ANKETA: Má mít Evropská unie více rychlostí?

ANO: VÍCE EVROPY NÁS NESPASÍ

Jistě. Spíše se divím všem těm, kteří stále ještě tvrdí, že dnešní EU může spasit „více Evropy“ a realizace konceptu „stále užší Unie“.

Ondřej Krutílek|Reflex.czByla-li EU kdy jednotná (o čemž osobně silně pochybuji), pak naposledy v říjnu 1993. Prvního listopadu vstoupila v platnost maastrichtská smlouva. Ta nejenže Unii formálně vytvořila (do té doby existovala jen ES, Evropská společenství), ale současně umožnila, aby se některé státy integrovaly rychleji než jiné. Příklady? Euro a Schengen. Fajnšmekři si možná vzpomenou ještě na vznikající spolupráci v oblasti jednotné patentové ochrany.

Pokud bychom šli do důsledku, mohli bychom za „vícerychlostní Evropu“ při troše fantazie označit i některá přechodná období, jimiž se EU dlouhodobě bránila před novými členskými státy, včetně ČR (typicky sedmileté omezení volného pohybu pracovních sil), nebo různou míru akceptace liberálních pravidel vnitřního trhu (zde je tomu nezřídka naopak: Česko například patří mezi špičku v liberalizaci trhu se službami a nechává za sebou i řadu „starých“ členských států).

Zkrátka a dobře: EU navzdory všem bruselským Potěmkinům jednotná nebyla a není. A jestli někdy bude, tak rozhodně nikoli v řádu let. Oponenti samozřejmě namítnou, že pokud se Evropa nesjednotí, zůstanou na ni ve světové ekonomice přinejlepším druhé, spíše však třetí nebo čtvrté housle. Jenže by měli říct i B. I Václav Klaus vám potvrdí, že jádrem problému není integrace samotná, ale způsob, jakým je realizována.

Kdyby si Evropská komise s Europarlamentem jen nehonily triko a členské státy se doma nevymlouvaly, cože jim to bájný bůh Brusel zase naložil, neřekl by proti EU nikdo ani popel. Dnešní unijní „elity“ ale žijí v iluzi, že pokud co nejrychleji vytvoří legislativu na každé upšouknutí, dočkáme se brzy světlých zítřků. Nejpozději zítra nebo popozítří. Jenže to je hluboký omyl. Jen v reakci na finanční, hospodářskou a dluhovou krizi daly unijní instituce vzniknout 68 legislativním textům čítajícím 2575 stran. A k čemu to bylo, všichni víme.

Větší a jednotnější není automaticky lepší. Rozhodně je mi milejší EU sedmadvaceti rychlostní, ale funkční, než zglajchšaltovaná a sešněrovaná. Otřepané klišé říká, že evropská integrace je jako jízda na kole: cyklista musí šlapat, nebo spadne. Jen blázen ale šlape, když se nezadržitelně řítí z kopce.

ONDŘEJ KRUTÍLEK

ANALYTIK LEGISLATIVY EU

Vypadněte z Bruselu! Šéf největších evropských aerolinií si vyšlápl na centrálu Evropské unie

Zprávy

NE: ČESKÝ HLAS BUDE SLABŠÍ

Politicky i ekonomicky silnější většina zemí se semkla kolem Německa a Francie, Česko zatím váhá Dvourychlostní EU není dobrý nápad.

Petr Holec|Reflex.czA zvlášť pro nás. Česko je malá exportní ekonomika, hospodářsky ožívající i umírající s Německem a zeměmi eurozóny. Namlouvat si, že jsme finanční velmoc Velká Británie, jež také zůstává mimo německo-francouzský diktát, který jakoby mimoděk zrušil uvnitř EU běžné demokratické postupy a nahradil je mezivládním telefonickým spolkem na lince Berlín– Paříž, je jako stavět s Danielem Landou husitské vozové hradby proti tankům.

Pro Česko je nejvýhodnější co nejliberálnější EU, toho je ale německo- francouzské jádro opakem. Právě francouzský prezident Nicolas Sarkozy byl první, kým v době nedávné recese zle lomcoval klasický ochranářský reflex; nemohl pochopit, proč se francouzská auta vyrábějí u českého Kolína, kde platí nižší daně. Ostatně tehdy ho nezkrotil nikdo jiný než EU: náš hlas malé a relativně chudé země s postkomunistickým stigmatem by na to nestačil, přestože se Brusel tváří jako ráj, kde jsou si všichni rovni. Ano, jsou: podle toho, kolik platí do společné kasy.

Němci, kteří před časem jako jedni z prvních porušili předepsaný defi cit státního rozpočtu, nyní předepisují celé Unii německou medicínu okamžitého brutálního šetření a vyrovnaných rozpočtů, což nijak neřeší nejpalčivější problém mnohých zemí: nekonkurenceschopnost a ekonomickou stagnaci, či přímo recesi. Stará jednorychlostní EU byla vším, jen ne příkladem efektivní demokracie, podobným národním tlakům ale dokázala čelit, tedy nešlo-li o francouzské dotace ze společné zemědělské politiky.

Jak bude nová, rozdělená EU, semknutá kolem Německa a Francie, čelit jednotným německo-francouzským tlakům na další regulace v jejich prospěch, vědí jen její zastánci. Já tak daleko nedohlédnu. Vidím jen jedno: náš hlas bude v takové EU slabší. A politika její většiny pro nás nevýhodnější.

Jak by v rozdělené EU mohla vypadat demokracie, nedávno popsala reportáž deníku Financial Times z posledního evropského summitu. Když zkusila promluvit dánská premiérka, okřikl ji Sarkozy, že do toho nemá co mluvit, protože je z malé země stojící mimo eurozónu. Ještěže moc nemluvil náš premiér Petr Nečas.

PETR HOLEC

REDAKTOR REFLEXU