Náhrdelník z lidských uší. Zpověď českého vojáka, který za peníze odešel do africké války s islámským terorismem
„Jmenuji se Dave (samozřejmě to není moje pravé jméno, jež nemohu z bezpečnostních důvodů prozradit) a nastoupil jsem jako profesionální voják do Armády České republiky krátce po svých osmnáctých narozeninách. Absolvoval jsem několik zahraničních výsadků v uniformě naší armády, jenže pak jsem českou uniformu svlékl a odešel. Ne do civilu, ale do války. Splnil se mi sen, jejž jsem měl od dětství – stal jsem se osobním strážcem v Africe. Za dva roky bylo nabídek na práci tolik, že jsem si mohl v pohodě vybírat, proto teď žiji napůl doma na severu Čech a napůl v Africe."
CESTA DO MALI
Tu jedu jako doprovod zlata, tu hlídám na oficiálních misích úředníky nadnárodních institucí, kteří jedou na inspekci, neboť v Kongu zase rozkradli dotace, a někdy – když si chci odpočinout – jedu s nějakými hodně bohatými Američany na safari a hlídám, aby je nesežral lev.
Když jsem nedávno odjížděl jako ochranka pozorovatele globální lidskoprávní instituce do Mali, bylo to těsně po tamním státním převratu, domluvili jsme se na spolupráci.
Vrátil jsem se pár dní po převratu a byl z toho, co jsem viděl, znechucen. Viděl jsem to, co málokdo z Čechů mohl pozorovat na vlastní oči – řádění islámských teroristů uprostřed černé Afriky. Islamisté byli v tomto případě z nechvalně známé radikální organizace Boko Haram, v níž operují černí žoldáci ze Sierry Leone a Libérie v milicích Revoluční sjednocené fronty (RUF), proslulých usekáváním končetin dětem. Podle všeho spolupracují s al-Ká’idou.
Boko Haram ostatně byla základní příčinou malijského převratu, kvůli němuž jsem dostal zakázku chránit onoho nadnárodního úředníka. Ten měl od své instituce za úkol zjistit, nakolik dochází v Mali (z kterékoli strany konfliktu) k porušování lidských práv, válečným zločinům a masakrům civilního obyvatelstva.
Já a moji dva kolegové – Francouzi, kteří prošli v uniformách země galského kohouta Afrikou – jsme byli v hlavním městě Mali Bamaku o pár dní dřív než „náš“ úředník. Nejdříve je potřeba získat povolení držet a užít zbraň. To funguje v podstatě dvěma způsoby. Buď ochranka pracuje pro někoho, kdo má diplomatický status, a tudíž, jak je v Africe nutné, i zbrojní arzenál pro ochranu diplomatického sboru. Nemusí se vůbec jednat o zastupitelství konkrétní země, ale třeba o instituci jako OSN. Tehdy na přechodnou dobu dostane ochranka podobný diplomatický status a v rámci hromadného zbrojního povolení, jež onen úřad v zemi drží, mu zapůjčí zbraně, které mají v centrále úřadu k dispozici.
Mnohem lepší je však cesta přes privátní bezpečnostní agenturu, jichž v Africe pracují stovky a které zajišťují ochranu svých klientů pomocí bílých vojáků- ochránců. Stojí to sice třeba sedm set eur na den, za což by bylo možné najmout, dejme tomu, třicet ozbrojených Afričanů, ale ona bílá ochranka vás na rozdíl od té africké neprodá za dvě stě dolarů nejbližším banditům, co vás budou chtít prodat zpět za výkupné.
Když pracuji přes takovou agenturu, podepíšu s ní smlouvu, že mě tato firma zaměstnává, tak se dostanu mezi její pracovníky a ti mají zase právo na základě hromadného zbrojního povolení u oficiálního prodejce zbraní výzbroj legálně nakoupit. Pokud chtějí něco jiného než celoafricky oblíbenou útočnou pušku AK- 47 – Kalašnikov, dnes nejlépe pákistánské výroby, mohou si u obchodníka objednat z katalogu konkrétní zbraně dle vlastních preferencí a on jim je legálně doveze.
