Zabiju se online. Co všechno jsou lidé ochotni udělat před webovou kamerou
Z NAŠICH ŽIVOTŮ SE VYTRÁCÍ INTIMITA. Moderní technologie se nám vloupaly do soukromí a přivedly publikum k těm nejsoukromějším momentům. On-line, v přímém přenosu. Před zraky ostatních odhalujeme svá nitra i těla. Milujeme a rodíme se. A taky umíráme.
V ŘÍJNU 2010 se v záběru webové kamery oběsil jedenadvacetiletý muž ve Švédsku. Chvíli před polednem, v 11.51, o svém úmyslu informoval na diskusním fóru zvaném Flashback. Napsal, že se hodlá oběsit. Většina lidí tomu nepřikládala velkou důležitost, někteří se ho od tohoto úmyslu snažili odradit. „Mysli na chudáky, kteří jsou postižení nebo slepí. Život s postižením je těžký. Ti lidé s životem nic udělat nemůžou. Ty ano!“ zněl jeden ze vzkazů.
Ne všichni se mu to snažili rozmluvit. „Jsi příliš velký posera!“ případně „Pokud se chceš oběsit, musíš skočit z výšky, aby sis zlomil vaz!“ byly například další komentáře.
Muž, který byl později identifikován jako Marcus Jannus, student ze Stockholmu, vylíčil další detaily. Že se původně chtěl oběsit na síťovém kabelu, ale nebyl si jistý, zda unese jeho váhu. Že má myšlenky na sebevraždu už šest měsíců. A že se teď definitivně rozhodl ji provést, protože „život je prostě moc složitý“. Status v tomto smyslu publikoval i na Facebooku.
Ve 13.06 zveřejnil Jannus adresu, na které umístil přímý přenos z videokamery ve svém bytě. O sedm minut později zmizel na chvíli ze záběru, aby se vzápětí objevil nový status na Facebooku. „O.K., pusťme se do toho.“ V záběru je vidět, jak si okolo krku uvázal provaz a o několik okamžiků později se na něm svou vahou začal dusit.
Jsou to strašlivé obrázky, které lze dodnes nalézt na internetu. Tělo se zmítá v křečích, obličej muže rudne a fialoví. „Viděl jsem on-line leccos, ale tohle je to nejstrašnější!“ píše někdo. A jiný zase: „O.K., teď je to fakt hnusné.“ Pak najednou všechno skončí. Muž je bezvládný. Ve 13.32 se v diskusi objevuje dotaz: „Zavolal někdo policii?“
A webkamera stále běží. Podle záznamů stockholmské policie přijímá tísňová linka první hlášení o případu až ve 13.44. Ve 14.06 jsou dva policisté na místě, odvazují muže a zahajují oživovací pokusy. Marně. O dvě minuty později je střídají dva lékaři ze záchranky. Ale ani ti už muži život zachránit nedokážou. Teprve v ten moment přestává kamera nahrávat. V lékařské zprávě je uvedeno, že oživování muže začalo příliš pozdě, než aby mohlo být úspěšné.
Jakou roli hrál v tomto případu internet, lépe řečeno fakt, že Jannus „sehrál“ svou sebevraždu pro poměrně početné publikum? Nepomohli mužově sebevraždě ti, kteří zpochybňovali jeho odvahu a vyzývali ho, ať se už konečně zabije? A spáchal by tento čin i v případě, že by neměl žádné diváky? To jsou otázky, na něž neumíme odpovědět.
SMRT ČLOVĚKA NA BALKÁNĚ
Film Smrt člověka na Balkáně (který bude uveden na letošním ročníku festivalu v Karlových Varech) je svým způsobem protipólem švédské tragédie. Ano, má podobné východisko. Viditelně rozrušený muž si sedá k počítači a zapíná kameru. Pak obraz střídají úvodní titulky. Na rozdíl od reálného případu ze Švédska nevidíme, jak muž umírá. Jen slyšíme výstřel a to, jak se jeho tělo sesune na zem. Je schované za deskou stolu, takže už ho do konce filmu neuvidíme.
Kde realita na internetu končí, film srbského režiséra Miroslava Momčiloviće začíná. Nezkoumá, proč se muž rozhodl zabít ani proč předtím na svém počítači zapnul webovou kameru. My dokonce ani nevíme, jestli se obraz přenáší na web a zda vůbec má nějaké diváky, nebo se jen zaznamenává do paměti.
Momčilovićův film je spíš fraškou než moderní tragédií. Je celý natočen v jednom záběru, což ho činí filmařsky zajímavým, ale zároveň dodává příběhu odehrávajícímu se v reálném čase zvláštní naléhavost. Sledujeme dva sousedy, kteří se s formanovskou trapností ujmou úkolu se o mrtvého muže postarat. Zavolají sanitku i policii a opijí se vodkou, kterou najdou v lednici. Z jejich replik se dozvídáme o mrtvém muži i o nich samých. „Podívejme, kolik měl knih!“ „Hm. A stejně se zabil. Takhle to skončí, když člověk moc čte.“
Technologie jsou všudypřítomné, není pochyb o tom, že se sebevražda v Bělehradě odehrává v roce 2012. Jakkoli hlavní aktéři jako by byli v sebevrahově obýváku na návštěvě z minulého století. „Hm, podívej,“ zaregistrují počítač na stole, na němž je zřejmě umístěna kamera, takže my ho ve filmu nikdy nevidíme. „Podělané počítače. Je to jen ztráta času a taky kazí oči.“ „Jo, a jde z nich záření.“
Když po čtyřiceti minutách konečně dorazí záchranáři, vedou první kroky lékařky k zásuvce. „Můžu si tu u vás nabít mobil?“ A když dorazí policie, vede policejní komisař hovory se svou ženou, se kterou se rozvádí. Mrtvý muž na zemi je přesunut do hodně vedlejší role.
Naopak ústřední roli přebírá v záběru webová kamera, snímající předešlé události. Hrdinové filmu nevědí, jestli je někdo sledoval, nebo zda se pouze pořizuje nahrávka, ale i tak zásadně promění své chování. Stylizují se do rolí hodných a citlivých pozůstalých.
Vše je zapomenuto, včetně upřímného monologu, ve kterém si sousedé stěžují, jak internetový sebevrah snížil cenu jejich vlastních bytů: „Mohl jít do parku. Nebo do lesa. Mohl skočit z mostu. Jako kdokoli jinej. Mohl se zabít v kterékoli z garáží dole. Ale on ne. Chtěl posrat naše životy.“
Mohlo by to být hezké moto do éry, kdy jsme zveřejnili všechny své intimity.
