Budou svět řídit amatéři?
Emoce, vynucené emoce a emoce na objednávku. Tak reagoval svět na dokument Kony 2012. Na internetu nasbíral do minulé soboty na 80 miliónů zobrazení a jeho tvůrce, charitativní organizace Invisible Children, díky němu získala za první dva dny pět miliónů dolarů. Film pojednává o utrpení dětí v Ugandě, které způsobil šílený Joseph Kony, vůdce křesťanské guerilly Armáda Božího odporu. Proč ale ta vyhrocená a okamžitá reakce? Vždyť svět ohrožují vážnější hrozby než nějaká malá armáda v Ugandě.
„Po mnoho let, pokud jste chtěli udělat jakýkoliv typ společenského hnutí nebo ovlivnit jakoukoliv velkou skupinu, museli jste použít tradiční média. Tento model se však díky novým médiím dnes otřásá v základech,“ vysvětluje David Tewksbury, profesor komunikace na univerzitě v americkém Illinoisu. Co tím ale přesně myslí a jak se to týká Konyho?
Především jde o to, že vliv neprofesionálů a běžných lidí na většinovou společnost a tradiční média od příchodu sociálních sítí, jako jsou Twitter či Facebook, neustále vzrůstá. A v současnosti, jak je vidět právě na kauze filmu Kony, akceleroval na bezprecedentní úroveň.
Obsah médií se často začíná, na rozdíl od minulosti, vytvářet zdola nahoru. Zatímco dříve to, čemu má veřejnost věnovat hlavní pozornost, určovala nejvlivnější média, dnes tomu tak už mnohdy není. Nyní si poprvé veřejnost může vybrat, kam se její pozornost zaměří. To, co bude v nejsledovanějších večerních televizních zprávách a na webech, již neurčují jen novináři, často to určují lidé sami nebo nejrůznější skupiny a iniciativy.
Jistě, Armáda Božího odporu, jež vznikla v roce 1987 pod vedením Josepha Konyho, byla odpornou bojovou skupinou, která drancovala vesnice, zabíjela civilisty, mučila lidi, znásilňovala, zotročovala děti, jež používala jako vojáky a sexuální cíle. Její dětští vojáci byli brutálními metodami donuceni k zabíjení svých rodičů, k rozřezávání a pojídání jejich těl a unášení dalších dětí. Jenže „kauza Kony“ již dlouho není až tak zásadní. Sám vůdce podle dostupných informací v Ugandě již několik let nepobývá a tato povstalecká skupina má jen kolem 300 vojáků (v době největšího rozmachu to bylo až 5000 lidí). Proč tedy poprask kolem jednoho videa?
REALITA MIMO REALITU
Již druhý den poté, co se video Kony 2012 objevilo na internetu, se přitom ukázalo, že to není takové terno. Právě kvůli tomu, že Armáda Božího odporu už dávno není tím důležitým, co ovlivňuje život v této části Afriky. Ale to tvůrce, jejich podporovatele (často celebrity) a uživatele internetu nezajímá. Video bylo mezitím využito a zneužito k nejrůznějším účelům. Například velká média v některých zemích (třeba muslimských) z toho dokonce vyvodila, že je to spouštěč možné americké vojenské intervence v této části Afriky. Nic takového se sice zjevně nechystá, ale proč si do Velkého Satana nešťouchnout. Už poněkolikáté v poslední době se ukázalo, že video nebo článek s největším počtem zhlédnutí na internetu se začne valit jako sněhová koule světem. Upře se na něj pozornost třeba na Facebooku a následně „zasáhne“ tradiční média.
Tato demokratizace médií kromě větší svobody a vlivu jednotlivce (proti tomu těžko něco namítat) však přináší i zjevné nevýhody – prosadí se jen to, co je nejpopulárnější, ovšem většinou to není to nejdůležitější. Emoce vítězí nad rozumem a černobílý pohled nad barevným. Například dokument Kony uspěl hlavně díky své jednoduchosti. Vykreslil fanatického vůdce jakožto zločince (zločinec přitom skutečně je), kterého lze zastavit sdílením videa. To se ovšem míjí s realitou. Nic takového se nestane, ale vše efektivně, a hlavně efektně apelovalo na divákovy emoce.
