Už jsem zase za vodou, říká podnikatel Václav Fischer. Přišel o všechno a nebál se začít znovu
Když jsme se setkali o Velikonocích, zapózoval mi za pípou ve své hospodě v centru Berlína. Dal jsem tu fotografii na Facebook a způsobil tím malý rozruch. Jeden z kdysi nejbohatších lidí a zároveň nejpopulárnějších politiků v Praze je dnes … hospodský v Berlíně? O několik měsíců později jsme se sešli znovu, abychom si o nové kapitole v jeho životě popovídali.
Proč jste se usadil zrovna v Berlíně?
Berlín byla moje první stanice při cestě na Západ v roce 1978. To ještě byl rozděleným městem. Ale i v devadesátých letech byl Berlín asi městem, kde jsem pobýval nejčastěji. Má dobrou polohu. A nezapomeňte, že má skvělé vlakové spojení s Hamburkem. Je to 330 kilometrů, ale cesta trvá devadesát minut. Jezdím tam i několikrát týdně.
Berlín mi přijde jako město, které lidem dává příležitosti. Je otevřený a přívětivý, působí tu řada začínajících firem.
Všechna velká německá města nabízejí příležitosti lidem, kteří mají podnikatelské či manažerské schopnosti a touží po tom, si vydělat poctivé peníze. Kolín, Hamburk, Mnichov i Berlín. Celá tato země skýtá tyto možnosti. Na rozdíl od Česka.
Vím, že to, co se stalo v Česku kolem vašeho podnikání, berete úkorně. Už jste o tom víckrát mluvil a nemyslím si, že bychom to v našem rozhovoru nějak posunuli nebo vyřešili. Chtěl bych se spíš bavit o vaší současnosti než minulosti.
Chápu. Ale já si zase všímám toho, co se teď zrovna v Česku děje, a beru to jako velkou příležitost, že se spousta kauz dostane na povrch a rozkryje se. V Česku byla praxe, že když si někdo usmyslel zničit a rozkrást cizí podnikání, tak to bylo nejen tolerováno, ale úřady mu aktivně pomáhaly.
To není nadále možné. Stejně jako není možné, aby se lidé dostávali k penězům jinak než poctivě. To asi nikde na světě nezajistíte stoprocentně.
Stoprocentně ne, ale musíte aspoň vyvinout snahu. Je třeba se ptát lidí, kteří disponují velkými majetky, jak je získali. Když jsem si v Hamburku postavil svůj první dům, dostal jsem velice brzy zdvořilý dotaz z finančního úřadu. Sešli jsme se a já jim vysvětlil, odkud ty prostředky pocházely. Poděkovali a bylo to vyřešené. To se mi na Německu líbí. Že jsou zdejší poměry slušné, spořádané a uspořádané. Když chcete podnikat, nic víc nepotřebujete.
Vraťme se k Berlínu jako k městu. Žije se vám tu dobře?
Určitě, Berlín je úžasný svou velkorysostí, kosmopolitností a výborným vztahem k novému či cizímu. Žije tu tradičně hodně cizinců. Když přijdete k řezníkovi nebo do pekárny a máte akcent, tak nikoho nenapadne se ptát, odkud jste. Prostě žijete v Berlíně.
Kde bydlíte?
Na kraji města. Mám dům, už ne tak rozmarný jako v Praze, nicméně velmi krásný. Je to asi nejkrásnější bydlení, jaké jsem kdy měl. Užívám si infrastruktury města, ale přitom vlastně žiju na venkově. Tři sta metrů od mého domu stávala zeď a byly hranice tehdejšího Západního Berlína. Tam začíná Braniborsko, nedaleko je Postupim. Když jsem se přistěhoval, tak mě zastavila sousedka a povídá: „Vy jste tu novej?“ Povídám: „Jsem.“ A ona řekla: „To jste udělal moc dobře. Teď už nikdy nemusíte na dovolenou, protože tady jste na dovolené celý rok.“
To asi člověk podnikající v cestovním ruchu neslyší zas tak rád.
Máte pravdu, ale já na dovolenou stejně nikdy nejezdil.
Nikdy?
Určitě ne s cestovní kanceláří.
Vy jste si nikdy nekoupil pobyt „all inclusive“? To je fajn, dostanete takový plastový řemínek na ruku a v hotelu můžete jíst celý den hamburgery.
(Směje se.) Nikdy. Znám to jen jako organizátor.
Sedíme v české hospodě. Teď mě napadá, jestli jíte české jídlo?
Moc ne. Je to stejné jako s tím cestováním. Dělám to pro lidi, ale sám si to neužiju. Nejím knedlíky a nepiju alkohol.
Vůbec? Jste vyléčený alkoholik?
Ne, prostě mi to nechutná. Nikdy jsem nepil. A když, tak minimálně, spíše symbolicky. Bílé víno. A samozřejmě jsem taky nekuřák. Ze stejného důvodu. Nikdy mi to nechutnalo.
Žijete v hezkém domě, máte nové podnikání, vlastníte restauraci. Dá se říct, že jste zase bohatý?
Spíš se zeptejte, jestli jsem „za vodou“. To se přece v Česku říká.
Tomu jsem nikdy moc nerozuměl.
Já taky ne. Ono je to jako v tom vtipu. U řeky stojí dvě blondýny, každá na jednom břehu. A ta první volá: „Nevíte, jak se dostanu na druhou stranu?“ Ta druhá se zamyslí a odpoví: „Vždyť už tam jste.“ Takže asi tak nějak jsem já za vodou.
Zeptám se jinak. Chtěl byste být opět tak bohatý jako v devadesátých letech, když jste prodal Fischer Reisen a česká Fischer prosperovala?
Ale já vlastním velký majetek! Jen je mi teď momentálně upírán. Avšak jsem stoprocentně přesvědčen, že se mi vrátí. Že dostanu zpátky 25 procent v cestovní kanceláři Fischer, a. s., na která si činím nárok, a že společně se svým obchodním partnerem dostaneme odškodnění za naše letadla, jež nám byla ukradena. Ta letadla už asi nedostaneme, protože jsou zrezivělá a létají někde v Africe. Tyto majetky beru jako svou určitou jistotu na penzi a nepochybuji o tom, že se mi zhruba do deseti let vrátí.
Rozhovor s Václavem Fischerem najdete v Reflexu č. 30/2012, který vyšel 26. července.
