Sejdeme se v díře. Vazební cela u nás skutečně připomíná torturu na lámání lidí
„Žijeme v zemi, kde je vazba novodobá tortura. Lámání, týrání lidí,“ řekl David Rath během svého památného vězeňského představení v Parlamentu. Nebyl to Rathův nejlepší den – vzpomeňte na jeho slova o čudlech a sumcích. Když ale mluvil o podmínkách ve vazební cele, měl tento známý politický sekerník pravdu.
Rathovi jistě patří mnoho prvenství, viz mnohoženství coby politická vizitka či chlapecká rvačka s Miroslavem Mackem v přímém televizním přenosu. Prvním politickým sumcem, jemuž se nelíbí ve vazbě, ale určitě není. Už před lety se v ní psychicky zhroutil Ivo Svoboda, někdejší ministr financí vlády Miloše Zemana a ironií osudu i jediná oběť Zemanovy slibované akce „Čisté ruce“, při níž rychle došlo mýdlo. Svobodu, jenž si nakonec odseděl několik let za vytunelování Liberty, vazba dokonce sebrala natolik, že ve vězení sepsal novelu zákona o vazbě.
Na podmínky vazby si stěžovala i jeho asistentka a partnerka Barbora Snopková, jež v ní kvůli Libertě seděla ve stejnou dobu. „V právním státě nepochybně platí pro lidi, kteří nejsou obžalovaní, natožpak odsouzení, presumpce neviny,“ postěžovala si tehdy. „Ale žijí hůř než odsouzení. Pobyt zde musí nutně poškodit každého fyzicky i psychicky. V mé cele například ani nerozpažím.“
Vazba samozřejmě netrýzní jen politiky zvyklé na vysoce nadprůměrný životní standard, plný mladých asistentek, náhrad a erárního benzínu. „Vazba je mnohem nepříjemnější než vězení,“ svěřil se například sochař Pavel Opočenský, odsouzený za zálibu v příliš mladých dívkách.
„Pobyt ve vazbě je to nejhorší, co mě v životě potkalo. Přemístění z vazby do výkonu trestu je přes veškerou hrůzu veliká úleva,“ píše na webu odsouzeni.estranky.cz muž, jenž v afektu zastřelil manželku a s jedenáctiletým trestem jej z vazby přestěhovali na Mírov, kde bydlel na cele s dalšími šestadvaceti odsouzenými. A to Mírov, jak víme i bez Jiřího Kajínka, není žádný Hilton.
Hurá do vazby!
Podmínky i míru použití a délku vazby v Česku kritizují už od devadesátých let i nejrůznější organizace zabývající se lidskými právy. Byť se podmínky mírně zlepšily, takže dnes už denní stravné policejního psa nepřevyšuje denní stravné vězně, jak tomu bylo počátkem devadesátých let, hnilo ve vazbě například ještě v roce 1998 sedm tisíc lidí, ve srovnání se západoevropským průměrem děsivý několikanásobek. Dnes jich sice vazebně stíháme necelé dva a půl tisíce, i to je ale příliš drahý nadprůměr.
Naopak evropským podprůměrem a ohledně hygieny úplně nejhorším možným standardem je česká vazba – a ta litoměřická zvlášť – materiálními podmínkami. „Nejde jen o to, jak vypadají cely, ale že třeba v jedné cele jeden vězeň vykonává potřebu a druhý tam ve stejnou chvíli jí,“ popsala v deníku Právo podmínky v tuzemských vazebních věznicích předsedkyně Českého helsinského výboru Anna Šabatová.
Jako novinář jsem před několika lety navštívil v pankrácké vazbě Jiřího Pasovského, jenž v afektu zabil počátkem roku 2003 nigerijského konzula v Praze. Tehdy jedenasedmdesátiletý bývalý primář mělnické nemocnice naletěl na nejznámější nigerijský export – podvodnou investici do ropného průmyslu. Přišel kvůli tomu nejen o všechny životní úspory, ale ještě se zadlužil u lichvářů, takže musel zastavit rodinný dům. Jednoho dne mu z toho ruplo v hlavě.
