Olympijské utrpení: Stojí jim to za to?
Chtějí se stát olympioniky, národními hrdiny, zdaleka ne všem se to podaří, přesto každý z nich prochází nepředstavitelným peklem. Na slzy, křik a bolest jsou zvyklí, i když mnohým z nich je pouhých 5 let. Zatímco my fandíme olympionikům v Londýně, ti budoucí trpí, abychom jednou skandovali i jejich jména.
Čínské gymnázium v Nanningu funguje jako výcvikový tábor pro budoucí vrcholové sportovce – šampiony. Rodiče sem posílají své talentované ratolesti, aby se jednou možná vyrovnaly úspěchům mladých olympioniků, třeba plavkyni Jie Š'-wen, která v sobotu v Londýně získala zlatou medaili.
Životním posláním učenců v Nanningském gymnáziu je porazit všechny soupeře, jejich jediným cílem je vyhrát – být nejlepší. A tak jim znovu a znovu trenéři napínají šlachy, zpevňují svaly skoro na kámen, ignorují slzy…
Zranění, krev a pláč jdou ale ruku v ruce s úspěchem. Fanoušci na tribunách šílí nadšením a emocemi, sportovci uvnitř stadionu skučí bolestí – takový je vrcholový sport, taková je olympiáda a život šampionů.
Udržet se na vrcholu je mnohdy náročnější, než se na něj vypracovat. My, občasní "fitkaři", si jen těžko dokážeme představit, jak moc bolí být profesionálním sportovcem. Každé olympijské hry, i ty letošní, ale k takovým představám podněcují.
