Ekonomka Šichtařová: Chcete dítě s hormonem štěstí, nebo zfetované infúzí?
Když budete chtít vědět, zda je lepší značka BMW, nebo Mercedes, půjdete se zeptat prodejce Mercedesu? Ne? Logicky. Protože prodejce Mercedesu bude zjevně zaujatý.
Když budete chtít vědět, zda jsou, či nejsou domácí porody hazardem, budete se ptát lékaře? Ano, podle českých zvyklostí asi budete, ačkoliv dopředu je logické, že musí být zaujatý. Postavíte proti sobě váženého pana lékaře v bílé uniformě a matku osmi doma narozených dětí s vizáží hipísačky a pokud možno jen základním vzděláním. Nepodíváte se na nezávislý test provedený na rozsáhlém vzorku žen a dětí. A budete se tvářit, že tak se dá vést diskuse.
MOJE VĚC
Mám dvě děti. Narodily se doma. Ne že bych měla potřebu to ospravedlňovat – je to věc jen moje, tatínkova a dětí. Ale na přímou otázku, v jaké porodnici přišly na svět, přímo odpovídám: „V žádné.“ Obyčejně následuje úžas a zděšení: „A proč?“ „A proč ne?“ zní odpověď.
V tu chvíli bývá reakce téměř shodná: „Protože se při porodu může stát cokoliv!“ Ano, já vím, říkal to ten pán v bílém plášti tuhle v televizi. Jenomže ten pán v bílém plášti k A už nedodal B.
Pán v bílém plášti zjevně neví o britské studii, jež porovnávala 529 688 srovnatelně nízkorizikových žen rodících doma a v nemocnici a byla zveřejněna v British Journal of Obstetrics and Gynaecology (2009). Pak by totiž musel konstatovat, že „domácí porod nezvyšuje riziko (tzv. perinatální) úmrtnosti“. Zjevně neví ani o studii z USA (K. C. Johnson, B.-A. Daviss, 2007), která na vzorku 5418 žen dokazuje, že plánovaný domácí porod u srovnatelně nízkorizikových žen dává statisticky stejné výsledky novorozenecké úmrtnosti, ale lepší výsledky, pokud jde o poporodní poranění matek i dětí.
Studií existuje hromada – z Kanady, Austrálie, Švýcarska … Ale ani jedna z nich nenechala na českém zdravotnictví otisk. Mají jejich autoři horší vzdělání než lékaři čeští? Neoddiskutovatelná čísla jsou však rozdrcena prohlášením vědecké rady České lékařské komory, že porod doma je hazard, protože „se může stát cokoliv“. (Jojo, může, tak třeba občas se může stát, že vám vymění miminko.) A vědecká rada ČLK – to už je přece kapacita přes porody!
Zvláště vezmeme- li v úvahu, že je složena – počítám-li dobře – jen ze tří odborníků pohybujících se nějakým způsobem kolem porodnictví. Zato v ní máme odborníky z oblasti hematologie, gastroenterologie, neurologie, mikrobiologie, transplantační chirurgie, psychiatrie …
Logicky by se dalo namítnout, že tato hromada pánů – byť se nezabývají porodnictvím – na rozdíl od „domorodek“ studovala alespoň nějakou medicínu (pominu-li vcelku okrajový fakt, že na rozdíl od nich nikdy nerodili). Ovšem výsledkem celého jejich medicínského vzdělání je jen fundamentalistické tvrzení: porod doma je hazard. Ano, porod doma je hazard – statisticky naprosto stejný hazard jako porod v porodnici.
Mimochodem – napadlo vás někdy, proč vyspělejší země než ČR v HDP na hlavu s přirozenými porody nemají problém? Nejspíš právě proto, že země jako Británie či Německo jsou vyspělejší než my – a tak se na problém dokázaly podívat nikoliv fundamentální, ale vyspělejší optikou.
Zahraniční statistika tedy tvrdí, že riziko je srovnatelné. Všímáte si? Neříkám, že děťátko doma nemůže zemřít. Může. Tím spíš, má-li vážnou vrozenou vadu. Ale zemře – u stejně rizikové ženy – se stejnou pravděpodobností jako v porodnici. S jedním rozdílem. Když děťátko zemře v nemocnici, vytrženo z náručí matce a připojeno na přístroj, jeho rodiče jsou chudáci. Když – se stejnou pravděpodobností – zemře doma, jeho rodiče, kteří je do posledního výdechu drželi v náručí, jsou vyvrhelové a vrazi.
V ČEM JE PROBLÉM?