Soudce jej poslal do vazby, aby neutekl a nepokračoval v trestné činnosti. Když jsem na něj čekal za sklem vězeňské místnosti pro návštěvy, opřen o hůl se po chvíli do vězeňské kabinky sotva přišoural starý zlomený muž trpící rakovinou a epilepsií. „To víte, v mém věku vazbu snáším dost špatně,“ řekl mi do telefonu. Po chvíli se odmlčel, rozbrečel a nakonec jako by na moment usnul vyčerpáním. Snáz než Pasovského bych si představil utíkat i Zdeňka Škromacha. Nešťastný vrah nakonec dostal pětiletý trest, kvůli zdravotnímu stavu ale do vězení nemusel.
V díře je dobře
Krátce po Rathově projevu v Parlamentu jsem seděl se dvěma právníky: jeden pracuje v privátní sféře, na téma vazby dokonce napsal diplomku; druhý je zaměstnancem ministerstva vnitra. Neřekl bych, že v místnosti seděl jediný příznivec Ratha, tedy nepočítám-li jeho fantastický bavičský talent. Přesto oba právníci potvrdili jeho slova: česká vazba je svým způsobem tortura používaná k psychickému lámání de iure stále nevinných lidí. A není žádnou výjimkou, pokud v ní vězeň schytá navíc i trochu větších pohlavků než Rath od Macka.
Vazební cely skutečně bývají tak velké, jak je před lety popsala Snopková: zhruba na rozpažení. WC supluje díra v podlaze, jíž v Turecku říkají toaleta. Kousek od ní vězni jedí. Na cele je umyvadlo se studenou vodou, stolek a židle. Do sprchy vás pustí jednou, maximálně dvakrát týdně. Jednou denně taky smíte na hodinu na procházku do výběhu na dvorku.
Bůh ví proč, ale biorytmem je vazba návratem do raného dětství, jen bez pohádek: budíček v půl šesté a večerka do desíti. Sex jen sám se sebou, případně s bachařem. Ranní teplý nápoj je něco mezi čajem a kávou s tím, že nejblíže má chutí k tekutině, kvůli níž míváme doma WC. V Litoměřicích k ní prý dávají k snídani tři rohlíky.
Pod zámkem se lépe zpívá
„Svážeme ho, hodíme ho do díry, máme ho tam a čekáme, co s ním. Vazba se v obsahu i důvodu neliší od starověku až po dnešek,“ popisuje ji lapidárně známý advokát Kolja Kubíček. Ví, o čem mluví: mnoho jeho klientů soudci posílají do vazby, kam za nimi on dochází. Včetně litoměřické věznice, kde je Rath a již advokát popisuje jako „velmi špatnou“. Mimochodem kdysi hájil i již zmíněného Pasovského.
Vazba se uvaluje ze tří důvodů: aby dotyčný neutekl, aby neovlivňoval svědky a neničil důkazy a taky aby nepokračoval v trestné činnosti. Anebo aby se demonstrativně zastrašil, to často selektivně u nás. Do vazby šli neoprávněně například příbramský podnikatel Jaroslav Starka či někdejší ministerská náměstkyně Věra Jourová. Před lety v ní málem skončil i bývalý šéf TV Nova Vladimír Železný, jenž přespával na policii; paradoxně mu nehrozila za program Novy, ale kvůli podezření z poškození věřitele.