Tentokrát nám ale nepovolili automatické zbraně, tak jsme měli dlouhé brokovnice a jako krátkou zbraň beretty v ráži devět milimetrů Luger. Ke standardnímu vybavení ochranky v Africe ovšem nepatří jen puška a pistole, ale také několik zásobníků, pešek plněný olověnými broky, kasr, nůž, neprůstřelná vesta, ochranné brýle, když se dají očekávat granáty a minometný útok, a také přilba. Chráněná osoba se tak pohybuje obklopena malou obrněnou armádou.
ISLAMISTÉ NASTUPUJÍ
Hlavní stan v Africe je vždy buď co nejblíž mezinárodnímu letišti a v chráněném hotelu, nebo v chráněném hotelu v nějakém městě blízko hranic.
Úředník bydlel v hotelu, kde probíhala jednání mezi velitelem povstalců, kteří uskutečnili státní převrat, a novým prezidentem. Mali přitom bývalo jednou z nejspořádanějších zemí západní Afriky, elektřina tam často jde celý den, a tak i současný převrat měl celkem přijatelnou formu. Jeho důvodem bylo povstání na severu země, v pásmu Sahelu. Islámská teroristická organizace Boko Haram, která úřaduje v celém Sahelu, spolu s al-Ká’idou, jejíž bojovníci se v Sahelu skrývají a bojují od Somálska až po Senegal, se dohodly s místními Tuaregy a vyhlásily válku vládě. Jejich cílem je v severním Mali nastolit islamistické zřízení, šariját.
Oddíly Boko Haramu jsou perfektně vyzbrojené moderními ruskými zbraněmi, které v průběhu krize libyjského Kaddáfího režimu zaplavily západní Afriku. Takže když islamisté vyhlásili revoltu a začali postupovat na jih, postavila se jim malijská armáda. Její vojáci fasovali jeden zásobník ostrých do samopalu, jenže členové Boko Haramu měli nejmodernější odstřelovačské pušky, protizemní protiletadlové řízené střely, erpégéčka (ruční protitankový granát, zbraň, jíž byl kdysi sestřelen americký vrtulník Black Hawk v Somálsku) a náklaďáky munice.
Masakrovali malijskou armádu, kterou starý prezident Amadou Toumani Touré odmítal pořádně vyzbrojit, do té míry, že velitel zavelel čelem vzad, uskutečnil převrat, při kterém jeho vojáci zatkli prezidenta. Parlament narychlo jmenoval prezidenta nového, předsedu parlamentu Dioncoundu Traorého – a čeká se na nové volby. Ovšem ten současný prezident už hodlá nějaké peníze do výzbroje svých vojáků investovat.
ZABÍT A ZNÁSILNIT
Náš úředník vyjížděl ven na mise zjišťovat informace, obvykle se ale nic nedozvěděl, neboť se ho – jak byl obklopen tou mou soukromou obrněnou armádou – místní lidi báli, a pak se spokojeně vracel z hotelu a nechával svou ochranku, aby mu to, co se vlastně děje, zjistila méně ofi ciální cestou.
Jezdili jsme tedy, už bez neprůstřelných vest a s puškami ne v rukou, ale přes rameno, mezi lidi a zjišťovali. Měli jsme vcelku co. Den před tím, než úředník přijel, vyvraždili na náměstí sousedního města islamisté – pro výstrahu – sto třicet lidí a veřejně ve jménu Alláha znásilnili čtyřicet žen, neboť je prohlásili za prostitutky. V tom městě se dalo dohromady deset tisíc chlapů a chtěli po prezidentovi zbraně, že půjdou pomoct armádě a Boko Haram a al- Ká’idu vyženou z Mali. Místní lidi jsou na tyhle grázly neskutečně nasraný. Všude v západní Africe řádí nějací ozbrojenci, nejvíc na to doplácejí normální obyčejní lidé, a skutečně je nenávidí.