Dalším problémem je, že to, co je na webu, nemusí být vždy pravdivé. Bylo to vidět i na tomto případě poté, co opadlo prvotní opojení. Sledoval jsem to prostřednictvím svého Facebooku. Zatímco američtí studenti sdíleli rozhořčení nad tím, že vlastně byli charitativní „reklamní“ kampaní podvedeni, čeští studenti teprve sdíleli originální video Konyho. Plyne to z toho, že většina uživatelů sociálních sítí se v takové reklamní smršti pohybuje jako při běžné konverzaci. Stejně jako při obyčejném hovoru hlouběji nepřemýšlíme, co budeme říkat, nikdo neuvažuje o tom, co sdílí. Na Zeď přibude za den oblíbená písnička, zpráva, pozvánka na nějakou událost, video s Konym atd. Nepřemýšlíme (a proč také?) o tom, nejdůležitější je přece rychle sdílet, kritické myšlení jde stranou.
Jak píše Arianna Huffingtonová (spoluzakladatelka mimořádně čteného webu The Huffington Post): „Kultura našich médií je uzavřena v nekonečné přítomnosti. Neustále honí pomíjivé zprávy, jež vydrží jen pár sekund a velice často jsou nevýznamné již od začátku.”
KAUZA JAKO HONĚNÍ ZAJÍCŮ
Ano, rozlišit triviální od významného je stále těžší a pozornost se drolí na nové a nové kauzy. Velmi dobře to vidíme na českých novinách, ve kterých jedna kauza překrývá druhou, a už po měsíci nevíte, o čem a jak se psalo. Na to podstatné a důležité – například nekončící finanční krize nebo nejistota kolem jaderného programu Íránu – nezbývá prostor. Když k tomu přidáme fascinaci tradičních médií těmi novějšími sociálními, vidíme změněný svět: nekonečné dohánění nových a nových informací, jejichž jedinou kvalitou je to, že jsou nové a sledované. Jediným významem zprávy se stává to, že někdo na ni kliká.
To je ovšem zoufale málo, abychom pronikli do hloubky a podstaty problémů. Komunikace má mít nějaký smysl, jenž se bohužel pod tíhou toho, co je superaktuální a populární, vytrácí. Nikdo se nechce zabývat dvakrát tímtéž, natožpak si číst dlouhé analýzy. Pozornost se drolí na různé minikauzy a zpravodajství, které sleduje svět minutu po minutě. Využívá se toho, že podobně jako k volbám chodí většinou neinformovaní voliči, tak i video na internetu sdílejí neinformovaní uživatelé. Co s tím? Tradiční média by se neměla nechat tolik ovlivňovat Facebookem a Twitterem, protože to, o čem se nejvíce mluví na sociálních sítích, zdaleka nemusí mít tu největší váhu.
Problémem tohoto přístupu je, že pozornost lidí je velice vrtkavá. Za měsíc tu bude nový Kony a nová kauza, o něž je třeba se zajímat, a většina médií bude opět poslušně papouškovat, co jim internet „připraví“. S přívalem nového a nového obsahu se budeme méně zabývat věcmi do hloubky, protože místo jakékoliv reflexe nebo diskuse už zde bude nová kauza, která se musí řešit.
Obsah médií, na rozdíl od minulosti, se v současnosti tvoří zdola nahoru. Zatímco dříve byly lidem servírovány mnohdy dobře propracované a vyargumentované informace skrz několik hlavních médií, nyní jsou informace servírovány lidmi. Až pak pronikají do běžných médií. Důkazem budiž i tento článek. Poučený rozbor o situaci v Ugandě a jejích skutečných problémech by přece zajímal daleko, daleko méně čtenářů a diváků než emocionální apel sdílený prostřednictvím filmu Kony.
AUTOR STUDUJE NA FRANKLIN & MARSHALL COLLEGE V AMERICKÉM LANCASTERU