Etický problém s vazbou, jejíž podmínky jsou výrazně horší než vězení, je, že do ní stát posílá stále ještě nevinné lidi, zatímco ve vězení už sedí pouze odsouzení. Institut presumpce neviny přitom není nijak starý: zavedl se v Rakousku až v polovině 19. století. Do té doby panoval v soudnictví v podstatě komunismus, tedy presumpce viny; lidé museli naopak dokazovat svou nevinu, státy držely monopol viny. A z celkem pochopitelného důvodu, rozhlédnete-li se například po Česku …
Vazba je psychický nátlak, ať už to vyšetřovatelé chtějí, nebo ne. „Může se použít pro zlomení člověka, ale není to její princip. Na každého však působí, hlavně prvních čtrnáct dní,“ vysvětluje její psychologii Kubíček. „Lidé si zvyknou až po dvou třech týdnech, dny předtím bývají kritické. Jsou v šoku ze ztráty svobody a z vytržení ze sociálních vazeb. Ani si neuvědomí, že jedí příšerné jídlo. Je ale pravda, že kdo je ve vazbě, ten víc mluví a spíš se přizná.“
Obžalován, odsouzen
I vazba samozřejmě odráží politický charakter a étos státu. Když jste v ní seděli za demokratické první republiky, mohli jste si poslat pro pivo. Když vás tam zamkli po únoru 1948 komunisté, byli jste rádi, když vás neumlátili. Podle Kubíčka komunisté převzali metody gestapa, jež do vazby zavíralo nepřátele státu. Ne náhodou tak posílali v policejním komunistickém Československu lidi do vazby policisté, ne soudci. Vazba navíc trvala neomezeně dlouho stejně jako třeba pracovní vojna pro vybrané.
Směrem k západní civilizaci změnilo totalitní trestní řád politické uvolnění počátkem šedesátých let. Zákon z roku 1961, platící mimochodem dodnes, upozadil policii a svěřil rozhodování o vazbě soudu. Byť spíš pouze formálně. „Soud sice rozhodoval, ale myšlení zůstalo stejné,“ říká Kubíček, jenž dělal před emigrací do západního Německa vyšetřovatele. „Soud pouze formálně stvrzoval návrh policie a přidal jen výměru trestu. Bývalo téměř jasné, že když byl člověk obžalován, byl i odsouzen.“
Totalita 2012
Kubíček si, stejně jako jiní advokáti či právníci, myslí, že se u nás vazba dodnes nadužívá. „Důvod je historický, pramení to z totality,“ vysvětluje. Ve skutečnosti zákon není nic jiného než obecná pravidla hry, jak daná společnost funguje. A mnoho především starších soudců si pořád myslí, že i dnes funguje jako před rokem 1989.
„Myšlení soudců se změnilo jen částečně,“ říká Kubíček. „Stále inklinují k tomu, hledat důvody, proč dávat lidi do vazby, místo toho, aby hledali důvody, proč je tam nedat.“
Nejde ale samozřejmě pouze o soudce. Totalitní mentalita zůstává i ve veřejnosti, jejíž nemalá část si stále myslí, že když je člověk obviněn, patří automaticky do kriminálu. Soudci tak – ať už vědomě, či nevědomě – rozhodují i pod diktátem veřejného mínění. Bojí se vzít na sebe zodpovědnost. A neméně vazbu miluje i policie, tedy kromě pátku odpoledne. „To se jim nechce zdržovat se vypisováním důvodů vazby,“ usmívá se Kubíček. Ví to z vlastní zkušenosti.
A ví z ní i to, že třeba v Německu zavírají do vazby mnohem méně lidí a že tam vazba, byť taky nejde o pětihvězdičkový pobyt, kromě výjimečných případů nesmí trvat déle než šest měsíců. I to je u nás, kde i za pouhý přečin může trvat třeba rok (u nejtěžších zločinů až čtyři roky), reliktem totality: bezstarostné zavírání lidí vychází z naší obecné neúcty ke svobodě jednotlivce. Přitom vazba pro člověka znamená životní devastaci, i když ho třeba pustí po několika měsících.
„Že nemá úctu ke svobodě lidí policie ani státní zástupci, je snad dobře,“ myslí si Kubíček. „Problém však je, že ji nemají ani soudci.“
V Česku se navíc stává, že jakmile vás vezmou do vazby, vyšetřování se často téměř zastaví. Státní moc to bere tak, že vás má prostě pod zámkem a vše skončilo. A když se náhodou začne ukazovat, že je vazba protiprávní, stát si ji vždy ospravedlní. Oběti soudní zvůle pak nezbývá než si zaplatit advokáta, aby ze státu vyrazil aspoň oficiální almužnu jako odškodnění.
„Počet vazebně stíhaných by se dal snížit na polovinu, aniž by to bylo společensky nebezpečné nebo ovlivnilo vyšetřování. Navíc by to i snížilo náklady státu,“ dodává Kubíček.