Jestli české lékaře z něčeho podezírám, tak z pohodlnosti, s níž papouškují, co slyšeli od svých starších kolegů. Ostatně ona jim jejich praxe dává i za pravdu. Možná ve čtvrtině případů se toho totiž skutečně v porodnici „hodně přihodí“: tu náhlý císařský řez, tu klešťový porod, tu vážný nedostatek kyslíku u děťátka kvůli omotané pupeční šňůře kolem krku …
Pán v bílém plášti, který ovšem nikdy neměl šanci vidět skutečně zcela přirozený porod, tedy nikoliv porod v laboratorních podmínkách porodnice, si však už neklade otázku, jak je to možné, že zhruba čtvrtina dětí se doma narodí s omotaným pupečníkem kolem krku a ani si toho nevšimnou. Nepídí se po odpovědi na otázku, jak je možné, že stejný jev – kupříkladu omotaný pupečník – u přirozeného porodu obyčejně dítě nepoškodí, zatímco v laboratorních podmínkách vede k závažnému nedostatku kyslíku.
Rozdíl je v hormonech, které se při přirozeném porodu také přirozeně vylučují v mozku matky. A jež se naopak v „medicínském“ porodu technicky nemohou vyloučit v normálním množství, a tak se musí dodávat synteticky. Jenomže mezi porodem řízeným evolučně nejstaršími částmi mozku a porodem řízeným infúzí je setsakramentský rozdíl. Třeba i v tom, jak moc se může pupečník kolem krčku dítěte utáhnout. V tom, zda matka má, či nemá poporodní depresi.
V tom, jak silnou má děťátko novorozeneckou žloutenku. V tom, kolik má matka i dítě poporodních poranění. V tom – jak ukazuje třeba porovnání z Japonska –, kolik dětí skončí poté jako autisté. A v tom – jak přiznávají dokonce i někteří čeští lékaři –, jak vysoká je u děťátka pravděpodobnost rozvinutí například astmatu.
Dobře, mohl by někdo namítnout, tak tedy dejme tomu, že rizika jsou pro zdravé ženy stejná, ale v nemocnici přece žena nemusí snášet všechnu tu bolest, personál se o ni postará, a koneckonců v nemocnicích se rodí od druhé světové války a jsou snad kvůli tomu dnešní generace dospělých nějaké „poškozené“? Řeknu to asi takhle: Moje dvě děti se narodily doma, protože při nejlepší snaze – a ta snaha byla po domácí zdravotnické masáži hodně důkladná – jsem prostě nenašla v zahraničí žádný argument, jenž by mi odpověděl na otázku: A proč ne? Ale zato jsem našla několik argumentů, které mi odpověděly na otázku proč ano.
Taky vás dojala jedna z těch mnoha zpráv, jak medvědice (lvice, gorila …) v zoo sežrala své čerstvě porozené mládě? A taky vám nad tím zůstával rozum stát? Říkali jste si, že někde něco nehraje, protože matky by přece měly být naprogramovány k tomu, aby svá mláďata za cenu vlastního života bránily, a nikoliv je zabíjely? Měli jste pravdu. Matky (nejen) savců tak skutečně evolucí naprogramovány jsou.
Ale jen za jedné podmínky: totiž když jejich porod proběhne tak, jak evoluce chtěla. Totiž nerušeně, v ústraní, bez rušení, bez dozoru kamer. Když gazela rodí své mládě a je napadena lvicí, produkce hormonů vyvolávajících porod se zablokuje, gazela uteče do bezpečí a porod se opět spustí. I my, lidé, jsme savci. Ale zvláštní savci. Máme jeden handicap: rozum. Myslíme si, že svým rozumem můžeme celou evoluci postavit na hlavu a že zvládneme porodit jinak, než příroda chtěla: s rušením, s lékařem za zády, s vyplňováním dotazníků ohledně jména dítěte, a tedy bez přirozených hormonů – hlavně oxytocinu.
Má to ale jeden háček – zásadní háček. Kde nejsou přirozené hormony, mohou být sice jako náhražka infúze a porodnické kleště, dítě může být lékařem vyoperováno z těla matky. Ale současně, kde nejsou přirozené hormony, kde není dítě porozeno matkou, tam není evoluci učiněno zadost, tam nejsou přirozené reflexy, tam se dítě nerodí s otevřenýma očima a bez pláče, tam není dítě v prvních vteřinách zaplaveno oxytocinem, hormonem štěstí a lásky. V těch prvních vteřinách, kdy probíhá vtiskávání – tedy programování podvědomí dítěte pro zbytek života:
Děťátko se může narodit se zásobou hormonu lásky a štěstí a uložit si pro zbytek života hluboko do podvědomí, že svět je fajn místo. Anebo se může narodit zfetované infúzí a uložit si v oněch vteřinách prvotního vtiskávání, že svět je velký průšvih. A to už něco znamená.
