Realita v Severní Koreji předčila mé fotoreportérské sny, vypráví Jan Šibík
Přestože se měla dnešní beseda s fotoreportérem Reflexu Janem Šibíkem zaměřit na arabské revoluce, o blízkovýchodní tematiku se v podstatě jen otřela. Místo toho nabídl známý fotograf publiku v karlovarském Reflextoru záplavu vzpomínek na unikátní výlety do Severní Koreje, Rwandy ve válečném stavu nebo Srí Lanky po ničivé vlně tsunami v roce 2004. Nikdo neprotestoval.
Situace na Blízkém východě je podle Šibíka horší než v první polovině předchozí dekády a pořád se zhoršuje. "Před pěti, šesti roky nebyl problém cestovat po Afghánistánu nebo po Iráku. Teď by ale byla otázka několika minut, než bych se dostal do nebezpečí," nechal se slyšet. Zatímco kdysi se novináři vyhýbali Iráku, dnes už si dávají pozor i v dříve relativně klidném Pákistánu a dokonce i Jemenu.
Na otázku moderátora debaty Miloše Čermáka, kam by chtěl bez ohledu na peníze vyrazit za fotografiemi, odpověděl Šibík po chvilkce přemýšlení: "Dnešní besedu jsme nazvali arabské revoluce. Jedna ze zemí, kam bych chtěl jet, je Sýrie, ale zároveň bych se bál." V Sýrii totiž v posledních měsících zemřela řada novinářů, často pro výstrahu ostatním kolegům ze zahraničí.
Pusťte si část besedy věnované focení egyptských demonstrantek:
Proto by nepohrdnul ani Maledivy, nebo... Severní Korejí. Právě tam se v minulosti bez větších nadějí na úspěch několik let pokoušel dostat oficiální cestou - tedy žádostí o vízum. Přesto se mu to dvakrát podařilo.
"Roku 2005 mi pomohla neuvěřitelná náhoda. Tenkrát byl předsedou parlamentu Lubomír Zaorálek a on organizoval oficiální cestu do Severní Koreje," zavzpomínal Šibík na první výlet do totalitářské země a zároveň vysvětlil svou fotoreportérskou "zamilovanost": "Vždycky, když někam chci jet poprvé a hrozně si to přeju, je realita jedaleko horší než všechny zajímavé představy, které mám v hlavě. Jediná země, kde to bylo obráceně, kde realita předčila mé sny, byla Severní Korea."
Dostal se prý tehdy do země, kde lidé v odlehlejších oblastech nikdy neviděli fotoaparát, zemi žijící v absolutní izolaci od okolního světa. Prostě hotový ráj pro reportážního fotografa.
Bizarní fungování státního aparátu a uzavřenost KLDR Šibík popsal na příkladu: "když deset let tvrdě pracujete pro stranu a neuděláte průšvih, tak po deseti letech dostanete voucher, jdete do obchodu, kterých tam moc nebylo, a vyzvednete si tranzistor. To rádio má pouze tři severokorejské stanice, takže se nedozvíte, co se odehrává za hranicemi. Ti lidé jsou tam v absolutní temnotě, Čína je proti Severní Koreji vrchol demokracie."
O demokracii se ale bojí i v současném Egyptě: "Egypt jsem vždycky vnímal jako jednu z nejdemokratičtějších zemí. Přesto to teď vzalo takový obrat, že ten výsledek je na vážkách. To, co bylo běžné - že jsme si mohli po káhiře chodit v šortkách - pro ně (stoupence Muslimského bratrstva, které je v Egyptě právě u moci) bude nepřijatelný."
Když se ho Čermák zeptal, jakých tří fotopříběhů si nejvíc cení, musel se fotoreportér Reflexu chvíli rozmýšlet. Nikdy mu prý nešlo o to vytvořit jednu perfektní fotografii, ale spíš celý, fungující příběh.
Proto by vybral fotografie pořízené z vlaku v Severní Koreji a snímky indických zápasníků, jež byly oceněny na World Press Photo 2004. "Necítím se do starého železa, třetí nechám otevřenou," dodal nakonec.
Jan Šibík byl 3.7. hostem Čermákovy koupele v Reflextoru na kolonádě v Karlových Varech.
