? Obávají se negativních reakcí veřejnosti, že dělají koncert s někým, kdo byl odsouzen za zneužívání nezletilých dívek?

Nevím. Ale nechtějí být těmi „prvními“. Přitom mezi vazbou a definitivním rozsudkem jsem měl dva orchestrální koncerty, které byly úspěšné, rok jsem byl zaměstnán v Pražském filharmonickém sboru jako sbormistr. A ti, co mě angažovali, se toho nebáli. Jsem jim za to velmi vděčný.

Vytvářejí prázdno kolem vás lidé z hudební branže schválně? Řekli vám otevřeně do očí důvody, nebo jenom naznačují? První Kulínského koncert po návratu z vězení by byl přece po obchodní stránce zřejmě úspěšný.

Také si myslím, že by se lidi na „toho Kulínského“ přišli podívat. Pokud jde o lidi z branže, tak to asi není z jejich strany schválně, ale mají obavy, aby nebyli první, kdo mě angažuje. Je v tom určitý strach z možných reakcí.

Protože máte na deset let zákaz umělecké i pedagogické činnosti s lidmi do 18 let, předpokládám, že plánujete případné vystoupení s dospělým sborem. Je to tak?

Pokud by se jednalo o sbor, tak ano, ale mou profesí je dirigent orchestru, nemusí se v mé další práci jednat o sbor. Když o tom přemýšlím, tak k mému bývalému sboru Bambini di Praga jsem nemohl jít od roku 2005, pravomocný rozsudek je z roku 2009, takže v tomto směru mám omezení až na 14 let. Nechtěl bych se po tom, co se stalo, k „bambinám“ vrátit, ale ten zákaz je dlouhý. Podobný kolektiv se vytváří dlouho – u Bambini di Praga to trvalo třicet let, než se dostal na špičku, a dalších dvacet let se na špičce držel. Přerušení na 14 let je smrtící, už se to nikdy nevrátí.

Sboru Bambini di Praga konec nikdo nepřál, ale vám ano, pořád vám nemohou odpustit. Přestože jste byl úspěšný a ve svém oboru ceněný. Co s tím?

Chci se jen vrátit k tomu, co umím, k orchestru či divadlu. Tam jsem ukázal, v čem jsem dobrý. Chci mít šanci to dokázat znovu.

Cítíte v rozsudku soudu a zákazu činnosti nespravedlnost?

Takhle to říci nemohu, protože rozhodnutí soudu se musí respektovat, to je jasné. Vnitřně mi spíše vadí součet těch let, jimiž jsem a budu omezen.

Někteří lidé by vám přáli zákaz na doživotí. Byl trest pro vás adekvátní?

K tomu se nebudu vyjadřovat, soud rozhodl a já to respektuji. Vím, že reakce k mé osobě jsou vyhraněné. To byl i důvod, proč jsem v posledních letech neposkytl žádný rozhovor. Novináři, a to i v seriózních médiích, předvedli obrovskou smršť, hlavně v počátcích mé kauzy. Podle toho se začalo mnoho lidí na mě dívat, bez ohledu na to, co z toho pravda byla a co nikoli.

Celý rozhovor s Bohumilem Kulínským si přečtěte v Reflexu č. 2/2012, který vychází 12. ledna 2012.