Jmenuji se Lenka a vzala jsem si muslima
Sama jsem muslimka. Stala jsem se jí ještě před tím, než jsem svého muže vůbec poznala. Přestoupila jsem dobrovolně k islámu. Jsem Češka a nezbláznila jsem se.
Asi před pěti lety, když mi bylo dvacet sedm let, jsem se ocitla v období hledání. Sebe samé. Smyslu všeho kolem, života. Dva roky před tím mi zemřela babička, kterou jsem měla velmi ráda, a myslím, že to byl impuls k zamyšlení nad svým vlastním životem. Začala jsem poprvé cítit, že je „něco“ nad námi. Svým způsobem jsem v něco začala věřit. Bůh jsem tomu zatím neříkala. Ale stále víc jsem pátrala po tom, jak to mají ostatní lidé, jiné kultury. Tím jsem se dostala k náboženství.
Přiznávám, že jsem se prokousávala vším možným a islám jsem stále odsouvala. Dostala jsem se k němu až nakonec, když mne do té doby žádné náboženství neoslovilo. Islám pro mě totiž znamenal teroristy a šílence. Jako pro mnoho lidí tady. Dokonce jsem si po internetu dopisovala s muslimy a snažila se jim vysvětlit, že jejich víra je špatná. Že korán je špatný. Dnes se tomu paradoxu směju.
Jak probíhala má konverze? Bylo to pro mě náročné období; dlouho jsem váhala, zda vůbec konvertovat. I když vírou jsem si byla jista, bála jsem se reakcí okolí. Styděla jsem se. Ale pak mé obavy postupně slábly, asi jak má víra v islám vnitřně rostla. Nakonec jsem tedy pronesla onu formulku šahádu.
Šátek jsem začala nosit asi tři měsíce po konverzi. Přišlo to samo. Cítila jsem, že ho chci, že ke mně patří. A reakce okolí a rodiny? Trvalo to, než se doma s mou vírou a stylem života smířili, rozhodně ze začátku nejásali. Teď, po pěti letech, už můžu říct, že nemám problémy – pokud nepočítám občas nějaké poznámky od cizích lidí. To si vyslechnu ledacos.
S manželem jsem se seznámila přes internet. Byla jsem muslimka a chtěla jsem za muže také muslima. Po čase dopisování jsem za ním cestovala na návštěvu do Alžírska, okouknout ho. Padli jsme si do oka a vzali se. Problémy byly jen s ambasádou, neboť víza sem zrovna zlehka nedávají. Po roce nervů se to však povedlo.
Manželova rodina je v pohodě. Nenazvala bych je ortodoxními, je to početná rodina a každý z nich je pro víru zapálený jinak. Někdo víc a někdo vůbec. A rozhodně ty, co o víru příliš nedbají, nijak netrestají nebo nekritizují.
Na co naopak pozor dávají, jsou svatby. Kontrolují hlavně potenciální ženichy. Ale nebrala bych to jako diskriminaci žen. Myslím, že taková starost mnohým mladým ženám vyhovuje. Alespoň ty, co jsem se jich ptala, to jako omezování necítí (je jasné, že budou i takové, kterým to vadí, zase taková naivka nejsem). A pak – je to spíš starost rodiny o děti a jejich budoucnost, protože když se v manželství objeví problém, zapojí se zbytek rodiny aktivně do řešení. V tom jsou jiní než my.
Žijeme na severu Čech a můj manžel je teď doma. Je to pro něj velmi nepříjemné, neboť v islámu muž musí zabezpečit rodinu. Bohužel situace na pracovním trhu je teď v našem kraji pro něj jako cizince nepříznivá. Navíc mně to, že můžu chodit do práce, vyhovuje. Zatím si tedy manžel vyřizuje trvalý pobyt a stará se hlavně o nejmladšího syna, jemuž jsou dva roky. Až syn půjde do školky, pak se znovu vrhne na hledání práce.
Má rodina manžela přijala s obavami. První otázka byla, kolik má dalších žen a dětí. Ale teď vidí, že je to normální člověk, má rád mě i děti, pečuje o nás; mám dvě děti z prvního manželství a nejmladšího syna s ním. Jeho starost o nás všechny se nedá srovnat s mým prvním manželstvím. A manžel muslim nebyl.
Mešitu máme daleko, takže s její návštěvou to manžel nepřehání. Ale jinak dodržuje téměř vše, co jako muslim má. Dodržujeme ramadán, ale respektujeme i naše svátky.
Mé dvě starší děti z prvního manželství muslimové samozřejmě nejsou a nenutíme je k tomu. Nejmladšího k islámu vedeme. Ne nějakou přísně islámskou výchovou, ale jdeme příkladem a on se může sám rozhodnout, zda se k nám přidá. Jediné, co má oproti starším dětem „navíc“, je, že jej učíme dva jazyky.
Na soužití s muslimem mi nic nepřijde zvláštní nebo překvapivé. Je to však tím, že jsem sama muslimka. Češce, která není muslimka, bych nedoporučila se za muslima provdat. Pokud ano, tak jedině hodně poevropštěného, co se ne drží striktně islámu. Jinak opravdu nebude moct vědět, co od něj čekat.
Češka muslimka naopak po dle mne udělá štěstí právě s muslimem, jenž se islámu drží, praktikuje jej v běžném životě. Má větší šanci, že se shodnou.
Obecně mám pocit, že muslimové mají podstatně silnější vztah k rodině než my tady. Chovají větší respekt a úctu vůči rodičům i v dospělosti. Někdy mi přijde, jako by se od rodičů ani neuměli odpoutat. Ale nevím, jestli je to špatně, nebo jestli není špatný náš model, kdy na ně mnohdy kašleme.
Zpočátku mne zarážely drobnosti, jako když manžel pořád vozil kočárek jen on a nechtěl mi ho půjčit. Pak se ukázalo, že proto, že je těžký a nesluší se, abych tahala těžkou věc. Jednou mi zase řekl, abych nechodila na stadión na atletické závody. Po dvou dnech (protože jsem s ním nemluvila a děsně se urazila) jsem se od něj dozvěděla důvod: u nich na stadión chodí jen chlapi a lehké ženy. Vysvětleno a dnes už žádný problém.
Manžel je tolerantní. Takže opravdu nehlásím každé zpoždění z práce. Chodím si, kam chci, nekontroluje mne. Zatím je náš vztah skvělý. Možná budu za pár let mluvit jinak, ale dnes to tak je.
