ANKETA: Měl stanout Vít Bárta před soudem?
Jan Jandourek a Dušan Šrámek konfrontují své názory na soudní líčení s Vítem Bártou.
Samozřejmě ano. To je ale něco jiného než otázka, zda má být odsouzen. O tom musí rozhodnout soud. Do té doby je Bártu nutno považovat za nevinného, to je jeho právo stejně jako každého občana. Není to žádný „sprostý obžalovaný“.
Václav Klaus sice „protestuje proti démonizaci Bárty“, ale jít před soud není démonizace. Nemá snad prezident v kvalitu českých soudů důvěru? Navíc na rozdíl od soudů s různými bezvýznamnými trpaslíky, jako jsme my, ostatní občané, bude mít jistě pan Bárta ten nejlepší právní servis a všechno probíhá před očima veřejnosti v přímém přenosu.
Těžko si představit, že by tento případ v soudní síni neskončil. Předně bývalí kolegové Bártu obvinili z dávání úplatků a fyzicky skutečně došlo k předání značných částek peněz. Co mohla policie dělat jiného? A čemu se diví pan prezident, kterému se celý soud nějak nezdá? Měla policie dělat, že se nic nestalo? Neměl soud zasednout? Mělo se všechno nechat plavat?
Teď jsme svědky velkých tahanic o to, zda šlo o úplatek, dar, nebo to byla půjčka. Ve skutečnosti je to dost jedno. Jako by nebylo možno uplácet i půjčkou. Důležité je, zda nebyl poškozen veřejný zájem a jestli okolnosti „půjčky“ nenaznačují, že byla skutečně proklatě výhodná. To ostatní jsou řeči.
Příjemci obálek tvrdí, že dostávali peníze za „loajalitu“. Z pohledu laika může panu Bártovi trochu zavařit, že on ani není předseda strany, o které se tvrdí, že ji fakticky vede. Z jakého titulu by mohl chtít loajalitu? A proč taky? Poslanec má být loajální vůči zákonům a vůči stanovám a programu své strany, za kterou byl zvolen. Je nějaký záhadný důvod, proč vyžadovat ještě nějakou další loajalitu?
Dění v politických stranách není pouze jejich soukromá věc. Týká se veřejného života, způsobu vykonávání a kontroly moci. Politici jsou placeni z peněz občanů. Rozhodují o tom, co se stane s polovinou peněz, které občané vydělají. Politici mohou mizerným rozhodnutím zkazit život celým vrstvám populace. Strany rády inkasují příspěvek za procenta ve volbách, ale jinak se tváří, že do toho, co se v jejich tajemných komnatách děje, nikomu nic není. Ale je.
Formálně je soud s Bártou kauzou republika versus tento pán. Řeší se tu ale i věci, které mají větší přesah. Jaké všechny kejkle si mohou dovolit členové těchto dosti uzavřených klientelistických klubů, jimž se zatím ze setrvačnosti říká strany? Chtělo by to ještě pár dalších takových soudů.
JAN JANDOUREK
REDAKTOR MF DNES
Má stát Vít Bárta před soudem, nebo se zde projednává cosi, co by vůbec represívní orgány státu ani justici nemělo zajímat? Na to zdaleka není zcela jednoznačná odpověď.
V celé mediální tirádě, která se okolo projednávání případu strhla, se zapomíná, že už Česká republika dva podobné případy, kdy mělo jít o uplácení politiků, zažila. Nabízí se proto jisté srovnání.
První případ se týkal poslance Zdeňka Kořistky, v němž figuroval jako jeden ze dvou obviněných i poradce bývalého premiéra Topolánka Marek Dalík. Případ byl zastaven poté, co se nepodařilo prokázat, že by nastupujícímu poslanci Unie svobody nabízel úplatek za to, že potopí tehdejší koaliční vládu ČSSD, US–DEU a KDU–ČSL.
Ve druhém případu šlo o pokus uplatit poslance Pavla Ploce z ČSSD, kterému měl nabízet Pitrův řidič Pavel Šrytr úplatek za přestup do vládní Strany zelených. Šrytr vyfasoval podmínku. Oba případy, přestože skončily zcela opačným verdiktem, měly jedno společné – podezření, že se zde někdo pokouší překreslit politickou scénu, jak ji narýsovali voliči.
Nikdo v tomto případě nepochybuje, že se jedná o „věc obecného zájmu“, jak o ní hovoří příslušné paragrafy trestního zákona. Je možné ale pod stejný pojem podřadit i to, že si chtěl údajně Bárta kupovat ve straně loajalitu? Jaký „obecný zájem“ by tím porušil? Se stejnou logikou bychom se museli ptát, proč před soudem nestojí například premiéři či předsedové stran, kteří vlivným rebelujícím poslancům bez patřičné kvalifikace přihrávají místa ve státním aparátu – ať již na úrovni ministrů, či v různých dozorčích a správních radách.
Podivné je ale i samotné přelíčení v režii soudce Jana Šotta. Ve spisu je totiž založena advokátní úlož na oněch půl miliónu, které poslankyně Kristýna Kočí obdržela od Bárty. Jenže tam se o žádném úplatku nehovoří, nýbrž o zajišťování PR služeb, jež měly být navíc řádně vyúčtovány. Proč soudce vzápětí po výpovědi Kočí s tak zásadním a jediným podstatným hmotným důkazem nekonfrontoval? Namísto toho krmí senzacechtivé obecenstvo svědeckými výpověďmi, které s obžalobou nemají nic společného. Z banálního sporu, zda guru Věcí veřejných rozdával úplatky, se tak stala reality show o fungování strany a firmy ABL. Kvůli tomu ale Bártu sněmovna k trestnímu stíhání nevydala.
DUŠAN ŠRÁMEK
