Kdo jsou organizátoři protestů proti českému politickému systému?
„Budem tady stát tak dlouho, dokud tenhle barák nebude prázdnej!“ říká mi před Úřadem vlády ČR Zdeněk Ponert z občanské iniciativy Skutečná demokracie. Spolu se Slávkem Popelkou z Holešovské výzvy nyní ženou tisíce naštvaných lidí na náměstí a do ulic. „Po dvaceti letech chceme dokončit sametovou revoluci,“ dodává Ponert.
Doufám, že to tak řekl. Mluvíme spolu za ohlušujícího husitského chorálu Ktož jsú boží bojovníci, který vládě naplno pouští z reproduktoru přivázaného na střeše svého žlutého mercedesu, s nímž před časem taxikařil. Kousek od nás policisté měří hladinu hluku a nezdá se, že se baví. „Chcete vládu vyhnat hlukem?“ ptám se a stěží slyším vlastní otázku. „Jo!“ usměje se Ponert, zvláštním způsobem sympatický rebel a neméně poblázněný chlapík v hnědofialovém saku s trikolórou. „Brzy půjdou sami.“
SKORO JAKO V BULHARSKU
Na Klárov před vládu se Ponert přemístil z Václavského náměstí, kde provozoval podobný cirkus předtím a kde poslední roky pravidelně mluví na výročí 17. listopadu. Diskotéku z chorálů, starých hitů a národní hymny, při níž vyskakuje na auto a zvedá pravačku se symbolickou viktorkou, dělá zdarma premiérovi každý den od šesti ráno do deseti večer, v mezích zákona. Spí v autě, žije z darů a jí prý jen to, co mu lidi dají.
„Držím půst,“ vysvětluje mi. „Už dávno netaxikařím, zkrachoval jsem. Zničili mě tak, že jsem všechno prodal. Nahánějí mě exekutoři, dlužím desetitisíce. Takhle, pane, lusknutím prstu, mi zničili život. Ale všechno špatný pro něco dobrý. Aspoň mi ukázali směr, jakým teď jdu.“
Zničili by ho i ve „skutečné demokracii“, tedy apolitické občanské utopii bez politických stran, reklamy a soukromých bank, kde všichni máme právo na „přiměřené bydlení“ či „důstojné postavení v práci“, již u nás jako první na světě touží nastolit? ptám se. „To by se nestalo,“ věří Ponert. „Protože ve skutečné demokracii je oddělená moc výkonná, zákonodárná a soudní.“
Ze zadního okénka mercedesu vlaje česká vlaječka a na víku motoru čtu Havlův sametový slogan „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“. Za předním oknem vidím Filozofický slovník se záložkami +popsanými poznámkami. „Tohle čtete?“ ptám se. „Čtu i jiný knihy,“ chlubí se Ponert a zezadu auta přináší velkou, v novinách zabalenou knihu o historii různých kultur. „Nejsem vzdělaný, jsem jen instalatér,“ říká. „Takže některým slovům nerozumím a třeba tenhle odstavec jsem musel číst třikrát. Ale vzdělávám se, baví mě to.“
Vzdělání, či spíš nevzdělání našich zákonodárců pálí i Dimitra Petrova, Ponertova parťáka ze Skutečné demokracie a podle jeho slov právníka s bulharskými kořeny. „Domlouvám, že by se za nás postavilo Bulharsko. Tam se to vymetlo,“ oznamuje a k mému překvapení se svému vtipu vůbec nesměje. Dává mi číst dopis, jejž poslal premiérovi Petru Nečasovi; mimo jiné v něm píše, že v Parlamentu máme „lidi bez vzdělání nebo s vysokoškolským vzděláním v oboru medicína, pedagogika, doktory přírodních věd, konkrétně fyziky, chemiky a lidi, o které by slušný člověk neopřel ani kolo“.