Když jsem byl například v Kongu, tak se kousek před jedním hotelem strhla přestřelka. Přijela toyota, na ní asi osm chlapů a začali střílet. Nás to vzbudilo, podívali jsme se z okna, a naštěstí jsem tam měl kládu (pardon, automatickou pušku) s laserovým zaměřovačem. Bylo to tak sto padesát metrů, takže to fakt nebyl problém. Pustil jsem to tam, ti se rozlítli jak vrabci a byl klid. Druhý den nám přišlo do toho hotelu asi patnáct lidí poděkovat, nosili jídlo, dárky … Prostě na tyhle grázly, kteří vykřikují, že jsou proti Západu, nejvíc doplácejí místní chudí lidé. A těch taky ti grázlové nejvíc pozabíjejí.
Když jsme pak v Kongu jeli mimo město, viděli jsme jednoho z těch grázlů jít u cesty. Byl úplně zfetovaný a na krku měl náhrdelník z lidských uší. Měl jich tam snad dvacet. Přemýšleli jsme, jestli ho pro dobro lidstva zastřelíme, nebo přejedeme, ale pak jsme ho s ohledem na našeho klienta bohužel museli nechat jít.
KOHO ZABÍT
Ale zpátky do Mali. Když jsme se vrátili z jedné obhlídky do hotelu, přibyla k vládním vojákům, co hotel hlídali, stovka dalších uniformovaných mužů, toyoty s lehkými i těžkými kulomety a několik čínských limuzín. To přijel prezident Traoré jednat s velitelem vzbouřené armády, jaké jim koupí zbraně. Okem profesionála jsem pozoroval ochranku válející se s kalašnikovem pod hlavou ve stínu a chrápající ve stínu a opravdu se bavil. Africká koncepce osobní ochrany je fajn, ale rozhodně vám nezaručí, že vás nezabijí.
Když jednání skončilo a Traoré se loučil s velitelem povstalců, neodolal jsem a udělal pro Reflex několik fotek. Vzápětí mě na hotelové chodbě zatkla tajná služba. Agentů bylo pět, měli obleky a pistole. Odvedli mě do místnosti v přízemí, ale než se tak stalo, zapomněli mě prohledat a odzbrojit, takže jsem byl sice jako zatčený, ale zůstal mi v kapse nůž a v náprsní kapse kasr. Kdybych chtěl – podobně jako kterýkoliv jiný profesionál v podobné situaci –, tak mohlo být těch pět agentů za dvacet vteřin mrtvých. Pak jsem jim však ukázal své průkazy, velitel ochrany hotelu si vzpomněl, že mě viděl hlídat onoho zahraničního pozorovatele, a tak se mě agenti rozhodli propustit. Poručili mi ovšem vymazat fotky.
Všechny nepovedené jsem před nimi skutečně vymazal, jenže se tak stalo v Africe, a tak si pánové neověřili, zda jsem je vymazal všechny. Druhý den prasklo, že se Boko Haram pokusila podplatit jednoho z ochranky velitele povstalců proti starému prezidentovi – a podle všeho měli extremisté kontakty ve vládě jmenované ještě starým prezidentem. Tak ten nový, Traoré, nechal vládu pozatýkat. Ochránce velitele povstalců, jenž jej měl zabít, dostal od lidí spojených se starou vládou zálohu ve výši asi šedesáti tisíc korun, a až velitele zabije, měl dostat ještě dalších sto dvacet.
Lidský život je i v Mali, které je Švýcarskem západní Afriky, stále nechutně levný. Ale to už jsme s kolegy odjížděli. Mise pozorovatele, jehož jsme hlídali, skončila. Avšak ono tam bude asi potřeba zase brzo zajet, tam pro nás bude práce dost …
PODLE VYPRÁVĚNÍ ZVLÁŠTNÍHO ZPRAVODAJE REFLEXU V MALI ZAZNAMENAL JIŘÍ X. DOLEŽAL
