Herečka Tereza Voříšková jezdí schválně načerno a tvrdí, že peklo jsou ti druzí
Kouří jako prosperující fabrika a jako komín jí z té veliké tašky, co nese na rameni, čouhá karimatka. Pospíchá z tělocvičny, a aby se cestou nenudila, pouští si do uší Antonyho, výtečného a extravagantního kabaretiéra současného popu. A pak je tu ještě jedna úžasná věc – ta piha. Celou dobu mou pozornost přitahuje piha na jejím pravém obočí a neubráním se představě, jak by vypadala bez ní. Když se rozcházíme, jsem si jist, že herečka Tereza Voříšková (23) je báječným příkladem toho, jak „chyba“ polidšťuje.
Vy jste se narodila v červnu 1989. Uvědomujete si, že jste přišla do toho nejlepšího – právě, když komunisté odcházeli od moci?
Jasně, jsem dítě lásky. Leccos jsem pochopila, když mi naši vyprávěli, co komunisté udělali pradědečkovi. Víte, my jsme veliká rodina, co má kořeny na Ukrajině, Slovensku, v Maďarsku, Německu. A děti míváme brzo, takže já ještě zažila dvě prababičky, z nichž jedna, maminka mého dědy, žije na Slovensku a dodnes chodí v kroji. Neuvěřitelná žena. A druhá prababička při rodinných sletech kolikrát i o šedesáti lidech pekla fantastické dorty. Ve svých devadesáti letech. A víte proč? Byla cukrářka a její muž, praděda Voříšek, vlastnil známou pražskou cukrárnu U Voříšků v Libni. Děda se vyučil ve Vlašimi a jako cukrářský mistr šel dělat do Prahy. Začínal úplně od nuly, a když se začal podnik rozjíždět a děda měl až třináct zaměstnanců, přišli komunisté a prarodiče museli cukrárnu vydat a opustit. Praděda šel natírat lodě do loděnice. V cukrárně zůstala jen prababička, dědova manželka a stroje odvezlo Bratrství, což je něco jako pozdější Jednota. Pradědovi synové pak vlastnické listy spálili v peci, kde pekli všechny ty dobroty, na něž pamětníci první republiky dodnes vzpomínají. Už nevěřili, že by se režim mohl změnit.
Vrátili vám cukrárnu po revoluci?
Nevrátili, neměli jsme od ní papíry.
Mohla jste být cukrářka.
Asi proto výborně peču.
Chodíte do cukráren na kafe?
Nechodím. Jsem spíš masová.
Natáčení filmů je vesměs čekání na záběr. Co děláte, když čekáte a zrovna nehrajete, nejíte a neučíte se anglicky.
Čtu si. Včera jsem na jeden zátah přečetla Pěnu dní od Borise Viana. Vůbec jsem netušila, že někdo může být obdařen takovou imaginací, že knížku lze napsat tak, abych její svět viděla tak zřetelně před sebou. Tak mě to chytlo, že jsem ji přečetla na jeden zátah i na tom blbým, malým mobilu.
Čtete na mobilu?
Bylo to strašně silné, nedokázala jsem se odtrhnout … Přitom jinak mám ráda papírové knížky, do kterých si čmárám a zakládám si stránky. Ale tady to nešlo jinak.
Co naopak nečtete nikdy?
Snažím se nečíst diskuse pod články na internetu. Jakmile o mně něco vyjde, lidi si v nich sdělují svá zklamání, že mě čekali hezčí, chytřejší, prsatější, plošší, větší. No, i když je fakt, že když hraju s vysokým partnerem, dávají mi pod nohy bedýnku.
Tu ale dávají třeba i Bruci Willisovi.
Já mám velký problém jít třeba na večírek, kde jsou neznámí lidé, protože vím, že každý na mě má dopředu nějaký názor, třeba i dobrý, ale mě to děsí. Namalují si váš obrázek a nechtějí, aby jim ho někdo přemaloval, zvlášť vy sám. Jednou jsem šla po ulici a kouřila. Dítě se rozbrečelo a maminka mi hrozně vynadala za synka, který zjistil, že princezna kouří. To mi bylo jedinkrát líto, ale jinak už jsem ve fázi, kdy si nedávám pozor vůbec na nic. Jak říká Sartre, jehož obdivoval i Vian: „Peklo jsou ti druzí.“
Buďte ráda, že jste herečkou dnes. Dřív kočovné herce pohřbívali za hřbitovní zdí.
Tak to mi spadl kámen se srdce, že je herectví teď už váženější práce.
Co vy? Žít tehdy, kočovala byste?
Asi ne, mám ráda hnízda. Když například jedu do Paříže, tak ačkoli vezu třeba jenom čtyři věci, všechny je vyndám z batohu a pečlivě rozložím na prádelník v hotelovém pokoji. Nevím proč, ale všude mám tendenci se zabydlovat. Vlastně možná vím. Možná je to reakce na to, co zažila moje druhá babička. Narodila se na Ukrajině a celý život se stěhovala.
Jste z první generace, jež se učila číst ve svobodných poměrech. Už nejste zatížení minulým režimem. Cítíte to?
Spíš jsem na některé věci citlivější. Ještě jsem se nedokázala se vším smířit. Vedu debaty se svými prarodiči. Třeba nechápu, proč sedmnáct halířů z každého lístku do metra, který si koupím, jde někomu na soukromý účet na jakýsi ostrov. Víte, kolik je to peněz? To si pak říkám, jestli není spravedlivější jezdit načerno. Platím od osmnácti let daně, rozumíte mi? To mě tak štve! Ten stát vůbec nefunguje! Tuhle mě chytla paní revizorka, a když jsem jí řekla, proč odmítám dávat Dopravnímu podniku peníze, skoro se mi omlouvala.
Pořád se musím dívat na tu vaši pihu. Člověk by řekl, že si ji necháte odstranit, abyste byla úplně dokonalá …
Neřeším to. Je moje. Já bych si ji nechala odebrat, kdyby byla nebezpečná, ale takhle nevidím důvod, proč do těla zasahovat. Je pravda, že mi každý režisér řekne, že bych byla krásnější. Ale já si nikdy nepřipadala extra krásná. Podle mě mám prostě dobrý obličej na to, že se na něj dá nakreslit hrozně moc věcí.