„Takže taxikář by ve vaší demokracii nemohl sedět v Parlamentu?“ ptám se Petrova, jemuž dodává vážnost koženkový kufřík. „Ze sedmdesáti procent by v Parlamentu seděli politologové, sociologové, ekonomové a právníci,“ vysvětluje mi. „Třicet procent by byli staří zkušení lidé.“ „Počkej, teď mluvíš za sebe!“ přerušuje ho Ponert. „To není názor Skutečné demokracie. Napište, že tohle není názor Skutečné demokracie!“
Ptám se Ponerta, proč chce ve svém ráji zrušit i reklamu. Vždyť třeba pro Marka Vašuta je role reklamního prostatika nejlepším výstupem. „Protože je podvodná a lže,“ odpovídá, načež mu do řeči na oplátku skočí Petrov: „A jéžiš! Tak tohle tam dejte, že je zase jen jeho názor!“
KUPŘEDU LEVÁ!
Až do březnových demonstrací patřil k Ponertovi i Popelka, ten za Holešovskou výzvu. Ta chce – kromě toho, abyste na Popelkovo bankovní konto poslali finanční příspěvek – i abdikaci prezidenta, demisi vlády, rozpuštění Parlamentu a zrušení církevních restitucí i všech vládních reforem. Po Popelkově vystoupení v Hyde parku na ČT24 v pátek 16. března se tihle dva ale přestali mít rádi. „Popelka neumí mluvit, nezná zákony. Úplně se znemožnil. Když se ho zeptali, jak chce naše požadavky uskutečnit, jen se odmlčel. Nic neví a jen si v televizi mastí ego,“ říká Ponert.
Ano, Hyde park nebyla Popelkova hvězdná hodina. Spíš to byla masochistická sebevražda v přímém přenosu. Jako by se ten večer odpoutal od vesmíru, jehož propojenost prý poznal už jako chlapec, kdy navíc pochopil i vyšší smysl života. Někdejší několikrát vězněný disident, jenž před rokem 1989 držel kvůli režimu i hladovku a dnes si přivydělává hledáním pokladů v lesích na Vysočině, v pořadu působil jako člověk, co v dobré víře odšpuntuje džina teroru.
Popelka nejdřív zhruba zopakoval, co poslední dobou říkají v průzkumech veřejného mínění i mnozí jiní: že nevěří vládě ani demokraticky zvoleným politikům. Když se ho však moderátor Daniel Takáč zeptal, co nastane po zrušení současného politického systému a jak dojdeme k lepšímu společenskopolitickému státnímu uspořádání, jen se odmlčel a v očích mu hrál podobný armageddon, jaký v nich mívá i jeho kamarád Petr Cibulka, jen bez všudypřítomných stínů KGB. Načež z něj začaly lézt strašidelné myšlenky: „Lidi jmenují jiné lidi do vyšších pozic,“ zamyslel se. „Ministerstva budou smět vést jen odborníci, to musí být v zákoně.“ To nejstrašidelnější nicméně přišlo na konec: věřila mu víc než polovina diváků.
Je to ironie. Popelka vlastně popsal, jak kdysi začínal komunismus, proti němuž bojoval. Lidi tehdy taky jmenovali jiné lidi do vyšších pozic, zpravidla sebe. Načež jiné lidi zavřeli, případně poslali na šibenici. Ministry byli odborníci, často na chlast. Taky zrušili zločinné politické strany, samozřejmě až na KSČ. Jí vyslaní lidé do vyšších pozic v justici poslali Popelku pětkrát do vězení. Snad z nostalgie nyní v Holešovské výzvě spolupracuje právě s bývalými komunisty. Dubnové demonstrace už plánuje s Asociací samostatných odborů.
Ponert s Popelkou prošli většinou občanských iniciativ, na všechny ale byli příliš radikální. Nakonec tak skončili spolu, a nyní dokonce proti sobě. „My tuhle vládu svrhneme svou dobrotou. Sama odejde z tohohle baráku, až zjistí, že tady budou dva milióny lidí, kteří jí vysloví nedůvěru,“ slibuje mi Ponert. Zatím měli v Praze asi dva tisíce lidí.
