Nositel Nobelovy ceny Orhan Pamuk: Do Česka mě zval sám Václav Havel, ale už jsem ho nestihl
Dubnový Istanbul zrovna nepřetéká turisty, ale v následujících dnech jich určitě přibude. Nejznámější turecký spisovatel a kontroverzní intelektuál Orhan Pamuk, jehož romány Bílá pevnost, Sníh, Jmenuji se Červená, Nový život nebo naposledy přeloženou Černou knihu si oblíbili i čeští čtenáři, pro ně v samém srdci města, v sousedství vyhlášeného Zlatého rohu, otevírá prazvláštní atrakci.
Jeho červený dům zašitý v prašné uličce skrývá zvláštní třípatrové muzeum – obskurní sbírku předmětů denní potřeby, kterou shromáždila hlavní postava Pamukova zatím posledního románu Muzeum nevinnosti. Třicetiletý bohatý dědic Kemal se zblázní do své sestřenice, mladičké prodavačky Füsun, a po léta usilovně shromažďuje každou drobnost, jíž se jeho milovaná dotkla. Celou jednu stěnu přízemí reálného muzea tak zdobí 4 213 špačků cigaret, patřičně obarvených rtěnkou a opatřených drobnými poznámkami posedlého romantika...
Rozhovor s Orhanem Pamukem, nositelem Nobelovy ceny za literaturu, mužem, který pro své komentáře ke sto let staré arménské a kurdské genocidě na turecké půdě čelil soudu, výhrůžkám i pokusu o zabití, a autorem, jenž po světě prodal přes jedenáct milionů výtisků svých románů, memoárů a esejů, si budete moci přečíst v Reflexu v první půli května. Zde je několik málo vět, které jeden z nejčtenějších spisovatelů světa utrousil ve své pracovně doslova visící nad Bosporem v centru třináctimilionové megalopole, a k tomu fotogalerie a krátký videozáznam jako doklad Pamukovy někdejší lásky k fotbalu.
Když jsme v úterý přiletěli do Istanbulu, na náměstí Taksim se konala velká demonstrace k poctě obětí dodnes popírané a tabuizované genocidy, kterou Turci vykonali na Arménech roku 1915. Vzpomněli jsme si na vás, protože vám roku 2005 vaše výroky o tom, že je Turecko zodpovědné za masakr milionu Arménů a třiceti tisíc Kurdů, vynesly soud a obvinění ze zločinu urážky na cti tureckého národa. Nacionalisté vám vyhrožovali tak, že vám policie musela přidělit ochranu...
Ano – vyjádřil jsem se k tomu tématu v rozhovorech několikrát. Pak proběhl soud, pak nátlak, veřejné ostouzení a mírnější forma politického exilu a konečně osvobození. Nejen že se bodyguardi na přechodnou dobu stali mými dobrými přáteli, bylo to ještě horší – třeba když jsem se šel koupat na pláž, vláda mi jich musela přidělit rovnou pět. Teď mám jen jediného. Vidíte? Se svobodou slova v Turecku se všechno vyvíjí k lepšímu. Už bych o tom nerad víc mluvil, je toho ostatně plný internet: ano, snažili se mě zabít, jsem rád, že jsem přežil, ale ačkoli si mnozí editoři a šéfredaktoři myslí, že se mi hlavou neustále honí politika, není tomu tak. Snažím se myslet zejména, ne-li výhradně, na literaturu.
Váš nový román, Muzeum nevinnosti, vyjde v češtině až čtyři roky po svém tureckém vydání, letos na podzim. Prý nesnesete, aby se o této vaší nejobsáhlejší knize mluvilo jako o love story, ačkoli to rozhodně je příběh romantické lásky...
Ale stejně tak je obrazem turecké vyšší společnosti počínaje rokem 1975 nebo odrazem posedlosti, kterou Kemal k Füsun cítí... Patnáct let jsem o tom projektu přemýšlel, psal knihu a současně v duchu plánoval muzeum a pak pro ně sháněl exponáty. Ty vyprávějí příběh jedné velké lásky a odhalují ta malá něžná dramata a bouře ve sklenici vody, a zároveň snad dokáží ilustrovat celospolečenské problémy Východu, jako například předmanželský sex, domluvené sňatky, nepropustnost sociálních vrstev a kastování.
Vaše knihy jsou překládány do šedesátky jazyků a je známo, že překladatelé s vámi, milovníkem sáhodlouhých a spletitých „barokních“ sentencí, hodně konzultují. Znáte svého českého překladatele?
Myslíte Petra? Samozřejmě! Petr Kučera je chytrý chlap, jednou jsme se potkali a často si mailujeme, mám ho moc rád. Překládá teď Muzeum nevinnosti a doufám, že zanedlouho přeloží i tu mou knihu o prodejci jogurtů, která ještě ani není dopsaná. Dělám to tak, že většinou všechny tazatele odkazuji na své anglické převody, ať problematickou věc srovnají s řešením překladatele nebo překladatelky z angličtiny – po těch totiž jejich dílo čtu, sedneme si spolu ke stolu a srovnáváme překlad s originálem. Petr ovšem klade velmi chytré otázky, tomu vždy odpovídám, protože vím, že s anglickou verzí jistě konzultoval. Ostatně, měl bych k vám do Česka někdy přijet. Dokonce sám Václav Havel mě zval, když byl na dva týdny na Kolumbijské univerzitě v roce 2006, ale měl jsem tehdy čerstvě po udělení Nobelovy ceny tolik práce... Už jsem ho nestihl. Ale vážně se k vám chci podívat – nikdy jsem nebyl v Praze, což mi připadá poněkud trapné.
